Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Kterak jsem málem spáchal atentát

Kterak jsem málem spáchal atentát

Sekvence zatmění Slunce 2. července 2019 nad observatoří La Silla.
Autor: Petr Horálek/ESO.

Druhý červenec roku 2019, nějakých sto let od potvrzení Einsteinovy teorie relativity a padesát let po dobytí Měsíce nebo založení věhlasné observatoře ESO La Silla v Chile. Pro většinu obyvatel Zeměkoule poměrně běžné úterý, ovšem pro větší hrstku nadšenců i profesionálů dosti významný den. Den, kdy po téměř dvou letech čekání příroda přislíbila lidem v úzkém pásu v Pacifiku a na území Chile s Argentinou v závěsu pozoruhodné úplné zatmění Slunce.

Silné upozornění: Tento report není vhodný pro konvenční či diplomatické typy a je třeba jej brát se zdravým českým (a slovenským) nadhledem :)

Hlad, vítr, krutá únava, pouštní sucho, nejistota. Jedna „medium“ montáž ozdobená kilogramy důmyslné fotografické techniky, další dva stativy ukotvené mohutnými kusy kamení, které kdysi tvořily geologický vrchol kopce, na němž už pár desítek let i z velké dálky uvidíte třpyt kopulí oné některým (včetně mě) osudné observatoře ESO La Silla. Daleký výhled, prakticky až nad oceán. Znovu nejistota. „Celý den. To se fakt zbláznili! A to se tu ještě má promenádovat ten pan velevážený…

… ale trošku od začátku. Když jsem před osmi lety psal první větší základ k mé knize Tajemná zatmění, pochopitelně mi při psaní kapitoly o budoucích úkazech ve světě neunikla ta paráda, že za osm let, někdy z kraje léta, si to měsíční stín poštráduje po dlouhých desetiletích přímo přes několik velkých světových observatoří v Chile. Před čtyřmi lety, to už jsem měl knížku hotovou a vlastně skoro na trhu, se mi mimořádně poštěstilo (a dodnes velké díky, ESO!) stát se fotografickým vyslancem Evropské jižní observatoře. A získal jsem tak možnosti, o jakých se mi nesnilo. Například na některých těch observatořích strávit nezapomenutelné bezesné noci pod Mléčnou dráhou takřka na dosah. Že bych ale byl součástí toho, o čem jsem předtím jen psal v knize, se mi věřit nechtělo. Jen rok na to, při druhé stáži v centrále ESO v Německu se prvně objevily konkrétní představy, jak by se to zatmívání dalo pěkně sloučit s oslavami 50. výročí inaugurace observatoře La Silla Blíž a blíž k datu všecko začalo mohutnět, nabírat jasné obrysy a ve finále jsem to byl zas já, kdo s radostí vzal pod palec (vlastně dva… vlastně všechny prsty) propagační video ESO o velkolepé události na observatoři La Silla při příležitosti onoho výročí, zatmění Slunce, oslav sto let od potvrzení, že je všechno relativní (mimochodem, opět za to může zatmění Slunce)… no prostě masivní oslavy všeho velkého astronomického, na co si člověk zrovna vzpomene.

A jak se řeklo, tak se udělalo. Jsme zpět v Chile, po 8. hodině místního času, samozřejmě onoho 2. července. Vrchol chilské hory hostící nejmodernější dalekohledy v bělavých či lesknoucích se kovových kopulích ve výšce asi 2400 metrů nad mořem zaplavily před pár minutami stovky návštěvníků. Předcházelo tomu několikadenní stavění nejrůznějších závor, obřích stanů, přenosných záchodů a dokonce pouličního osvětlení po délce tzv. miradoru, dlouhé asfaltové cesty mezi kopcem s kopulí 3,6m teleskopu (ten, co objevil mj. planetu podobnou Zemi poblíž Proxima Centauri) a již nepoužívaným radioteleskopem SEST. Jakože stany a „toj-tojky“ chápu, ale LEDky podél cesty na jednom z nejchráněnějších míst od světelného znečištění na světě? To fakt? No, když jsem se na to ptal, bylo mi stručně odpovězeno: „Safety rules“. Prý aby si lidé při zatmění neublížili, tak jim bude posvíceno.

Ty samé „safety rules“ nakázaly striktní zákaz volného pohybu po ploše observatoře – míněno všude mezi kopulemi (základna La Silla má přitom jen asi 2,5 kilometru) a od otevření bran veřejnosti se bude smět pohybovat jen minibusy. Ono pochopit se to dá – všemožní loudalové stran veřejnosti by si mohli v klidu pomýlit oblast všeho dění s místy, kde probíhalo zkoumání Slunce citlivými přístroji, a všechno tak pokazit. Nebo chodit, kam nemají, a spadnout do sedla a nabít si kokos (to si ESO fakt na triko brát nechtěla).

Mirador mezi NTT (velká kopule v povzdálí) a SEST. Na kopci stojí kopule 3,6m teleskopu. Mirador se postupně plní lidmi. Autor: ESO/Romain Lucchesi
Mirador mezi NTT (velká kopule v povzdálí) a SEST. Na kopci stojí kopule 3,6m teleskopu. Mirador se postupně plní lidmi.
Autor: ESO/Romain Lucchesi
Pro nedostatek organizátorů a přehršel nabídnutých aktivit jsem musel vzít v potaz pár drobných háčků. Prvně: Od osmi hodin ráno budou jezdit jen autobusy pro veřejnost a lidé z řad ESO už musí být na svých stanovištích (v mém případě prakticky celý den na slunci). Dostal jsem instrukci, že mám na místě setrvat až do večera a ani pro jídlo nikam nechodit, že bude o vše v zájmu bezpečnosti postaráno. Za druhé: Stává se to jednou, maximálně dvakrát za sto let, ale chuděra moje technika na předem vybraném místě i přes třídenní naléhání zůstala stále jen tak volně za menší kopulí systému 3,6m dalekohledu, přičemž od rána se tam měly loudat prohlídky pro mnohdy ne až tak poslušné davy. Takže pro bezpečí situace jsem si to všecko musel hlídat už od nejčasnějšího rána, dokud fakt technici nepřivezli kýžené barikády. Za třetí (a to se držte): Ve 12:30 (tedy původně tři hodinky před začátkem fáze částečného zatmění) si  to měl – pochopitelně v doprovodu stráže a v masivním pancéřáku – vzhůru vyjet sám chilský prezident, aby si udělal pár selfíček z vrcholu světa a pak rychle odjel do nedaleké stanové oblasti v poušti s více jak 25 tisíci lidmi. Tam si měl hovět na výsluní (tedy až na ty dvě minuty zatměňové tmy). Podle všeho po dojezdu hlavy státu se na platformě měly postupně naskládat autobusy s jejich řidiči, proudy návštěvníků zůstat dole podél miradoru, mně dovézt to zmíněné jídlo a (hlavně!) vodu a pak ejchuchu – jde se fotit ta nebeská paráda!

Teleskop SEST  obklopený davy lidí hodinu před úplným zatměním Slunce. Autor: Jano Kupec.
Teleskop SEST obklopený davy lidí hodinu před úplným zatměním Slunce.
Autor: Jano Kupec.
No, podle nadpisu vám asi již došlo, která část onoho jinak vycizelovaného, byť až nadlidsky realizovatelného plánu (při tom limitovaném množství organizátorů všechna čest, ESO!) narazila na zásadní trhlinu. Skutečně, ve 12:00 nastoupila na platformu dvojice „drsoňů“ v černém s takovými těmi mikrofony v ruce a strnulými výrazy. Je fakt, že oproti americkým sekuriťákům tihle dva se dokázali aspoň bavit a vlastně smát po celou dobu, jakoby měli za chvíli mít padla a vyrazit na grilovačku. Ve 12:15, taky podle plánu, dorazila skvadra fotografů, kameramanů, novinářů s mikrofony. Zastavila se doprava. Ovšem v kýžených 12:30 po prezidentovi ani vidu, ani slechu. Přijel jen jeden vůz, z něhož vystoupila jedna z organizátorek ESO, a já už si mnul ruce, že mi po těch hodinách čekání na větru, chladu, ostrém Slunci a prudké únavě z neprospalé noci (spát jsme šli okolo 3. ráno, v 6 už byl budíček) dorazilo to slibované jídlo. Ale prdlajs. Holčina jen španělsky zahlásila cosi do vysílačky, nasedla a odjela. Další auto. Černé. To bude on! Kdepak – „jen“ Xavier Barcons, generální ředitel ESO. Chudák – kdyby věděl, co ho čeká...

12:45. Prezident pořád nikde, jídlo rovněž nikde. Už šilhám. Vědět to, nabalím si ráno aspoň nějaké tyčinky. Přichází ke mně jedna holčina z ESO, už si mnu ruce, polykám poslední sliny z dehydratace a natahuji se k ní jak ke svaté Marii. Že by voda? Cosi vytahuje… ale ne, je to jen štos papírů s instrukcemi. To už mi nedá a ptám se jí: „Hele, nakázali mi tu být a hlídat svou techniku, že prý potraviny mi sem v průběhu dne dovezou. Nevíš, kdy?“ Holčina na mě jen s úsměvem nevěřícně koukala, jakože „Sorry, ale tohle já nemám na starosti, je tu mnohem důležitější věci událost – za chvíli přijede prezident.“ Z hladu i žízně už jsem přišel o poslední smysl pro diplomacii, a tak jsem přešel do těžké ironické ofenzivy otázkou: „Aha. Takže prezident mi přiveze to jídlo?“ To dívku překvapivě patřičně obměkčilo, rozesmálo a v tom zmatku dokázala zmermomocnit někoho, kdo měl po ruce vysílačku, aby se o tom mém slibovaném obědu informovala… netrvalo dlouho a přišla dobrá zpráva: „Že prý už je to připravené, přivezou ho hned po návštěvě prezidenta.“ No dobře. „To bude tak za 20 minut,“ blesklo mi hlavou s vědomím, že celá ta šaráda má trvat tak deset a ten jejich hrdina už musí být někde poblíž.

Za kopulemi observatoře La Silla se v daleké poušti třpytí obří základna pro veřejnost s více jak 25 tisící lidmi. Tam zamířil i chilský prezident po návštěvě La Silla. Autor: Jano Kupec.
Za kopulemi observatoře La Silla se v daleké poušti třpytí obří základna pro veřejnost s více jak 25 tisící lidmi. Tam zamířil i chilský prezident po návštěvě La Silla.
Autor: Jano Kupec.
13:20. Prezident nikde, jídlo čeká dole. Logistika celé věci mě uvádí do amoku. Xavier Barcons ve svém kvádru klepe kosu a s radostí se těší z každého momentu bezvětří. Novináři přešlapují, netrpěliví a nekoordinovaní návštěvníci z miradoru začínají chodit pěšky na tuhle platformu a vzniká nový chaos: Nikdo nesleduje davy lidí, novináři neví, kdy a kde se jejich objekt zájmu má zjevit, na naší platformě není jediného průvodce (byli odvoláni kvůli prezidentově návštěvě), nikdo tedy neokřikuje nezbedné návštěvníky a naštvaní fotografové naopak okřikují jednoho dobráka autobusáka, co si řekl, že je tu těch lidí nějak podezřele moc a asi by je měl svézt dolů na mirador. S tou velkou kraksnou couvá nevědomky do lesa stativů a blesků, které si tu na tom malém prostůrku ti zástupci médií pečlivě odložili. Ti mu na oplátku mlátí do minibusu jak při revoluci a řidič jen vesele najíždí do techniky dál. Hotová komedie. Možná tragédie. Jediné štěstí, že má technika je konečně za barikádami, které jsou ověnčeny nálepkou o zákazu vstupu a většina to tak nějak, byť s opovržením, respektuje. Nakukují však za barikády a nechápou, proč kvůli jedné prťavé montáži a dvěma stativům je více jak třetina plochy určená pro možné fotografování celé delegace zabraná. Já z únavy lehám „na prasáka“ na zem u své montáže a na chvíli zavírám oči. To už je v očích novinářů evidentně vrchol nevychovanosti. „Sorry, hoši, nenaděláte nic. Mám svoje limity, jsem z toho všeho vyčerpanej.“

14:10. Další kousky delegace. Vstávám a už se netrpělivě ptám, kdo z toho je prezident. Prý nikdo, pořád nedorazil. To už si děláme srandu i s novináři, že hlavní titulky v novinách budou ve stylu „Čekání na Godota… ehm Prezidenta na La Silla“. Malé vyústění vzápětí: Godota zas tak moc těch novinářů kolem nečetlo a neznalo, ale po tomhle na mé doporučení všichni z nich přitakávali, že si ho musí najít v knihovně. Někteří z nudy začali Godota hledat na Wikipedii v mobilu. A následoval záchvat smíchu, protože to perfektně sedělo.

Konečně přišel! Autor: ESO/M. Zamani
Konečně přišel!
Autor: ESO/M. Zamani
14:20. Totální zmatek stupňuje závanem zvuku vzdáleného vrtulníku. To bude asi on. Proboha ať je to on! Mně už kručí v břiše, dvouhodinová sekera, novinářů vidím 60, ačkoliv reálně jich je tam 30. Trošku mě zachraňuje jeden kolega fotograf, který si nakonec taky vydobyl VIP pozici na tomto místě a donesl si s sebou jablka. Když mě viděl, jedno mi vrazil prakticky do úst, čímž – ač to asi netušil – nezachránil nejenom mně, ale asi i tomu prezidentovi život. Páč bych z hladu vraždil. Skutečně do 15 minut se na platformu nakýblilo dalších několik kravaťáků a začali svoje „diplomatické orgie“ (ano, píši to přesně s těmi emocemi, jaké jsem cítil tehdy od hladu). Podávání ručiček, odměřená gesta, pohodička, tabáček… hlavně, že máte co žrát! Měl jsem sto chutí tam zajít a říct „Hele, čekáme tady na tebe jak na zjevení, kvůli tobě tu hladovíme, nemáš něco po ruce? Aspoň mafin nebo křupky? A hlavně vodu, nemáš?“ Ale jak říkám, to jablko ho zachránilo. Ale už to nezachránilo jednu nafrněnou dámičku, která patřila nejspíš do doprovodné delegace, či to spíš byla nějaká vrchní zástupkyně médií (při tom šilhání z hladu a únavy mi rezignovala schopnost přečíst si její visačku). Ta si drze vlezla do mého obarikádovaného rajonu, stručně si shrnula situaci po svém, a začala bezohledně rozkazovat, že tohle musí pryč, tyhle stativy musí za na druhou stranu baráku, moje montáž se musí odsunout… to jsem už prudce zasáhl a se zbytky dekóra, co mi při hladu zůstaly, jsem se zeptal, co to dělá. Babice mi celou záležitost odůvodnila tím, že novináři budou chtít volný prostor pro jednu fotografii delegace s prezidentem a že pak si to klidně můžu zase naskládat zpátky. To už mi ruply nervy, krev se proměnila ve výbušninu a poměrně jasným gestem, poklepáním rukou na čelo, jsem jí vysvětlil, co si o tom všem myslím. To fakt nečekala. V hlavě mi znělo asi toto: „Montáž jsem šteloval precizně na jižní pól půlku noci, pak jsem ji musel přesunout na místo v závětří, odkud není nebeský pól vidět, pak jsem musel sledovat Arctura přes dvě hodiny a štelovat polární ustavení prakticky naslepo. Pak jsem montáž ukotvil desítkami těžkých kamenů, další hodinku jsem dolaďoval, šel na tři hodinky na kutě a od rána čekám celé hodiny o hladu a žízni, než se Slunce objeví v poli, abych mohl udělat poslední doladění. Měl jsem na to teoreticky mít 3 hodiny, ale teď kvůli tomuhle všemu na to budu mít sotva pár desítek minut. A ty, dámo, si myslíš, že to kvůli nějakýmu selfíčku nějakýho politika hodím celou tu práci za hlavu? Pro mě za mě, i kdyby se tady měl fotit sám bůh, je mi to úplně volný a na tu montáž nikdo nesáhne!“ Samozřejmě slova jsem volil výrazně méně plamenná, více diplomatická, asi takto: „Promiňte, ale to myslíte vážně? Tady probíhá astronomické pozorování a ty přístroje jsou ustavené po několikadenní precizní přípravě k tomuto účelu. Jsem pověřen jako fotograf ESO na tomto místě operovat prioritně za účelem úspěšného pozorování zatmění Slunce a o vašem záměru mě nikdo neinformoval. Focení prezidenta pro mě prioritou není.“ Dámička zrudla, zfialověla, zezelenala, vykulila oči a už jsem čekal hromy blesky z nejvyšších míst. Naštěstí mezitím – právě v tom chaosu – jeden můj chápající kolega z fotografů ESO, který byl pověřený záznamem prezidenta, vše naaranžoval o kus dál a novináři se tam začali pomalu shlukovat se svými drahocennými aparáty. Jak si milady situace všimla, zmohla se jen na slova „Dobrá, ale prosím odejděte na chvíli do ústraní, abyste nepřekážel ve výhledu fotografů.“ To už jsem se dámě musel vysmát, na to se fakt jinak reagovat nedalo. I když chápu, že za to možná úplně nemohla. Holt ale kdo s ignorancí přichází, ten taky schází.

Delegace a prezident. V povzdáli úplně vpravo za stěnou si můžete všimnout mě v modré bundě. Málokdo ale tušil, jak se tam opravdu cítím. Autor: ESO/M. Zamani
Delegace a prezident. V povzdáli úplně vpravo za stěnou si můžete všimnout mě v modré bundě. Málokdo ale tušil, jak se tam opravdu cítím.
Autor: ESO/M. Zamani
14:40. Netrvalo ani dvacet minut a celá delegace byla fuč. Na místo začaly zase jezdit autobusy a jeden zázrak shůry přišel vzápětí. Jak jsem se konečně mohl věnovat finálnímu doustavení montáže při neustálém odhánění posledních davů z mého pozorovacího stanoviště, najednou za zády slyším češtinu. „Nazdar, Petře!“ Otočím se a tam klučina s bradkou, nesmírně povědomý. Byl to Jano Kupec, jeden z mých žáků fotografických workshopů, který se na La Sillu vydal po svém jako jeden ze šťastných vlastníků jednoho kousku onoho limitovaného počtu vstupenek. Ani jsem mu nemusel všechno vysvětlit, aby mi s ochotou vytáhl před nos plnou butelu s vodou a nechal mě konečně uhasit žízeň. Jen o pár minut později dorazila v autě i Laura Ventura, z chilské kanceláře ESO, a v ruce skrz okénko mávala igelitkou s jídlem a pitím. Jano dostal ode mě za odměnu VIP pozorovací flíček, jeden z nejlepších vůbec (normálně bylo veřejnost odepřeno zůstat na této vrcholové platformě), prezident nakonec mým hladem nezahynul, ta milady mi to asi bude muset odpustit a finální ustavení jsem stihl jen tak tak. O pár minut později už byl slyšet zase ten vrtulník, tentokráte na cestě pryč do pouštní základny na obzoru, kde se prý nedočkavě shlukuje přes 25 tisíc lidí. Neumíte si představit ten kontrapunkt v mé hlavě: Zatímco všichni byli před minutami úplně paf z návštěvy prezidenta chilské republiky, mně ke stejnému štěstí stačila voda (té samé republiky) od mého kamaráda. Krásně viditelné stupně štěstí s ohledem na základní priority, že?

Hlad ukojen, vítr ustal, krutá únava pomíjí, pouštní sucho trvá, nejistota se mění ve vzrušení. Jedna „medium“ montáž ozdobená kilogramy důmyslné fotografické techniky, další dva stativy ukotvené mohutnými kusy kamení, které kdysi tvořily geologický vrchol kopce, na němž už pár desítek let i z velké dálky uvidíte třpyt kopulí oné některým (včetně mě) osudné observatoře ESO La Silla. Daleký výhled, prakticky až nad oceán. 15:23. Do Slunce se zakusuje Měsíc a teprve teď je všechno konečně tak, jak má být. Azurovější nebe jsem snad před zatměním Slunce nikdy neviděl…

Měsíční stín přichází, zatmění začíná! Autor: Petr Horálek/ESO.
Měsíční stín přichází, zatmění začíná!
Autor: Petr Horálek/ESO.

Hodinu na to už jde vše úchvatně ráz na ráz. Srpek Slunce se tenčí, obloha tmavne, na obzoru poblikává Venuše a okolo zabarikádované oblasti postávají řidiči autobusů se svými stroji. Komentují vše vesele ve španělštině, s velkým respektem nechávají mou oblast volnou, a tak se konečně nabízí onen vysněný výhled. Před 8 lety jsem si ho představoval při psaní své knihy Tajemná zatmění. Před 8 měsíci mi bylo nabídnuto se toho účastnit. Před 8 hodinami jsem nevěřil, že celý den přežiju. Před 8 sekundami jsem sepnul sekvenční snímání k zachycení širokoúhlého záběru zatmění nad La Sillou tak, jak jsem si to vždycky představoval. Až teď jsem zas sám sebou, uvědomělý, nadšený, že jsem součástí něčeho tak vzácného a velkého. Vracím se zpět k metrovému ohnisku na montáží a sepínám skript pro focení. Ještě mám dvě minutky, tak mě ani nestresuje fakt, že skript se nenačetl. Už jsem to trénoval snad stokrát, takže vím, že tahle situace vyžaduje jen rychle restartovat foťák. Off/On, skrip jede, odpočítává poslední minutu. Baterky jsou všechny nabité. Přístroje jedou, stres opadá, na nebi se prudce schyluje k té brilantní šou!

Obloha chytá na obzoru jasný oranžový nádech, zatímco nad hlavami temní do syté modré. Nikdy předtím jsem tak syté barvy při zatmění nepozoroval. Může za to nadmořská výška a samozřejmě velice suchý vzduch. Poprvé se zjevuje celá okruž jasné aury kolem temného Měsíce a na spodní části disku pohasínají v perlách poslední bělavé kapičky sluneční fotosféry. Potlesk a jásot přehlušuje naprosto vše a nebi začíná vládnout velký tmavý disk obklopený jemňoučkými vlákníčky bělavé sluneční koróny. Měsíční stín tvaruje do nebe jakousi tmavomodrou vanu, která se postupně zvedá od západního obzoru vzhůru. Vidím celého Oriona a jasného Síria! Popadám triedr a snažím se celý ten zjev vtlačit do své paměti. Okolo krom jásotu švitoří rychlé závěrky fotoaparátů a ten výhled do daleké hornaté pouště Atacama nabízí ještě jedno unikum: Neboť jsme spíše na kraji pásu zatmění, hory na severu nejsou ponořeny do tmy, nýbrž je po celou dobu zatmění nesvětluje jemný sluneční svit. Je to paráda! Hluboká, vzdálená vesmírná podívaná, kterou by měli ordinovat každému maniodepresivnímu bláznovi a stejně tak i všem sobcům. Teprve toto dokáže aspoň na chvíli v životě člověka pozměnit priority a pochopit, že všichni jsme součástí něčeho většího, čemu bychom měli být vděčni. A že největším nesmyslem v celé společnosti je nastavování rozdílů, ať už rasových, sociálních nebo politických. Sluneční zatmění dokázaly zastavit vřavy, rozesmát chudáky, motivovat umělce, sjednotit rozbouřence. Tak proč jsou tak krátká? Proč tak řídká? Možná příroda chce, abychom si to jen občas připomněli, ale sama nehodlá zasahovat do našeho vývoje. Pokud se chceme dál bít, dál si ubližovat a brát i z přírody víc, než je záhodno, ona nám to spočítá. Není jejím smyslem nás chránit, jen nám dát příležitost. Ano, přírodo, já to chápu. Právě teď, právě při těch posledních okamžicích před koncem téhle pozoruhodné podívané. Už už se zjasňuje pravý spodní okraj Měsíce a problikávají první jasné paprsky sluneční fotosféry. Bailyho perly! Díky naší poloze blízko okraje stínu trvají dosti dlouho, na 15 sekund, než začne být Slunce zas až příliš oslnivé. Nádhera. V těch posledních sekundách (asi stále z toho hladu) mnou emoce tak šijí, že nacházím kapku slzy na vnitřní straně dalekohledového okuláru. Mlčím, tančím a jásám uvnitř, zatímco temperamentní chilští řidiči se tomu expresivně oddávají na kapotě svých autobusů. Já jen rychle dobíhám k foťákům a kontroluji data. Všechno bylo zaznamenáno. Dokonale!

Zatmění Slunce 2. července 2019 zachycené z observatoře La Silla. Autor: Petr Horálek.
Zatmění Slunce 2. července 2019 zachycené z observatoře La Silla.
Autor: Petr Horálek.

Bailyho perly při úplném zatmění Slunce 2. července 2019. Autor: Petr Horálek/ESO.
Bailyho perly při úplném zatmění Slunce 2. července 2019.
Autor: Petr Horálek/ESO.

I tak, byl to druhý červenec roku 2019, sto let po potvrzení Einsteinovy teorie relativity pomocí stejného úkazu. Einstein by se asi smál. Ani za těch sto let se mentalita lidí výrazně nezměnila. Pořád se válčí, pořád se hledají rozdíly namísto cest ke sjednocení a pořád se utrácí za povrchnosti nebo prostředky k ničení. Politici si pořád myslí, že jsou nejdůležitější na světě, a nedochází jim, že příroda je jim mohutně nadřazena. Jsem proto o to víc vděčen za tuto zkušenost, kde přírodní událost zvítězila nad nabubřelým lidským egem. Po tom všem mi stále zvoní v uších Einsteinův legendární citát: „Dvě věci jsou nekonečné – vesmír a lidská hloupost. I když s tím vesmírem si nejsem tak jist.

Poznámka na závěr: Abych tento příběh sepsal co nejhodnověrněji s ohledem na emoce, které jsem tehdy prožíval, nešel jsem jednu noc spát a sedm hodin před začátkem psaní jsem nejedl a nepil. Až před psaním posledních odstavců jsem si dopřál lahodné vepřové ve vlastní šťávě a půl litru kohoutkové železnohorské vody. Jo, pořád bych vraždil :)

Trocha té vědy

Tento poněkud surreální obraz ukazuje divoké magnetické pole našeho Slunce v době úplného zatmění 2. července. Paprsky kolem naší hvězdy náleží sluneční koroně ve viditelném světle (to jsem nafotil já). Obraz Slunce samotného je ovšem kombinací dat z družic SOHO a Solar Dynamic Observatory (SDO), konkrétně SOHO's EIT 284 Å, SDO's AIA 304, 171, 193 a 211. Kombinace těchto dat nám dává krásnou představu o stavu magnetického pole Slunce v době úkazu. Zatímco v koróně tvar pole reprezentují volné elektrony pohybující se podél siločar, na Slunci jsou to ionty železa (Fe IX - oranžová, Fe XII - žlutá, Fe XIV - bílá). Tyto ionty také ukazují na rozložení energie. Je vidno, že na pólech je energie málo, respektive energetické ionty rychle unikají pryč, zatímco blíž k rovníku se nacházejí místa s uvězněnými enrgetickými ionty železa. Nejvýraznější je pak rozsáhá, byť ne až tak aktivní oblast poblíž centra snímku, v níž došlo v den zatmění k několika slabým erupcím. Rozložení energií i pole nádherně koresponduje s charakterem slunečního chování během minima sluneční aktivity, kdy je magnetické pole Slunce podobné klasickému dipólovému magnetu. Tak to vidíte: na zatmění Slunce se nejen hezky kouká, ale může nám i mnohé říci o naší hvězdě.

Kombinovaný snímek z dat družice SDO a sluneční koróny zachycené z La Silla během úplného zatmění Slunce ukazuje na jevy v magnetickém poli naší hvězdy. Autor: ESO/P. Horálek/SOHO (NASA&ESA)/SDO (NASA).
Kombinovaný snímek z dat družice SDO a sluneční koróny zachycené z La Silla během úplného zatmění Slunce ukazuje na jevy v magnetickém poli naší hvězdy.
Autor: ESO/P. Horálek/SOHO (NASA&ESA)/SDO (NASA).

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Oslavy půlstoletí činnosti Observatoře La Silla vyvrcholily zatměním Slunce
[2] Stránky Petra Horálka: Zatmění Slunce z La Silla
[3] Astronomický snímek dne NASA: Sekvence zatmění z La Silla



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Petr Horálek, Observatoř La Silla, La Silla, Chile, Zatmění slunce 2019


38. vesmírný týden 2019

38. vesmírný týden 2019

Přehled událostí na obloze od 16. 9. do 22. 9. 2019. Měsíc bude v poslední čtvrti. Večer je nízko nad jihozápadem Jupiter a u jihu Saturn. Aktivita Slunce je velmi nízká. Překvapil přílet komety z oblastí mimo Sluneční soustavu. Start japonské nákladní lodi HTV-8 byl odložen. Čínská raketa Dlouhý pochod 4 je zpět ve službě. Před 230 lety objevil William Herschel Saturnův měsíc Mimas.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Corona Australis

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2019 obdržel snímek „Corona Australis“, jehož autorem je Pavel Pech   Corona Australis, tedy souhvězdí Jižní Koruna. Jméno jak ze starověkého atlasu nebes. A ono téměř ano. Historie jména tohoto poměrně nevýrazného souhvězdí je opravdu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Měsíc

Měsíc

Další informace »