Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT a kosmických teleskopů HST (NASA/ESA Hubble Space Telescope) a Chandra (Chandra X-ray Observatory, NASA) podařilo vyřešit záhadu podivných změn chování superhmotné černé díry, která se nachází v centru jedné vzdálené galaxie. Zdá se, že pro tuto černou díru nastaly zlé časy, nedostává se jí okolní hmoty a díky tomu její okolí zdaleka nezáří tak jasně, jako dříve.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT a dalších teleskopů podařilo objevit vzácný historický relikt – skupinu různě starých hvězd z rané fáze vývoje Galaxie. Systém připomíná svým vzhledem kulovou hvězdokupu, ale od všech ostatních objektů tohoto typu se liší. Tento objekt obsahuje hvězdy podobající se nejstarším stálicím Galaxie a mohl by tak představovat chybějící článek v našem chápání její historie i současnosti.
V rámci příprav na blížící se přílet meziplanetární sondy Juno k Jupiteru pořídili astronomové pomocí dalekohledu ESO/VLT působivé snímky obří planety v oboru infračerveného záření. Pozorování provedli během kampaně, jejímž cílem bylo vytvořit detailní mapy oblačných struktur v atmosféře Jupiteru. Výsledky poslouží k plánování činnosti sondy Juno v následujících měsících, protože astronomům umožní seznámit se s aktuálním stavem atmosféry ještě před příletem sondy.
Tým evropských astronomů použil nový přístroj GRAVITY pro dalekohled ESO/VLT a podařilo se mu získat mimořádné záběry centra naší Galaxie. Při tomto pozorování vědci poprvé zkombinovali světlo zachycené všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT najednou. Získaná pozorování jsou však jen předzvěstí přelomových vědeckých výsledků, jakých GRAVITY bude schopen dosáhnout při výzkumu extrémně silných gravitačních polí v blízkosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Znovu tak otestuje předpovědi Einsteinovy obecné teorie relativity.
Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT zachycuje oblast, kde záření jasných modrých hvězd nutí svítit plyn zbylý z posledního období formování nových stálic. Hvězdokupa mladých modrobílých hvězd je zde zkrášlena závojem svítícího plynu – působivě barevnou emisní mlhovinou nesoucí označení LHA 120-N55. Astronomové tyto oblasti zkoumají, aby se dozvěděli více o podmínkách, jaké panují v místech, kde se rodí nové hvězdy.
Astronomové pracující s dalekohledem TRAPPIST na observatoři ESO/La Silla objevili trojici planet na oběžné dráze kolem mimořádně chladné trpasličí hvězdy vzdálené 40 světelných let od Slunce. Velikostí a povrchovou teplotou jsou tyto planety srovnatelné se Zemí nebo Venuší a to z nich činí jedny z nejvhodnějších dosud známých cílů pro hledání života mimo Sluneční soustavu. Zároveň se jedná o vůbec první planety objevené u takto drobné a slabé hvězdy. Výsledky byly zveřejněny 2. května 2016 ve vědeckém časopise Nature.
Některé galaxie jsou doslova napěchovány prachem, zatímco u jiných najdeme mezi hvězdami a oblaky plynu jen nemnohé tmavé čmouhy neprůhledných kosmických sazí. Na tomto snímku pořízeném mohutnou kamerou OmegaCAM pomocí dalekohledu ESO/VST na observatoři Paranal v Chile je zachycen neobvyklý objekt – malá galaxie IC 1613, která je, pokud jde o prach, doslova hnidopichem čistoty! IC 1613 obsahuje velmi malé množství kosmického prachu, což astronomům umožňuje podrobně prozkoumat vše ostatní, co se v ní nachází. Není to však pouze otázka zevnějšku, nedostatek prachu v této galaxii je z vědeckého hlediska důležitý pro naše chápání okolního vesmíru.
Týmu astronomů pracujících s dalekohledem ESO/VLT se podařilo pořídit dosud nejdetailnější snímky hvězdného veleobra VY Canis Majoris. Provedená pozorování ukázala, jakým způsobem hvězda tváří v tvář smrti ztrácí obrovské množství hmoty prostřednictvím neočekávaně velkých částice prachu ve svém okolí. Proces, který vědci měli možnost zkoumat vůbec poprvé, je nezbytný, aby se takto obrovská hvězda připravila na působivý explozivní odchod v podobě výbuchu supernovy.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo objevit nejžhavější a nejhmotnější exemplář dotykové dvojhvězdy, tady takové, kde jsou složky tak blízko k sobě, že se doslova dotýkají navzájem. Hvězdy v tomto mimořádném systému s označením VFTS 352 však směřují k neodvratnému a dramatickému zániku, během kterého buď splynou v jednu obří hvězdu, nebo vytvoří dvojitou černou díru.
Dosud nejlepší pozorování prachového oblaku G2 potvrzují, že v květnu 2014 prošel nejbližším bodem své dráhy kolem superhmotné černé díry v srdci naší Galaxie, a že tento ‚manévr‘ přežil. Nové výsledky získané pomocí dalekohledu ESO/VLT ukazují, že zřejmě nedošlo k významnému protažení objektu a že je tedy poměrně kompaktní. Z největší pravděpodobností se jedná o mladou hvězdu, jejíž hmotné jádro stále shromažďuje okolní hmotu. Zatím nebyla zaznamenána žádná známka zvýšené aktivity černé díry.
Astronomové využívající dalekohled Evropské jižní observatoře ESO s názvem VLT (Very Large Telescope) objevili obrovskou černou díru ukrývající se v centru objektu Holmberg 15A, což je superobří eliptická galaxie, která je centrálním a dominantním členem kupy galaxií pojmenované Abell 85. Hmotnost této černé díry se odhaduje na 40 miliard hmotností Slunce.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Tým astrofyziček z Masarykovy univerzity a Astronomického ústavu Akademie věd nalezl srážející se mezihvězdné bubliny uvnitř naší Galaxie. Ukázalo se, že díky srážce těchto obřích útvarů, o průměru až 200 světelných let, vznikají v místě kolize nové hvězdy. Tyto nově vzniklé hvězdy pak kolem sebe vytvářejí další bublinu, která je podstatně mladší a tudíž v porovnání se srážejícími se bublinami mnohem menší. Práce tak přispívá k porozumění tvorby hvězd ve vesmíru, jelikož navrhuje způsob, jak mohou díky kolizi dvou bublin vznikat hvězdy.
Tým astronomů využil přístroj SPHERE a dalekohled ESO/VLT k zobrazení první extrasolární planety, která byla objevena na vzdálené dráze v trojhvězdném systému. Dosud se myslelo, že oběžná dráha takového tělesa musí být nestabilní a že vzájemné gravitační interakce v krátké době povedou k vypuzení planety ze systému. Tato exoplaneta však nějakým způsobem přežila. Neočekávané pozorování naznačuje, že podobné systémy by ve skutečnosti mohly být mnohem častější, než se doposud myslelo. Výsledky byly zveřejněny 8. července ve vědeckém časopise Science.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Nový snímek mlhoviny M 17 – oblasti s probíhající tvorbou hvězd – byl pořízen pomocí kamery WFI (Wide Field Imager) a dalekohledu MPG/ESO, který pracuje na observatoří La Silla v Chile. Jedná se o jeden z nejdetailnějších záběrů celé mlhoviny, který odhaluje nejen její celkovou velikost, ale zobrazuje také podrobnosti pestré kosmické krajiny plynu, prachu a nově vzniklých hvězd.
Nový snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile odhaluje v působivých detailech následky kosmické kolize, ke které došlo zhruba před 360 miliony lety. Mezi ostatními pozůstatky leží záhadná mladá trpasličí galaxie, která astronomům nabízí výjimečnou možnost zjistit více o podobných objektech. Předpokládá se totiž, že podobné galaxie se v mladém vesmíru vyskytovaly mnohem častěji než dnes. Pro pozorování současnou technikou jsou však příliš vzdálené a slabé.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Pohled na otevřenou hvězdokupu uvnitř mlhoviny 30 Doradus (foto HST)Astronomové zkoumající data z Hubblova kosmického dalekohledu HST zachytili dvě otevřené hvězdokupy plné velmi hmotných hvězd, které se mohou nacházet v počátečním stadiu vzájemné srážky. Hvězdokupy jsou od Země vzdáleny 170 000 světelných roků a nacházejí se ve Velkém Magellanově oblaku, což je malá satelitní galaxie doprovázející naši Galaxii.
Mezinárodní tým astronomů zkoumal pomocí dalekohledu ESO/VLT pozůstatky destruktivní interakce mezi mrtvou hvězdou a tělesy v jejím okolí. Tento systém by mohl být předobrazem vzdálené budoucnosti Sluneční soustavy.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 5. do 18. 5. 2025. Měsíc bude v úplňku a bude ubývat k poslední čtvrti. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je nízká a zmizela už i velká skvrna. Přistávací pouzdro Veněry, které zůstalo na oběžné dráze jako Kosmos 482, vstoupilo zpět do atmosféry 10. 5. nad Indickým oceánem. Před 20 lety byly objeveny pomocí HST měsíčky Pluta nazvané Nix a Hydra. Před 100 lety se narodila americká astronomka Nancy Grace Roman, jejíž jméno nese připravovaný vesmírný teleskop, ale nad jeho osudem se nyní trochu vznáší otazník, i když je prakticky hotový, protože Trump navrhuje přísné škrty.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
