Související stránky k článku Video: Výzkum meziplanetární hmoty v Astronomickém ústavu AV ČR
Když 30. října 2022 nad Baltským mořem a jižní Skandinávií prozářil oblohu jasný bolid, neunikl pozornosti hned několika automatických kamer, včetně jedné z České republiky. Tento bolid však během několika sekund následovalo hned jednadvacet dalších slabších meteorů s podobným radiantem. Zjevně šlo o klastr meteorů, tedy geneticky spojených těles, která se od sebe oddělila krátce před vstupem do zemské atmosféry.
Existence párů nebo dokonce skupin mezi meteory je dlouho otevřenou otázkou. Geneticky spjatá tělíska, k jejichž oddělení došlo jen pár dní před jejich destrukcí v zemské atmosféře, jsou velmi lákavou myšlenkou. Pavel Koten z ASU vedl tým, který několika metodami vyšetřoval, zda jsou zdánlivé páry nebo skupiny meteorů skutečností nebo jen náhodným efektem. Studii založil na videosledování Geminid v roce 2006.
Tým astronomů z Oddělení meziplanetární hmoty ASU detailně studoval spektra 152 meteorů a klasifikoval je, studoval jejich fragmentaci i to, zda při letu zanechávají stopu. Pozorované vlastnosti svědčí o velmi komplikovaných poměrech, které panovaly ve Sluneční soustavě v době jejího formování, kdy se látka v protoplanetárním disku zřejmě velmi složitě promíchávala.
David Čapek a Jiří Borovička z Oddělení meziplanetární hmoty ASU se v teoreticky zaměřené studii zaměřili na vysvětlení procesů, které vedou ke vzniku meteorů, v jejichž spektrech jsou pozorovány téměř výhradně čáry železa. Ukazují, že ze třech myslitelných modelů pouze jeden odpovídá pozorovaným vlastnostem.
Meteor.Autor: NASA.V Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR v
Ondřejově proběhlo zpracování denního bolidu z 29. srpna 2012, na
kterém proběhla spolupráce s odbornou i širokou veřejností.
Ondřejovský meteorický radarAutor: Astronomický ústav AV ČRPozorovat meteory je možné několika způsoby a jedním z nich je využití odrazu radarových vln. Radarová pozorování slouží především ke studiu meteorů z rojů a mnohaleté zkušenosti s tím má RNDr. Petr Pecina, CSc. z Astronomického ústavu AV.
Česká astronómka Zdeňka Vávrová pracovala na observatóriu na Kleti, kde počas rokov 1975 – 1995 objavila 116 asteroidov. Mnohé z nich pomenovala, nie však všetky. Amatérsky astronóm Štefan Kürti z Nových Zámkov, je v kontakte s p. Vávrovou takmer 10 rokov a pomáha jej s odkomunikovaním návrhov. Takto sa dostali na oblohu mená ako Žbirka, Druckmüller, Antonínholý, Janegoodall, Horálek, Mašek a tento mesiac pribudlo meno Donutil. Niektoré na želanie samotnej objaviteľky, iné na návrh slovenského astronóma.
Planety obíhající kolem pulsarů patří k nejpodivnějším světům, které astronomové znají. Jak mohou vzniknout u objektů, jež prošly katastrofickou explozí supernovy? Nová studie ukazuje, že jednou z možností je gravitační „krádež“ planet z cizích hvězdných soustav. Přestože takové zachycené planety zpočátku obíhají po chaotických drahách, numerické simulace naznačují, že některé systémy se mohou během miliard let překvapivě uklidnit a stát se dlouhodobě stabilními. Diplomovou práci s tímto tématem vypracoval Matyáš Fuksa z MFF UK pod vedením Václava Pavlíka a Vladimíra Karase z ASU a Stevena Shorea z Univerzity v Pise.
Vědeckému týmu vedenému Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd ČR se jako prvnímu na světě podařilo zaznamenat ultrafialové spektrum meteoru ze stratosféry a provést jeho prvkovou analýzu pomocí unikátního výpočetního softwaru. Tento technologický milník představuje významný krok ve vývoji českých hyperspektrálních kamer pro satelitní sítě CubeSatů určených ke sledování meteorů, návratů kosmických lodí, blesků a dalších světelných jevů v atmosféře Země. Standardní astronomické sítě pro sledování meteorů jsou pevně ukotveny na Zemi. Na světě jich funguje celá řada a čeští astronomové z Hvězdárny Valašské Meziříčí, kteří poskytují misím vedeným Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského pozemní podporu, dokonce nedávno instalovali své kamery na Evropské jižní observatoři.
Mezinárodní astronomická unie schválila návrh na pojmenování planetky (6263) po českém profesoru Miloslavu Druckmüllerovi z Fakulty strojního inženýrství VUT v Brně, který je české veřejnosti dobře znám jako průkopník ve zpracování fotografií úplných slunečních zatmění. Planetku objevila 6. srpna 1980 astronomka Zdeňka Vávrová na observatoři na Kleti a o pojmenování informoval oběžník Minor Planet Center číslo 110621 z 11. července 2018. Ke gratulacím se přidává i celá Česká astronomická společnost.
Zelené hrášky a borůvkové galaxie patří k nejextrémnějším galaxiím v dnešním vesmíru. Jsou malé, kompaktní a překotně vytvářejí nové hvězdy. Nová studie vedená astronomy z ASU ukazuje, že tyto objekty žijí převážně v osamělých oblastech kosmu, daleko od hustých galaktických seskupení. Výsledek naznačuje, že jejich mimořádná hvězdotvorba není obvykle spouštěna srážkami galaxií, ale spíše přísunem dosud nezpracovaného plynu.
Překotný vývoj záznamové techniky v průběhu posledních let, stejně jako stále vyšší požadavky na přesnost vypočtených vícestaničních drah meteorů vedly k tomu, že v průběhu července a srpna 2024 proběhla výměna stávajících kamerových systémů na jednotlivých stanicích sítě CEMeNt (Central European Meteor Network) za moderní CMOS kamery s výrazně vyšší citlivostí a také s vyšším (FullHD) rozlišením. Expanze sítě do oblastí s velmi vysokou kvalitou pozorovacích podmínek na jižní polokouli pak byla dalším krokem, který zvýší kvalitu získaných dat a rovněž přispěje k výzkumu meteorické aktivity na jižní polokouli, který byl až donedávna prakticky opomíjen.
Astronomové poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do Sluneční soustavy z mezihvězdného prostoru. Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený, nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy. Výsledky byly publikovány 20. listopadu 2017 v prestižním vědeckém časopise Nature.
Meteory obvykle vnímáme jako jednotlivé světelné stopy na obloze. Víme, že v některých fázích roku jich je více, přičemž tyto tzv. meteorické roje jsou reprezentovány tělísky, která mají společný původ v jednom mateřském tělese. Ve výjimečných případech se však zdá, že meteory někdy přicházejí ve „shlucích“ – skupinách fragmentů jednoho tělesa, které se rozpadlo krátce před vstupem do atmosféry. Analýza těchto vzácných jevů umožňuje nahlédnout do procesů rozpadu meteoroidů v blízkosti Země a odhaluje, jaké fyzikální mechanismy za nimi stojí.
Krátce po tři čtvrtě na jedenáct středoevropského letního času v noci z pondělí na úterý 26. června byl vidět především z těch míst našeho území, kde byla jasná obloha, velmi jasný bolid. I přes záři Měsíce po první čtvrti upoutal pozornost velkého počtu náhodných svědků především v západní polovině našeho území, kde během krátké chvíle dokonce osvítil noční krajinu. Jeho jasnost byla natolik velká, že byl pozorovatelný nejen od nás a Německa, kde ve skutečnosti letěl, ale prakticky z celé střední Evropy. Za zaslaná pozorování děkujeme a zde podáváme vysvětlení, co tento úkaz způsobilo.
Každých několik let se Země po dobu tří týdnů na přelomu října a listopadu potkává s meteorickým rojem Taurid, který obsahuje přinejmenším dvě planetky o velikosti 200 – 300 metrů. Je velmi pravděpodobné, že je v něm přítomno i mnoho dosud neobjevených planetek o rozměrech desítek metrů nebo i větších. Jenom v roce 2015 zachytila a analyzovala Evropská bolidová síť, řízená z observatoře v Ondřejově, 144 bolidů náležejících k tomuto meteorickému roji.
Mnoho hvězd na obloze a mění jas téměř dokonale sinusově. V mnoha případech je však obtížné až nemožné určit, který z mnoha jevů je příčinou těchto ukázkově pravidelných změn. Nová studie, která je výsledkem magisterského projektu Emy Šipkové pod vedením Marka Skarky z ASU, ukazuje, že za těmito zdánlivě jednoduchými změnami se často skrývá překvapivě složitý příběh, v němž hrají hlavní roli dvojhvězdy, hvězdné skvrny i pulzace.
V 70. letech minulého století chtěly Spojené státy využít silného, atomovou bombou iniciovaného rentgenového laseru na obranu proti balistickým střelám. Projekt Excalibur nebyl nikdy dokončen a ještě dnes nám připadají úvahy o velkých výkonných laserových zařízeních jako z vědecko-fantastického románu. Právem? Nedávno špičkové laserové centrum HiLASE stalo místem setkání vědců z celého světa, aby diskutovali technologické možnosti využití silných laserových zdrojů pro aplikace budoucnosti.
Velké překvapení čekalo astronomy, když se podrobně podívali na planetku 288P obíhající v hlavním pásu planetek. Ukázalo se, že jde o dvě kolem sebe obíhající tělesa. Navíc je obklopuje koma, kterou normálně pozorujeme jen u komet. Vysvětlení přinesl tento týden časopis Nature.
Erupce slunečních filamentů jsou považovány za základ výronů hmoty do koróny, známých jako CME, které mohou ovlivňovat i kosmické počasí v okolí Země. Tyto erupce však ne vždy skončí úspěšným výronem hmoty do meziplanetárního prostoru. Nová studie ukazuje, že za „neúspěšnými erupcemi“ filamentů stojí jemná rovnováha mezi magnetickými silami a gravitací – a že jejich následné kmitání může být klíčem k pochopení dynamiky sluneční koróny.
