Související stránky k článku Výzkumy v ASU AV ČR (111): Vznik malých železných meteorů
Velmi hmotné hvězdy představují krátké, ale mimořádně bouřlivé epizody ve vývoji galaxií. Patří mezi nejintenzivnější zdroje záření, hvězdného větru i výronů hmoty, obohacují své okolí o těžší prvky. Ve svých pozdních fázích mohou nabývat velmi různorodých typů a rozlišit mezi nimi často není snadné – zejména pokud se spoléháme jen na viditelný obor elektromagnetického záření. Michaela Kraus z ASU vedla tým, který si detailně prohlédl šest vybraných hvězd v galaxiích M31 a M33 v blízké infračervené oblasti. Autoři ukazují, že tato část spektra dokáže odhalit znaky, které jsou v optickém oboru skryté, a umožňuje doladit či radikálně změnit dosavadní klasifikaci zkoumaných objektů.
Klepeštův ondřejovský bolid v Andromedě se objevil i v publikaci Vladimíra Gutha Katalog fotografovaných stop meteorů 1885-1930, kterou vydala Československá Akademie věd v roce 1954. V ní se můžeme dočíst, že první meteor na území Čech, a vlastně na světě vůbec, byl vyfotografován roku 1885 z Klementina. Klepeštův bolid byl teprve třetí zdokumentovanou fotografií. V roce 1925 Klepešta v Podolí a prof. Sýkora v Ondřejově poprvé vyfotografovali meteor ze dvou míst. V knize má číslo 11.
Hvězdokupy se na první pohled mohou zdát klidnými a neměnnými shluky hvězd, ale ve skutečnosti v nich probíhá neustálý dynamický tanec plný těsných přiblížení hvězd, občasných kolizí a výměn energie. Nová studie vedená Václavem Pavlíkem z Oddělení galaxií ASU ukazuje, že právě tyto interakce mezi hvězdami – zejména mezi binárními a jednotlivými – mohou zásadně měnit vnitřní uspořádání hvězd v kulových hvězdokupách. Modely naznačují, že těsná přiblížení hvězd ke dvojhvězdným systémům, konkrétně hmotným binárním černým dírám, napomáhají promíchávání různých populací hvězd.
V noci z 12. na 13. září 1923 prolétl nad Ondřejovem bolid, který se šťastnou náhodou podařilo zachytit na fotografické desce Josefu Klepeštovi. Stejný bolid tu noc v 21 hodin 55 minut zpozoroval v Černošicích i osmnáctiletý Vladimír Guth. Přinášíme Guthův článek Výpočet dráhy meteoru, zvláště pak o bolidu z 12. září 1923, který byl zveřejněn ve stejném čísle Říše hvězd jako Klepeštova fotografie v příloze. Článek obsahuje dokonce předběžnou parabolickou dráhu původního tělesa.
Nedávná astronomická studie sledující pohyb Sluneční soustavy v minulosti přinesla důkazy, že za zjištěnou anomálií v koncentraci radionuklidu berylia-10 (10Be) v hlubokomořských sedimentech může stát výbuch blízké supernovy. Výzkum využívá vysoce přesná data z mise Gaia Evropské kosmické agentury (ESA) k rekonstrukci drah Slunce a okolních hvězdokup za posledních 20 milionů let a počítá pravděpodobnost, s jakou v době zaznamenané anomálie došlo v blízkosti Země k hvězdné explozi. Výsledky publikované v časopise Astronomy & Astrophysics naznačují, že blízkost Sluneční soustavy k aktivní oblasti tvorby hvězd v pozdním miocénu významně zvyšuje pravděpodobnost astrofyzikálního vysvětlení záhadného nárůstu pozemského berylia-10.
Na konci dubna byl k vidění další mimořádný bolid. Čtvrt hodiny po jedenácté hodině večer místního času začal svítit relativně nízko nad jihozápadním obzorem pro pozorovatele v západní části České republiky nepříliš jasně, ale postupně zvyšoval svou jasnost a svým letem směřoval k severu. Po více než 20 sekund se stal velmi poutavým pohybujícím se objektem na jinak temné bezměsíčné obloze. Po obloze se bolid pohyboval relativně pomalu a letěl po jen velmi málo skloněné dráze. Tyto okolnosti spolu s tím, že na velké části našeho území bylo jasno nebo jen malá oblačnost, způsobily, že tento vzácný přírodní úkaz pozorovalo velké množství náhodných svědků a také mnoho z nich nám o tomto jevu poslalo svá svědectví. Tímto také všem pisatelům za jejich zprávy velmi děkujeme a podáváme vysvětlení, k čemu přesně 30. dubna pozdě večer došlo, co tento přírodní úkaz způsobilo a kde a jak probíhal.
Dvojhvězda BD+20 5391 se ukázala být mimořádně vzácným případem dvou červených obrů téměř totožné hmotnosti, kteří se vyvíjejí bok po boku. Nová studie vedená týmem z univerzity v Potsdami, na níž spolupracovali i odborníci ze Stelárního oddělení ASU, přináší detailní pohled na jejich fyzikální vlastnosti, oběžnou dráhu a budoucí vývoj. Výsledky naznačují, že z obou obrů brzy začne přetékat hmota do okolí, což může vést buď k jejich splynutí, nebo ke vzniku mimořádně těsné dvojice bílých trpaslíků. Každopádně půjde o jedinečný laboratorní případ vývoje dvojhvězd v pokročilých fázích života.
Australští vědci našli na dně vyschlého jezera meteorit, který dopadl na zemský povrch 27. listopadu 2015. Na úspěchu akce se velkou měrou podílela data z bolidové sítě Desert Fireball Network (DFN). Úspěch symbolicky slavili na Silvestra 2015, kdy kosmický úlomek vylovili.
U některých galaxií si astronomové povšimli přítomnosti čáry v modré oblasti spektra, která patří ionizovanému heliu. Ke vzniku této čáry jsou zapotřebí vysoké energie. Dosavadní vysvětlení – například vliv horkých a hmotných hvězd – se ukazuje jako nedostatečné. Nová studie ukazuje, že klíčovou roli zřejmě hrají rentgenové zdroje: od černých děr v aktivních jádrech galaxií až po dvojhvězdné systémy s kompaktními objekty. Autoři analyzovali rozsáhlý soubor dat a našli těsnou souvislost mezi intenzitou rentgenového záření a emisí helia, která platí napříč různými typy galaxií. Zdá se tedy, že právě rentgenové zdroje jsou hlavním spouštěčem tohoto mimořádného jevu.
I přesto, že Tauridy nepatří mezi nejvýznamnější a nejznámější meteorické roje, jsou něčím výjimečné. Bývají totiž častým zdrojem bolidů, tedy velmi jasných meteorů. Mateřským tělesem Taurid je Enckeova kometa, která byla objevena francouzským astronomem Pierrem Méchainem roku 1786. Není však pojmenovaná po svém objeviteli, ale po Johannu Enckeovi, který provedl výpočty její dráhy a stanovil oběžnou dobu na 3,3 roku.
31. ledna 2020 zachytila družice Swift mohutný záblesk gama označený GRB 200131A. Už po necelé minutě se k pozorování přidal ondřejovský robotický Small Binocular Telescope a pořídil snímky, které ukázaly prudký pokles optické jasnosti. Tak rychlý start měření je mimořádně vzácný – právě v těchto prvních minutách se může projevit krátkodobá, ale významná fáze výbuchu: tzv. reverzní rázová vlna, kdy část energie míří zpět do vyvržené hmoty.
Letošní maximum každoročního srpnového meteorického roje Perseid nastane v dopoledních hodinách 13. srpna, tedy ve čtvrtek. Nejvíce meteorů v Česku patříme v noci ze 12. na 13. srpna 2015. V průběhu této noci uvidíme na městy neosvětlené obloze zejména mezi půlnocí a 4. hodinou ranní průměrně 70 meteorů za hodinu. Díky vhodné fázi Měsíce nebude noc v podstatě vůbec osvětlena měsíčním svitem. Kromě meteorické podívané obloha nabídne pohledy na Mléčnou dráhu nad hlavou nebo velmi úzký měsíční srpek časně ráno za rozbřesku. Úkaz můžete i poměrně snadno fotografovat. Znovu budou mít Perseidy takto příznivé podmínky až v roce 2018.
Dlouhodobá astronomická pozorování přinášejí unikátní údaje pro studium zajímavých hvězdných systémů. Kataklyzmické proměnné představují fascinující kategorii objektů. V těchto těsných systémech proudí hmota z jedné hvězdy – obvykle vyvinuté chladné hvězdy – na druhou složku, kterou bývá bílý trpaslík. Oběžná dráha je typicky několik hodin. U většiny takových systémů se vytváří z proudící hmoty kolem tohoto trpaslíka akreční disk, ale existuje zvláštní podtřída, kde k tomu nedojde: tzv. polary. Nová studie porovnává dva konkrétní polary – BY Camelopardalis a AR Ursae Majoris – a ukazuje, že přestože patří do stejné kategorie, jejich dlouhodobé chování se zásadně liší.
V neděli 15. března 2015 kolem 20:48 středoevropského času spatřilo velké množství lidí z jižního Německa, Švýcarska, východní Francie a západní části Rakouska na obloze velmi jasný objekt. Někteří pozorovatelé zaznamenali zvukové efekty a bylo hlášeno dokonce slabé chvění země.
Na Měsíci existuje voda. Samozřejmě pod povrchem. A to nikoli jen vázaná v minerálech nebo zachycená v hlubokém stínu kráterů, ale i ve formě vodního ledu v měsíčním regolitu, hlavně v blízkosti pólů a dokonce i jako podzemní jezera. Nová studie českých vědců přináší důkazy o výrazných rozdílech mezi polárními a nepolárními oblastmi Měsíce a identifikuje konkrétní místa, kde je pro výskyt vody větší pravděpodobnost.
Meteorit z 9. prosince 2014.Autor: AsÚ AVČR.Zveřejňujeme fotografii nalezeného meteoritu z pádu bolidu 9. prosince 2014, kterou nám poskytl Astronomický ústav AV ČR. Nálezová hmotnost meteoritu byla 5,93 gramu. Jedná se o chondrit, typ L, předběžně vyšší stupeň 3 (bude upřesněno dalším měřením). Stal se tak 23. meteoritem s rodokmenem na světě.
Děkujeme veřejnosti za spolupráci!
Asteroidy nemusejí být jen osamělými poutníky Sluneční soustavou – některé jsou tvořeny více velikostně srovnatelnými tělesy, jiné mají své malé měsíčky, a další tvoří složité systémy měsíců se dvěma i více tělesy. Nová studie, u níž byli i pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU, se zaměřila na málo známou skupinu asteroidů s družicemi obíhajícími na velmi vzdálených drahách. Tyto tzv. „velmi široké binární systémy“ (VWBA, z anglického very wide binary asteroids) představují extrém v dynamice asteroidů a mohou odhalit klíčové stopy o jejich původu, vývoji, i o kolizní historii rané Sluneční soustavy.
Jarní videometeorářský seminářAutor: M. Wiśniewski Ve dnech 26. - 28. 4. 2013 se uskutečnil v pořadí již osmý seminář pozorovatelů videometeorů. Tento seminář, který se koná v jarním a podzimním termínu se již tradičně uskutečnil v areálu Astronomického a geofyzikálneho observatória UK v Modre blízko Pezinoku.
Co kdyby černé díry nebyly jedinými extrémními objekty ve vesmíru? Nejnovější studie ukazuje, jak skalární a elektromagnetická pole ovlivňují gravitaci kompaktních objektů. Poukazuje tak na možnou existenci tzv. nahých singularit a upozorňuje na nečekané důsledky pro pohyb světla a překvapivé vlastnosti oběžných drah hmoty v jejich okolí. Jiří Horák z ASU byl hlavním autorem článku, který zkoumá možnosti detekce různých typů exotických objektů na základě speciálních vlastností oběžného pohybu, které se mohou projevit v přímém pozorování rentgenového záření akrečních disků, které tyto objekty zpravidla obklopují.
Takto jev zachytil kanadský umělec Gustav HahnAutor: Gustav HahnPřed sto lety, 9. února 1913, bylo možné pozorovat zejména z východního pobřeží amerického kontinentu velmi neobvyklý jev. Co se týče přesného času, kdy měl být zaznamenán, je to poněkud problematické. Jedny zdroje uvádějí 21:05 východního standardního času, jiné tvrdí, že to bylo o deset minut později. Pokud tyto údaje přepočteme na světový čas, dostaneme 10. únor, 2:05 nebo 2:15. Někdy v tomto časovém rozpětí se na severozápadní části oblohy objevil jasný objekt, u kterého bylo po větším přiblížení možné pozorovat jakýsi ohon.
