Cygnus X-1 je jednou z nejznámějších rentgenových dvojhvězd v naší Galaxii. Tato soustava se skládá z masivního modrého nadobra a neviditelného společníka, který je považován za černou díru. Dvojhvězda je sledována dlouhodobě celou řadou přístrojů. Maïmouna Brigitte z Oddělení galaxií ASU studovala jednotlivé složky akretujícího systému na základě nové sady pozorování v optické i rentgenové oblasti spektra.
Polárna žiara v noci z 20./21. decembra 2015 prekvapila mnohých našich priaznivcov astronómie. Skutoční lovci polárnej žiary sledujú vývoj počasia v medziplanetárnom priestore online, no a v tomto prípade isté indície naznačovali, že by to mohlo tento raz vyjsť. Nehovoriac o vnútornej intuícii, ktorú si každý úspešný fotograf hviezdnej oblohy starostlivo pestuje ako vzácny dar.
Cirkumjaderný disk představuje hlavní zdroj látky pro akreci na supermasivní černou díru v centru naší Galaxie. I když je v současnosti tato akrece pomalá, existují důkazy, že v minulosti se opakovaně epizodicky zvýšila. Představovaná práce vyhodnocuje, jakou úlohu by v tomto mohly hrát exploze supernov v blízkém okolí jádra Galaxie.
Ačkoliv Slunce zase až tak moc nebouří, proměnlivý sluneční vítr a několik koronálních oblaků zasahujících Zemi přineslo v noci z neděle na pondělí (20./21. prosince 2015) překvapení v podobě z Česka pozorovatelné polární záře. Pro inverzní charakter počasí se úkaz podařilo pozorovat jen několika šťastlivcům na horách, kterým k úspěchu gratulujeme! Pozoruhodné je i to, že záře podle očitých svědků byla na místech s čistým výhledem pozorovatelná očima v barvách i za poměrně silného svitu Měsíce. Do redakce dorazilo několik ojedinělých pozorování, za které děkujeme, a těšíme se na případné další!
Meteorické roje jsou fascinujícím astronomickým jevem, který lidstvo sleduje po staletí. V odborníky používaném katalogu je rojů zaneseno více než sto, ale u mnohých z nich jsou údaje značně nepřesné. V některých případech lze i spekulovat, zda uvedený roj s jednoznačnou identifikací vůbec existuje. V představované práci se pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty ASU pustili do reklasifikace prázdninových rojů, jejichž radianty se nacházejí v souhvězdích Labutě a Draka.
V noci na dnešek, tedy 22./23. června 2015 k Zemi dorazily důsledky výrazných slunečních erupcí, které uvolnila aktivní (a očima viditelná) oblast AR2371 v průběhu víkendu. Na celé Zemi momenálně "běsní" patrně nejsilnější geomagnetická bouře za celý tento sluneční cyklus a přináší s sebou překrásná barvitá nebeská divadla - polární záře. Bohužel k naší nezměrné smůle první vlna extrémně silných jevů nám byla totálně skryta za frontální oblačností, která se v předchozí noci rozkládala nad střední Evropou. Jak se ale zdá, není zatím všemu konec a velké šance ke spatření pozoruhodného jevu máme i v dalších dnech.
Klasické chemicky pekuliární hvězdy mají v atmosférách skvrny s odlišným chemickým složením. Tyto skvrny ovlivňují povrchové rozložení teploty a v principu se také mohou stát důvodem pro výskyt systematických toků plazmatu. Brankica Kubátová ze Stelárního oddělení ASU byla součástí týmu, který se věnoval modelování takové situace.
Zatím nejvýraznější polární záře za celý stávající sluneční cyklus v noci 17./18. března 2015, kterou mnozí nadšeně pozorovali i z České republiky, byla nasnímána pochopitelně i družicově. Přinášíme vám nyní vybrané snímky z meteorologické družice, která tvar aurorálního oválu snímala shora. Na úžasných obrázcích si lze všimnout niterných detailů v části aurorálního prstence nad noční severní Evropou.
Sluneční erupce jsou známy jako zdroje elektromagnetického záření, nejčastěji je v jejich kontextu zmiňováno záření v chromosférických čarách nebo v rentgenové oblasti spektra. Důležité informace ale přenáší i záření v rádiové oblasti. Rádiová pozorování byla cílem výzkumu odborníků ze Slunečního oddělení ASU pod vedením Aleny Zemanové.
Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou. Co však způsobuje neustálé polární záře na největší planetě naší Sluneční soustavy?
Voda je nezbytná pro život člověka a kosmické mise, ty dlouhodobé včetně, nejsou žádnou výjimkou. Stavba základen na cizích tělesech by určitě těžila z místních zdrojů vody, které by mohly sloužit nejen jako pitná voda pro astronauty, ale také jako surovina pro výrobu kyslíku a vodíku – klíčových složek raketového paliva. Jaroslav Klokočník z ASU vedl práci, která s pomocí gravitačních aspektů odhalovala místa s větší pravděpodobností výskytu podpovrchové vody na Měsíci.
… i tak by se dalo metaforicky popsat to, co nám připravila výletní loď Nörrona fičící „závratnými“ 30 kilometry za hodinu do pásu totality za březnovým úplným zatměním Slunce na Faerských ostrovech. Zatímco onu kýženou a vroucně očekávanou hru stínů téměř totálně překazilo nepředvídatelné počasí (smutně o to víc, že loď měla původně v plánu vyjet za zatměním na moře), zcela neočekávaný sluneční „polibek“ o tři dny dříve rozproudil krev v žilách každému, kdo se nenechal připravit o pohled k fantastické barvité symfonii. Příliš mnoho metafor? Obrázek napoví…
Že jsou sluneční erupce tím nejdynamičtějším projevem sluneční aktivity je všeobecně známo. Jejich vznik a vývoj však stále nejsou uspokojivě vysvětleny. Marta García-Rivas byla v čele rozsáhlého týmu pracovníků a studentů Slunečního oddělení ASU, který velmi detailně analyzoval netradičně bohatý materiál pořízený během jedné silnější erupce. V této studii si odborníci vystačili dokonce s analýzou jednoho jediného obrazového bodu.
17. března 2015 nastala nečekaně jasná polární záře. Protože ji vyvolala erupce, která narazila na zemskou magnetosféru ráno a článek vzniká během odpoledne, není jisté, zda od nás něco uvidíme. Každopádně geomagnetická bouře, která záři vyvolala, je nejintenzivnější právě teď v odpoledních hodinách, a proto bude zajímavé sledovat, co se bude dít dál. Proto vás budeme ještě informovat. Aktualizace: 18. 3. v 10:15 SEČ.
Kupy galaxií představují ideální laboratoře pro studium vývoje galaxií. ESO137-001 je jednou z nejlépe studovaných galaxií, kterým se mezi odborníky říká medúzové galaxie (Jellyfish galaxies). Pavel Jáchym z ASU byl součástí týmu, který s pomocí sítě zjednodušených modelů vyšetřoval nejrůznější fyzikální podmínky, které přispěly k charakteristickému tvaru tohoto hvězdného ostrova.
Kometa McNaught na denní obloze.Autor: Stephan Seip.Květnová přednáška pořádaná Astronomickou společností Pardubice nabídne široké veřejnosti pohled do požitkářské astronomie. Astronom, fotograf a cestovatel Petr Horálek z Hvězdárny v Úpici si pro širokou připravil na pátek 24. května 2013 od 19 hodin přednášku s názvem „Sedm perel astronomie“. Přednáška, při níž se ponoříme do krásy unikátních nebeských úkazů, se uskuteční ve Velkém sále DDM DELTA Pardubice, ul. Gorkého 2658. Tisková zpráva Astronomické společnosti Pardubice.
Výskyt černých děr středních hmotností je pro současnou astrofyziku stále výzvou. Slibný kandidát na tento neobvyklý objekt se měl podle některých studií nacházet v centru hvězdokupy IRS13, která se nachází v širším jádru naší Galaxie. V. Pavlík z ASU vedl studii, která existenci tohoto typu objektu ve zmíněné hvězdokupě zpochybňuje.
Polární záře 17.3.2013Autor: Goran StrandBřezen byl spíše ve znaku kometárního představení. Duben se zdá být zase ve znamení Slunce. Podíváme se však také na úspěchy soukromých firem v USA. Krátce se vrátíme na Mars, zmíníme se o novinkách z oblasti radiace kolem Země a problematiky světelného znečištění na severu Moravy. Na závěr zavzpomínáme na psa Lajku.
Výzkum extrasolárních planet rozhodně neusnul na vavřínech. Obor se za poslední desetiletí výrazně rozvinul a od „pouhého“ hledání planet mimo Sluneční soustavu se posunul k jejich charakterizaci. S pomocí nejmodernějších přístrojů v kosmu i na Zemi získáváme přesné údaje, které jsou pak zpracovávány sofistikovanými metodami. Ján Šubjak ze Stelárního oddělení ASU a Centra pro astrofyziku Harvardské univerzity a Smithsonova institutu vedl tým, který pečlivě studoval vlastnosti vzdáleného planetárního systému.
Polární záře 24. října 2011 z Minnesoty.Autor: Travis NovitskyPolární záře - nádherný přírodní úkaz, za kterým stojí cestovat. Polární záře, latinsky Aurora Borealis, patří k nejkrásnějším přírodním jevům na naší planetě. Není divu, že jsou za ní fotografové, astronomové ale i dvěma výše uvedenými koníčky nezasažení cestovatelé a milovníci přírody ochotni urazit tisíce kilometrů. U nás ve střední Evropě je k vidění jen naprosto výjimečně, ale třeba již v severních oblastech Německa, Polska nebo Velké Británie ji lze zahlédnout podstatně častěji. Ještě větší šanci na její spatření pak samozřejmě máme při cestě do Skandinávie. Tam v některých oblastech a obdobích patří málem k běžnému koloritu. Čím severněji, blíže k polárnímu kruhu, tím lépe. Po technické stránce není na fotografování polární záře nic moc složitého - dnešní zrcadlovky jsou tak dobré a všestranné, že tento úkol zvládají bez větších problémů.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.
Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý
Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
