Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Výzkum polárních září na Jupiteru pokračuje

Výzkum polárních září na Jupiteru pokračuje

Polární záře na Jupiteru, představa malíře.
Autor: JAXA

Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou. Co však způsobuje neustálé polární záře na největší planetě naší Sluneční soustavy?

Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou.

Polární záře, avšak v mnohem větší míře,  se vyskytují ovšem i na jiných planetách, konkrétně třeba na největší planetě Sluneční soustavy, Jupiteru. Na rozdíl od Země se však na obří planetě vyskytují polární záře v oblasti pólů prakticky neustále a jsou tisíckrát jasnější a mnohdy větší než celá planeta Země. 

Pozorovatelům planety Jupiter je již dlouho dobu dobře známo, že hlavní příčinou těchto jevů  je interakce mezi Jupiterem a jedním z mnoha měsíců Jupitera, geologicky velmi aktivním měsícem Io.

Nezodpovězenou otázkou však zůstával výskyt velmi silných výbuchů či velmi oslňujících zjasnění, které se na Jupiteru často objevují a podobají se polárním zářím na Zemi. Dlouhou dobu se předpokládalo, že tyto polární záře mají stejně jako podobné jevy na Zemi co do činění ze Sluncem, tedy s nabitými částicemi ze Sluncesrážejícími se s Jupiterovým silným magnetickým polem. Nová pozorování však ukazují, že tomu tak není.

Polární záře na Jupiteru vznikají díky vulkanické činnosti na měsíci Io, který produkuje nabité atomy (ionty) a částice (elektrony), ty jsou urychlovány magnetickým polem planety, zejména do oblastí pólů. Urychlené částice pochází z materiálu, který chrlí sopky.

Nákres magnetosféry Jupiteru a složek ovlivněných měsícem Io. Autor: Wikipedie
Nákres magnetosféry Jupiteru a složek ovlivněných měsícem Io.
Autor: Wikipedie
Io je nejvnitřnější z Galileových měsíců Jupiteru a obíhá planetu nejrychleji ze všech těchto měsíců. Vzájemná rezonance planety a měsíce pak pomáhá udržet sklon oběžné dráhy a současně pomáhá generovat vnitřní teplo potřebné pro sopečnou činnost měsíce. Io hraje velmi důležitou roli ve vytváření magnetosféry Jupiteru. Silné magnetické pole planety odvádí materiál z měsíce Io. Tyto částice nezískává ale Jupiter z povrchu, ale z částic vyvržených do atmosféry měsíce. Tyto částice způsobují silné elektrické pole v oblasti Jupiterových pólů. Zrychlení iontů a elektronů způsobuje intenzivní polární záře zářící téměř ve všech oblastech elektromagnetického spektra, nejvíce však v „high-energy“ pásech, jako je ultrafialové a rentgenové záření, které jsou pro lidské oko neviditelné. 

Nová pozorování těchto extrémních emisí v ultrafialovém záření ukazují, že tyto jasné výbuchy polárních září jsou pravděpodobně způsobeny interakcí planety a měsíce a ne sluneční aktivitou, jak se předpokládalo.

Výzkumem se zabývá japonský výzkumný tým v čele s Tomoki Kimurou z japonské národní vesmírné agenturyJAXA, výzkum byl zveřejněn na internetových stránkách Geophysical Research Letters a v časopise Journal of American Geophysical Union.

V lednu 2014 začala družice Hisaki, opatřená dalekohledem, po dobu dvou měsíců sledovat Jupiter. Jedná se o družici vyslanou v září 2013 označovanou také jako SPRINT-A (Spectroscopic Planet Observatory for Recognition of Interaction of Atmosphere). Je vybavena spektrografem, který analyzuje ultrafialovou část spektra a má za úkol pozorovat magnetosféry některých planet ve Sluneční soustavě.  Zaznamenal přerušované zjasnění polárních září na planetě. Tento vesmírný dalekohled zjistil náhlé vzplanutí ve dnech, kdy obvyklý proud nabitých částic ze Slunce, známý jako sluneční vítr, byl relativně slabý.

I další dalekohledy, včetně Hubbleova vesmírného teleskopu, sledovaly Jupiter během tohoto období útlumu slunečního větru. Jak Hisaki, tak Hubble teleskop byly svědky exploze v době útlumu slunečního větru, což naznačuje, že za výbuchy opravdu může jen interakce Jupiter-Io a ne nabité částice ze Slunce. 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] News.agu.org



O autorovi

Sylvie Gorková

Sylvie Gorková

O astronomii se zajímá od svých 15 let. Pochází z Kroměříže. Zde se také na místní hvězdárně zapojila do aktivního pozorování meteorů. Je členkou Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH).V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Od roku 2012 publikuje články na stránkách SMPH, od roku 2014 pak také na astro.cz a na stránkách hvězdárny Valašské Meziříčí.

Štítky: Jupiter, Polární záře


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC3718

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč   12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »