Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Výzkum polárních září na Jupiteru pokračuje

Výzkum polárních září na Jupiteru pokračuje

Polární záře na Jupiteru, představa malíře.
Autor: JAXA

Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou. Co však způsobuje neustálé polární záře na největší planetě naší Sluneční soustavy?

Většina z nás ví, co způsobuje polární záře na Zemi. Jsou to nabité částice slunečního větru vnikající do magnetosféry Země, která je odklání do oblastí magnetických pólů Země. Zde potom pronikají do atmosféry a způsobují krásnou nebeskou podívanou.

Polární záře, avšak v mnohem větší míře,  se vyskytují ovšem i na jiných planetách, konkrétně třeba na největší planetě Sluneční soustavy, Jupiteru. Na rozdíl od Země se však na obří planetě vyskytují polární záře v oblasti pólů prakticky neustále a jsou tisíckrát jasnější a mnohdy větší než celá planeta Země. 

Pozorovatelům planety Jupiter je již dlouho dobu dobře známo, že hlavní příčinou těchto jevů  je interakce mezi Jupiterem a jedním z mnoha měsíců Jupitera, geologicky velmi aktivním měsícem Io.

Nezodpovězenou otázkou však zůstával výskyt velmi silných výbuchů či velmi oslňujících zjasnění, které se na Jupiteru často objevují a podobají se polárním zářím na Zemi. Dlouhou dobu se předpokládalo, že tyto polární záře mají stejně jako podobné jevy na Zemi co do činění ze Sluncem, tedy s nabitými částicemi ze Sluncesrážejícími se s Jupiterovým silným magnetickým polem. Nová pozorování však ukazují, že tomu tak není.

Polární záře na Jupiteru vznikají díky vulkanické činnosti na měsíci Io, který produkuje nabité atomy (ionty) a částice (elektrony), ty jsou urychlovány magnetickým polem planety, zejména do oblastí pólů. Urychlené částice pochází z materiálu, který chrlí sopky.

Nákres magnetosféry Jupiteru a složek ovlivněných měsícem Io. Autor: Wikipedie
Nákres magnetosféry Jupiteru a složek ovlivněných měsícem Io.
Autor: Wikipedie
Io je nejvnitřnější z Galileových měsíců Jupiteru a obíhá planetu nejrychleji ze všech těchto měsíců. Vzájemná rezonance planety a měsíce pak pomáhá udržet sklon oběžné dráhy a současně pomáhá generovat vnitřní teplo potřebné pro sopečnou činnost měsíce. Io hraje velmi důležitou roli ve vytváření magnetosféry Jupiteru. Silné magnetické pole planety odvádí materiál z měsíce Io. Tyto částice nezískává ale Jupiter z povrchu, ale z částic vyvržených do atmosféry měsíce. Tyto částice způsobují silné elektrické pole v oblasti Jupiterových pólů. Zrychlení iontů a elektronů způsobuje intenzivní polární záře zářící téměř ve všech oblastech elektromagnetického spektra, nejvíce však v „high-energy“ pásech, jako je ultrafialové a rentgenové záření, které jsou pro lidské oko neviditelné. 

Nová pozorování těchto extrémních emisí v ultrafialovém záření ukazují, že tyto jasné výbuchy polárních září jsou pravděpodobně způsobeny interakcí planety a měsíce a ne sluneční aktivitou, jak se předpokládalo.

Výzkumem se zabývá japonský výzkumný tým v čele s Tomoki Kimurou z japonské národní vesmírné agenturyJAXA, výzkum byl zveřejněn na internetových stránkách Geophysical Research Letters a v časopise Journal of American Geophysical Union.

V lednu 2014 začala družice Hisaki, opatřená dalekohledem, po dobu dvou měsíců sledovat Jupiter. Jedná se o družici vyslanou v září 2013 označovanou také jako SPRINT-A (Spectroscopic Planet Observatory for Recognition of Interaction of Atmosphere). Je vybavena spektrografem, který analyzuje ultrafialovou část spektra a má za úkol pozorovat magnetosféry některých planet ve Sluneční soustavě.  Zaznamenal přerušované zjasnění polárních září na planetě. Tento vesmírný dalekohled zjistil náhlé vzplanutí ve dnech, kdy obvyklý proud nabitých částic ze Slunce, známý jako sluneční vítr, byl relativně slabý.

I další dalekohledy, včetně Hubbleova vesmírného teleskopu, sledovaly Jupiter během tohoto období útlumu slunečního větru. Jak Hisaki, tak Hubble teleskop byly svědky exploze v době útlumu slunečního větru, což naznačuje, že za výbuchy opravdu může jen interakce Jupiter-Io a ne nabité částice ze Slunce. 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] News.agu.org



O autorovi

Sylvie Gorková

Sylvie Gorková

O astronomii se zajímá od svých 15 let. Pochází z Kroměříže. Zde se také na místní hvězdárně zapojila do aktivního pozorování meteorů. Je členkou Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH).V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Od roku 2012 publikuje články na stránkách SMPH, od roku 2014 pak také na astro.cz a na stránkách hvězdárny Valašské Meziříčí.

Štítky: Jupiter, Polární záře


11. vesmírný týden 2026

11. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 3. do 15. 3. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Za soumraku už je dobře vidět Venuše, naopak Saturn je již jen pro nadšence. Merkur, Mars a Neptun nejsou vidět vůbec. Vysoko na večerní obloze jsou slabý Uran a výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale jsou na něm nějaké skvrny. Večer je na obloze dvojice slabých komet Wierzchos a MAPS, ráno nabízí R3 PanSTARRS a 24P/Schaumasse. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, což někteří amatéři podnikají jako celonoční pozorovací maraton. Raketa SLS nakonec použije v budoucnu nový horní stupeň z rakety Vulcan místo vyvíjeného EUS. Falcon 9 vynáší jednu várku Starlinků za druhou, výjimkou bude start s družicí EchoStar XXV. Od ISS odletěla první z nových japonských zásobovacích lodí HTV-X. Před 245 lety objevil William Herschel planetu Uran.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Jupiter, přechod Io a jejího stínu

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

LDN 1622

LDN 1622 – Boogeyman Nebula Na tejto snímke je zachytená temná hmlovina LDN 1622, známa aj pod prezývkou Boogeyman Nebula. Nachádza sa v oblasti súhvezdia Orión a jej typický tvar vytvára dojem temnej postavy vystupujúcej z červeného vodíkového pozadia. Nejde o objekt, ktorý svieti vlastným svetlom. Tmavé štruktúry tvoria husté oblaky medzihviezdneho prachu, ktoré pohlcujú a tienia svetlo hviezd aj žiariaceho plynu za nimi. Práve kontrast medzi tmavou prachovou hmotou a jemne žiariacou emisnou hmlovinou robí z LDN 1622 jeden z najzaujímavejších objektov tejto časti oblohy. V takýchto oblakoch sa ukrýva materiál, z ktorého v budúcnosti môžu vznikať nové hviezdy. Fotografovanie podobných objektov je náročné najmä preto, že jemné prechody medzi prachom a slabou hmlovinou vyžadujú dostatok kvalitných dát aj citlivé spracovanie. Tento objekt som fotil už koncom roka, no pre neustále inverzné počasie, odhalenú chybu v firmware filtrového kolesa a dokonca aj zlé kalibračné snímky som nebol spokojný s výsledkom. A keďže máme prekvapujúco jasné noci, tak som sa k nemu vrátil a nafotil ho nanovo. A som s týmto výsledkom oveľa viac spokojný Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 115x180sec. R, 106x180sec. G, 106x180sec. B, 171x120sec. L, 90x600sec Halpha, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 27.1. až 7.3.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »