Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  GRB 080319B aneb přímý zásah

GRB 080319B aneb přímý zásah

GRB 080319B zachycený družicí Swift
GRB 080319B zachycený družicí Swift

V březnu tohoto roku ohromil astronomy z celého světa extrémně energetický gama záblesk. Během následujících týdnů se na pozorování jeho dosvitu zaměřilo velké množství pozemních i na oběžné dráze pracujících přístrojů. Po zpracování jimi získaných dat teď mohou vědci předložit první výsledky: podle nich byl výtrysk gama záblesku namířen téměř přesně ve směru Země.

Vzplanutí gama záblesku GRB 080319B (po angl. zkratce GRB - gamma ray burst následuje kód nesoucí informaci o datu vzplanutí a pořadí v daném dni, v tomto případě se tedy jednalo o druhý záblesk dne 19.3.2008) bylo zcela mimořádnou událostí. I když se tak stalo ve vzdálenosti téměř 7,5 miliardy světelných let od Země, byl optický protějšek záblesku natolik jasný, že mohl být po krátkou dobu pozorován i pouhým okem (jeho hvězdná velikost dosáhla až 5,3 mag). Stal se tedy tím nejvzdálenějším, co jsme mohli v tu dobu pouhým okem pozorovat, slavnou M31, která pro nás za normálních okolností představuje "nejstarší světlo", překonal asi 3000krát! V článku nedávno uveřejněném časopisem Nature, jsou shrnuty výsledky pozorování, uskutečněných pomocí mnoha dalekohledů pracujících na nejrůznějších vlnových délkách.

Připomeňme, že gama záblesky (mající kosmický původ) jsou na rozdíl od jiných podobných jevů (supernov, nov) většinou úzce směrované, energie uvolněná při jejich vzniku je do okolí vyzářena v podobě dvou výtrysků (jetů). Původ těchto jevů, jejichž zářivý výkon často překonává zářivý výkon celé mateřské galaxie, je připisován kolapsu rychle rotujících velmi hmotných hvězd (tzv. dlouhé záblesky) či srážce dvou neutronových hvězd nebo černých děr (nebo také kombinace černá díra-neutronová hvězda), které tvoří binární systém (krátké záblesky). Nejsou však vyloučeny další zatím neznámé mechanismy. Většina energie uvolněná při záblesku je vyzářena formou vysokofrekvenčního gama záření (proto gama záblesky, výjimkou mohou být některé typy jako SGR - viz například [3]), ale může být pozorován i tzv. dosvit v jiných oborech elmag. spektra včetně viditelného.

Závěr celé studie, na jejíž tvorbě se podílel tým více než 90 spoluautorů zní takto: výjimečná jasnost gama záblesku GRB 080319B by mohla být vysvětlena tak, že výtrysk byl namířen téměř přesně do směru, kde se nacházela Země. Ta tedy dostala přímý zásah proudem energie a částic, pohybujících se rychlostí okolo 0,9999995c.

Vědci předpokládají, že tyto ultrarychlé částice byly do okolního prostoru vyzářeny pod úhlem pouhých 0,4°. Tento úzce směrovaný výtrysk tvořil jádro až 20krát širšího výtrysku, jenž obsahoval méně energetické částice. Takto popsanou strukturou jetu by se mohl vyznačovat každý gama záblesk, ale malá pravděpodobnost zásahu užší částí výtrysku způsobuje to, že u většiny záblesků pozorujeme pouze široký osmistupňový výtrysk. Tato teorie připouští, že záblesky podobné tomu z března letošního roku by se měly opakovat průměrně jednou za 10 let.

Gama záblesk GRB 080319B poprvé zaregistrovala družice Swift (na tuto činnost specializovaná) ve směru souhvězdí Pastýře (Bootes). Krátce poté se na tento objekt zaměřilo velké množství dalekohledů včetně těch největších, jako je VLT. Jemu se také jako prvnímu podařilo získat spektrum objektu a následně z posuvu spektrálních čar zjistit již zmíněnou vzdálenost 7,5 Gly (z=0,94). To znamená, že celá událost se odehrála v době, kdy měl vesmír teprve polovinu svého současného stáří a vznik Země náležel do vzdálené budoucnosti. Namířeno tedy bylo naslepo, ale zásah byl dokonalý.

Zdroje: www.science.nasa.gov [1], www.astronews.com [2], www.en.wikipedia.org [3]




O autorovi

Jakub Vošmera

Autor je studentem brněnského Gymnázia Matyáše Lercha. Zabývá se přírodními vědami, především fyzikou a astronomií. E-mail: vosmera(at)gmail.com Osobní stránky: vosmera.chytrak.cz



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »