Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Pod závojem oranžové mlhy III

Pod závojem oranžové mlhy III

Předpokládaný kryovulkanismus na Titanu
Předpokládaný kryovulkanismus na Titanu
V dalším pokračování si povíme něco o sopkách na Titanu, o pozorovaných klimatických změnách a o objevu kapalného oceánu hluboko pod zmrzlým povrchem druhého největšího měsíce ve Sluneční soustavě.

Kryovulkanismus - ledové sopky

Skupina amerických a evropských vědců oznámila, že na měsíci Titan mohou existovat sopky, které vyvrhují do atmosféry metan.

Fotografie v oboru infračerveného záření, které pořídila sonda Cassini, ukazují jasný útvar o průměru 30 km, který má kruhovou strukturu. Fotografie s vysokým rozlišením zachycuje oblast o rozloze 150 km2, na níž se nachází i zmiňovaná kruhová struktura se dvěma prodlouženými "křídly" mířícími západním směrem. Tento útvar se podobá vulkanickým strukturám na Zemi či Venuši, tvořeným překrývajícími se vrstvami materiálu ze série výlevů, i když "stavební" materiál je odlišný.

Takovéto erupce ledových sopek (tzv. kryovulkanismus) jsou způsobeny teplem, vznikajícím slapovými silami v důsledku pohybu hmoty v nitru měsíce Titan. K vnitřním pohybům hmoty dochází v důsledku proměnné vzdálenosti Titanu od planety Saturn během oběhu po eliptické dráze.

Kryovulkány, vyvrhující místo tekutého magmatu vodu, kapalný metan, etan a čpavek, nejlépe vysvětlují většinu projevů atmosféry Titanu. V souladu s výpočty vědců měl Titan vzhledem k tomu, že jeho gravitace je 7krát menší než u Země, již dávno ztratit velkou část své atmosféry. Fakt, že tlak atmosféry na povrchu 1,6krát převyšuje atmosférický tlak na Zemi, vede k závěru, že na Titanu existují vnitřní zdroje uhlovodíků pro doplňování atmosféry.

Klimatické změny

Členové týmu pracujícího s radarem na sondě Cassini informovali, že některá jezera v okolí severního pólu měsíce Titan jsou zaplněná jen částečně a vypadají, jako by se zčásti vypařila. Tento objev podporuje představu, že kapky metanu padají atmosférou dolů na povrch měsíce Titan v podobě deště, kde vytvářejí jezera, která se následně vypařují, čímž opět vznikají oblaka. Pozorování ukazují, že tento oblačný systém vykazuje sezónní změny - postupně se objevuje a mizí. Toto "roční období" trvá na Titanu přibližně 7 pozemských let.

Sonda Cassini vyfotografovala obrovský mrak v blízkosti severního pólu měsíce Titan.
Sonda Cassini vyfotografovala obrovský mrak v blízkosti severního pólu měsíce Titan.

Kosmická sonda Cassini vyfotografovala v atmosféře Titanu obrovský mrak velikostí srovnatelný s polovinou rozlohy USA. Tento oblak může být zdrojem tekutin, které plní jezera, objevená pomocí palubního radaru sondy. Vyfotografovaný oblak pokrývá téměř celou polární oblast Titanu.

"Oblak nás ohromil svými rozměry a strukturou," říká Dr. Christophe Sotin (University of Nantes, Francie), člen vědeckého týmu, zpracovávajícího data ze sondy Cassini. Tento oblačný systém může být klíčovým prvkem v globálním formování organických látek a jejich interakce s povrchem Titanu. Astronomové očekávají, že tento oblak bude existovat na Titanu několik let. Jak bude docházet k sezónním změnám, očekává se přesun oblaků ze severní polokoule do oblasti kolem jižního pólu měsíce.

Fyzikové z University of Granada a University of Valencia (Španělsko) vyvinuli novou metodiku zpracování dat, která na Zemi vyslal přistávací modul Huygens během průletu atmosférou. Nová zpracování dokazují, že v atmosféře Titanu existuje přirozená elektrická aktivita, projevující se silnými bouřemi. Vědci se domnívají, že zde s vysokou pravděpodobností vznikají organické molekuly, které jsou předchůdci života.

Voda pod povrchem

Podle analýzy odražených rádiových signálů se zdá být pravděpodobné, že pod povrchem Titanu je ukrytý globální oceán vody s příměsí čpavku. Nejen jezera kapalných uhlovodíků na povrchu, ale i oceán kapalné vody pod povrchem - to vše se ukrývá na Titanu. "S dunami tvořenými organickým materiálem, jezery, koryty a pohořími má Titan velmi rozmanitý povrch, který se ze všech těles ve Sluneční soustavě nejvíce podobá Zemi," říká Ralph Lorenz (Johns Hopkins Applied Physics Laboratory, USA).

Předpokládaná vnitřní stavba měsíce Titan.
Předpokládaná vnitřní stavba měsíce Titan.

Na základě zpracování radarových měření určili astronomové polohy 50 významných bodů na povrchu Titanu. Následně hledali stejné útvary na snímcích, pořízených sondou Cassini při dalších průletech. Zjistili, že se tyto povrchové útvary posunuly ze svých původních poloh o více než 30 km. Posun povrchových útvarů lze vysvětlit za předpokladu, že ledová kůra měsíce je oddělena od pevného jádra vrstvou kapaliny, umožňující snadnější pohyb povrchových útvarů.

"Jsme přesvědčeni, že zhruba 100 km pod povrchem, pokrytým vrstvou ledu a materiálem bohatým na organické látky, se nachází oceán kapalné vody, smíchané s amoniakem," říká Bryan Stiles (Jet Propulsion Laboratory, NASA).

Související články:

Pod závojem oranžové mlhy I

Pod závojem oranžové mlhy II

Zdroj: saturn.jpl.nasa
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »