40 let od mise Apolla 11 - 1. díl

Začátek kosmických závodů

Konec 50. let, mezi USA a SSSR zuří studená válka, která se rozvojem raketové techniky a startem Sputniku přenesla i do vesmíru. 12. dubna 1961 odstartoval z Bajkonuru v kosmické lodi Vostok 1 do vesmíru Jurij Gagarin, SSSR získal prvenství prvního člověka ve vesmíru. 5. května téhož roku jej sice následoval Alan Shepard jako první Američan, ten však uskutečnil jen balistický let, zatímco Gagarin obletěl Zemi. USA v závodech o vesmír zaostávaly. To ale prezident USA John F. Kennedy nehodlal nechat jen tak. Den po letu Gagarina se v oválné pracovně Bílého domu schází několik lidí v čele s Kennedym (mezi ostatními např. tehdejší ředitel NASA James Webb se svým náměstkem Drydenem aj.) aby se poradili o dalším postupu v kosmických závodech. Porada měla jeden výsledek: američtí astronauté musí přistát na Měsíci, neexistuje nic důležitějšího. 25. května 1961 prohlašuje Kennedy ve svém projevu pro Kongres: "Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi do konce tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ. Prosím Kongres a celou zemi, aby dali souhlas k této cestě, která bude trvat celá léta a která bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na ni vůbec nevydávat." Tím bylo rozhodnuto.

Jak se dostat na Měsíc?

Jak a čím letět na Měsíc? Těmito otázkami se inženýři NASA trápili velmi dlouhou dobu. Přímý let ze Země na Měsíc jedním kosmickým plavidlem? Neuskutečnitelné. Start dvou raket, jejich setkání na oběžné dráze okolo Země a následný let na Měsíc? S touto variantou se počítalo poměrně dlouho ale zůstávalo kolem ní spoustu otazníků. Tento spor nakonec vyřešil jistý John Houbolt, teoretický aerodynamik z Langleyho střediska NASA. Podle něj by bylo nejefektivnější setkání na dráze okolo Měsíce. Ředitelství NASA a vláda sice jeho variantu dlouho odmítají, nakonec však zvítězila. Je výhodná, snadná a rychle realizovatelná. Bylo tedy nutné vyvinout výsadkový člun, který by dopravil astronauty z mateřské lodi na dráze okolo Měsíce na jeho povrch a zase zpátky. A tak vznikl lunární modul. Ve firmě Grumman Aircraft Engineering v New Yorku, která dostala zakázku na jeho vývoj, se stejně jako se scénáři letu na Měsíc vedly spory o podobu a konstrukci tohoto modulu. Důležitá byla především co nejmenší hmotnost. Oproti původním návrhům tak byla například odstraněna křesla pro astronauty a zmenšena okna, tepelné štíty nahrazeny fóliemi. Výsledný modul měl dva stupně: přistávací o hmotnosti 2110 kg, vysoký 3,2 m a šířce 4,3 metru, měl 4 "nohy" a přistávací motor. Startovací stupeň obsahoval kabinu pro astronauty (4,5 m3), startovací motor, manévrovací motorky. Vážil 2150 kg a měl rozměry 3,7 x 4,3 metru.

První lety k Měsíci

V průběhu 10 pilotovaných letů lodí Gemini v letech 1965-66 okolo Země byly nacvičeny všechny důležité manévry pro let na Měsíc. Celý program Apollo ale pozdržela katastrofa Apolla 1, kdy 27. ledna 1967 v průběhu předstartovního testu v její kabině kvůli zkratu uhořela tříčlenná posádka, která v ní měla o 3 týdny později startovat. Navíc měla NASA zpoždění s vývojem lunárního modulu. V té době navíc nebylo jisté, zda nebude Amerika v závodě o Měsíc poražena Sovětským svazem (kterému v dobytí Měsíce nakonec zabránily především havárie obřích měsíčních raket N-1). Požár Apolla 1 programu prý paradoxně i prospěl, protože loď Apollo byla ve velmi "syrovém" stavu a velké množství úprav, provedených po požáru, zkrátka potřebovala. Následně 11. října 1968 odstartovala z mysu Canaveral loď Apollo 7, která strávila 11 dní na oběžné dráze se třemi astronauty a tento její test dopadl na jedničku. Na Vánoce téhož roku obletělo Apollo 8 se třemi astronauty desetkrát Měsíc. V březnu 1969 provedlo Apollo 9 test lunárního modulu na dráze okolo Země, v květnu se lunární modul Snoopy Apolla 10 přiblížil s astronauty Staffordem a Cernanem pouhých 16 km k měsíčnímu povrchu. Apollo 11 se mělo pokusit o přistání a procházku po Měsíci.

V hlavní roli:

O Vánocích 1968 podnikla posádka Apolla 8 první cestu člověka k Měsíci a na Zemi zůstal jako velitel záložní posádky nějaký Neil Armstrong. Toho si 23. prosince zavolal Deke Slayton, tehdejší velitel astronautické skupiny NASA, a sdělil mu, že ho vybral jako velitele Apolla 11, které se v červenci pokusí o první přistání na Měsíci. Sekundovat mu bude Edwin Aldrin, jako pilot lunárního modulu a pilotem mateřské lodi bude Michael Collins. Slayton také nabízel Armstrongovi místo Aldrina Jamese Lovella ale Armstrong odmítl s tím, že Lovell je dost dobrý na to, aby velel vlastní posádce (nakonec velel osudnému Apollu 13). 9. ledna 1969 pak ředitel NASA Thomas Paine představil první posádku pro přistání na měsíci:

Velitel Neil Armstrong

Narodil se 15. srpna 1930 v městečku Wakaponeta v západním Ohiu. Už od útlého věku ho fascinovalo letectví a věda. Pilotní průkaz měl dříve než řidičák. Dva roky studoval letectví na univerzitě v Pardue, odtud odešel k námořnímu letectvu. Sloužil jako stíhač ve válce v Koreji, do boje tam startoval celkem 78krát. Po válce se vrátil ke studiu v Pardue. Později pokračoval ve studiu na Univerzitě jižní Kalifornie a stal se z něj letecký inženýr v NACA (předchůdce NASA). Jako zkušební pilot létal také se strojem X-15, šlo o experimentální letoun, který měl překonat hranice zemské atmosféry. Armstrong kritizoval projekt Mercury a prohlásil, že do vesmíru dostane člověka stroj typu X-15. Změnil však názor a v roce 1962 se dostal do druhé skupiny amerických astronautů. Do vesmíru se poprvé podíval v kabině Gemini 8 spolu s Davidem Scottem (později velitel Apolla 15). Jejich úkolem bylo spojit se s bezpilotním tělesem Agena, poté se však kosmické lodi Gemini ucpala tryska a bylo nutné nouzově přistát, Armstrong to zvládnul na výbornou.

Pilot velitelské sekce Michael Collins

Narodil se 31. října 1930 v Římě. Jeho otec byl vojenským letcem, takže Collins byl k létání veden od dětství. V roce 1952 absolvoval West Point s hodností podplukovník letectva a stal se z něj zkušební pilot. Z tehdejšího oddílu astronautů měl pravděpodobně nejvíce nalétaných hodin - přes 4000. Do NASA přišel v roce 1963 ve třetí skupině astronautů. Poprvé se do vesmíru podíval v roce 1966 s Johnem Youngem v lodi Gemini 10, kde také Collins uskutečnil kosmický výstup. Poté byl vybrán do posádky Apolla 8, které jako první obletělo Měsíc. Z posádky ale musel odejít poté, co mu lékaři objevili výrůstek na páteři. Velitel Apolla 8 Bormann o Collinsovi řekl: "Nemůžu přijít na to, jak to Mike dělá, ale každým slovem nebo gestem kolem sebe šíří dobrou náladu a pohodu." Poté se Collins obletu Měsíce přece jen dočkal - na Apollu 11 mu bylo svěřeno pilotování velitelské sekce, ve které čekal na dráze kolem Měsíce na Armstronga a Aldrina. To, že se jako jediný z posádky neprojde po Měsíci podle svých slov "ani v nejmenším nepociťoval jako nevděčnou úlohu".

Pilot lunárního modulu Edwin Aldrin

Narozen 20. ledna 1930 v Montclair v New Jersey. Stejně jako jeho kolegové měl Aldrin od dětství blízký vztah k létání. Jeho otec byl plukovník letectva a po demobilizaci vedl letiště, také pomáhal Robertu Goddardovi, zakladateli americké raketové techniky. V roce 1951 absolvoval Edwin (kterému téměř všichni říkali Buzz) West Point s titulem bakalář věd a nastoupil do pilotního výcviku. Stejně jako Armstrong létal i Aldrin jako stíhač v severní Koreji. V roce 1963 byl autorem studie, pojednávající o řízení kosmických lodí a jejich setkávání na oběžné dráze. Díky ní získal doktorát a v roce 1963 se dostal stejně jako Collins do třetí skupiny amerických astronautů. Do vesmíru se poprvé dostal v Gemini 12 v listopadu 1966. Šlo o poslední let této lodi a Aldrin jako druhý pilot pod velením Jamese Lovella absolvoval kosmický výstup. V rámci programu Apollo trénoval rok a půl s Armstrongem.

Armstrongovi se v lednu 1969, kdy byl jmenován velitelem mise, zdál Měsíc nedosažitelný a o úspěchu přistání měl velké pochybnosti. Podle něj existovalo ještě hodně nezodpovězených otázek a byl si skoro jistý, že přistání na Měsíci se jim nepovede. Na klidu mu určitě nepřidala ani událost z 8. května 1968, kdy se s ním zřítil stroj LLTV, jež byl napodobeninou lunárního modulu a astronauté na něm trénovali přistání na měsíčním povrchu. Armstronga zachránilo včasné katapultování, jeho trenažér po dopadu vybuchl. Menší neshody panovaly také okolo rozhodnutí, že na povrch Měsíce jako první vystoupí Armstrong, Aldrin se pokoušel prosadit svůj první krok. Neuspěl a podle vzpomínek svých kolegů se jen ztrapňoval. I přes všechny pochybnosti a problémy Apollo 11 hladce odstartovalo 16. července 1969 v 15:32 SELČ směr Měsíc. S průběhem mise se seznámíme ve druhém díle.

Podívejte se také na videozáznam startu Apolla 11(zdroj www.youtube.com):

Zdroje:

• Karel Pacner - články
• Tajný závod o Měsíc, Karel Pacner, Bohemia 1996
• www.lib.cas.cz
• www.nasaimages.org