Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Rozhovor: Marian Karlický - Magnetické Slunce

Rozhovor: Marian Karlický - Magnetické Slunce

Slunce je jako obří kosmický magnet
Slunce je jako obří kosmický magnet
Slunce by bez magnetického pole bylo jen nudnou plazmovou koulí beze změn. Naštěstí tomu tak není a magnetické pole je příčinou mnoha jevů, které astronomové na Slunci pozorují. A právě díky těmto jevům se o Slunci dozvídají informace, které by jinak bylo nemožné získat. Projevy sluneční aktivity se zabývá vědecký pracovník Astronomického ústavu AV Doc. RNDr. Marian Karlický, DrSc.

Jak významnou roli hraje magnetické pole na Slunci?
Magnetické pole je skutečně základním fyzikálním parametrem ve všech aktivních slunečních procesech. V magnetickém poli je totiž naakumulovaná energie a ta se pak může uvolnit například ve formě slunečních erupcí.

Můžeme na vlastní oči na Slunci pozorovat nějaké projevy magnetického pole?
Základním projevem magnetického pole na Slunci jsou sluneční skvrny. Magnetické pole je totiž schopno oddělit horké části plazmatu od studených a proto v místech, kde je magnetické pole, vidíme vedle horkého povrchu Slunce také studenější a tedy tmavší oblasti, kterým říkáme sluneční skvrny.

Sluneční skvrny jsou vidět i okem, ale jakými přístroji se pozoruje přímo magnetické pole?
Magnetické pole se pozoruje magnetografy. To je speciální zařízení, které využívá Zeemanův efekt rozštěpení spektrálních čar. K rozštěpení dochází právě vlivem magnetického pole. Na základě analýzy spekter můžeme určit velikost magnetického pole a když přístrojem procházíme jednotlivými částmi povrchu Slunce, dostaneme mapu rozložení magnetického pole na jejím povrchu.

Čím pozorujete Slunce v Astronomickém ústavu AV v Ondřejově?
Protože Slunce je zdrojem elektromagnetického záření od gama záření až po rádiové záření, tak je možné pozorovat Slunce v širokém oboru spektra. Na našem ústavu pozorujeme jednak v optickém oboru, pak na rádiových vlnách a dále pomocí přístrojů, které jsou umístěny na družicích, především rentgenové záření. Kombinací informací z těchto tří spektrálních oborů potom analyzujeme procesy probíhající na Slunci.

Co se týká magnetismu, jak je na tom Slunce v porovnání s ostatními hvězdami? Jak moc je aktivní?
Slunce je naprosto průměrnou hvězdou i z hlediska magnetického pole. Ve vesmíru jsou daleko atraktivnější objekty. Nejextrémnějšími případy jsou tzv. magnetary, což jsou zhroucené neutronové hvězdy, kde magnetické pole dosahuje velikosti až 1016 gaussů. V porovnání se Sluncem, kde magnetické pole je maximálně asi 3000 gaussů, je to nesmírný rozdíl.

Co konkrétně Vy osobně na Slunci zkoumáte?
Mě nejvíce zajímají sluneční erupce, které díky blízkosti Slunce, můžeme sledovat ve velkých detailech. Nicméně erupce a jejich základní proces, který nazýváme magnetickou rekonexí, mě zajímají v obecných případech, čili i u jiných objektů, při jiných parametrech astrofyzikálního plazmatu, tedy i u magnetarů.

Říkal jste, že Slunce se projevuje erupcemi. Jak taková erupce probíhá? Co se při tom děje?
Erupce je proces, ve kterém se transformuje energie, která je nahromaděna v magnetickém poli. Je ve velkém objemu a transformuje se v singulárních vrstvách do ohřevu plazmatu, urychlování částic a pohybu plazmatu. Erupce je tedy rychlý transformační proces, který závisí především na odporu prostředí. Zjednodušeně se dá dívat na erupci jednoduchým elektrotechnickým pohledem, že ve sluneční atmosféře teče elektrický proud. Představte si ale proud 1012 ampérů! A když se náhle v určitém místě atmosféry zvýší elektrický odpor, tak ze známých zákonů elektrotechniky se v tom místě indukuje velké elektrické pole a pokud je elektrický odpor velký, tak tato oblast v podstatě exploduje. A tuto explozi pozorujeme jako sluneční erupci.

Při erupcích dochází také k vyvržení plazmoidů. Proč se to děje?
Ano tyto plasmoidy jsou nedílnou součástí transformačního procesu magnetické rekonexe. Vidět přímo do transformačního procesu v singulárních vrstvách magnetického pole je obtížné. Naštěstí se plasmoidy formují v různých velikostech a pokud jsou dostatečně velké a dostatečně září na radiových nebo rentgenových vlnových délkách, pak je můžeme přímo pozorovat. Díky tomu máme přímý pozorovací důkaz, že k transformačnímu procesu na Slunci dochází. Chování plasmoidů a zda bude vyvržen, to závisí na formě magnetického pole v okolí plasmoidu. Když si ten plasmoid představíme jako pingpongový míček, který je sevřen nůžkami, tak stlačením nůžek lze míček vystřelit. A právě jako ony nůžky se chovají magnetické síly, které dokáží plasmoid vyvrhnout.

Kam se plasmoid pohybuje dál? Může zasáhnout až Zemi?
Plasmoid je součást celé vyvržené struktury. Může se samozřejmě dostat až do okolí Země, ale tyto útvary postupně ztrácení na síle – na záření a pozorovatelnosti. Jejích záření totiž závisí na hustotě a na množství energetických částic v plasmoidu. A protože se vzdáleností od Slunce hustota v plasmoidech klesá, tak i vyzařování a pozorovatelnost těchto objektů se snižuje.

Jak je Slunce magneticky aktivní v posledních měsících?
Tak to je překvapení a také otázka k zamyšlení. Místo očekávaného nástupu do nového maxima sluneční aktivity máme naopak netypické prodloužené minimum. Je to zásadní otázka, protože jak jsem se zmínil na začátku, magnetické pole je stěžejním parametrem pro všechny aktivní procesy na Slunci. I když existuje teorie cykličnosti těchto procesů, tak právě probíhající anomálie nutí vědce k prověřování současných modelů a případné jejich změně. Čili z hlediska studia sluneční aktivity prožíváme velice zajímavé období.

Na otázky Petra Sobotky odpovídal Marian Karlický, vědecký pracovník Slunečního oddělení Astronomického ústavu AV ČR. Převzato z webu Astronomického ústav AV ČR.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.



19. vesmírný týden 2025

19. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 5. 5. do 11. 5. 2025. Měsíc po první čtvrti dorůstá k úplňku. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars procházející Jesličky. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je střední, ale potěší nyní největší skvrna roku 2025. Nastává maximum roje Éta Aquarid. Evropská raketa Vega-C vynesla družici Biomass pro výzkum výměny oxidu uhličitého mezi lesy a atmosférou. Raketa Atlas V vynesla první operační družice sítě Kuiper. Falcon 9 nyní dokáže vynést až 29 Starlinků V2 mini.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Simeis 147

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech     „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M13

Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules. Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov. M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty. Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats 28.4.2025 až 1.5.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »