Psalo se před sto lety Říše hvězd; květen – červen 1926

Martovy měsíce v „Gulliverových cestách" (redakčně zkráceno).

V měsíčníku »Popular Astronomy« Vol. 33 (1925) se R. Lamont zmiňuje o místě ze známého díla Jonathana Swifta »Gulliverovy cesty« (1726), kde se mluví o Martových měsících. Podle uvedeného díla objevili astronomové v Laputě, že Mars má dva měsíce.

V létě 1924, kdy Mars byl Zemi nejblíže, četné noviny se dotkly tohoto zajímavého údaje Swiftova, který jím předběhl astronomické vědomosti o 150 roků. Jak je známo, Martovy měsíce byly objeveny teprve r. 1877 Asaphem Hallem pomocí velikého refraktoru ve Washingtoně. Byly nazvány jmény mythologických průvodců boha války Marta — Phobos a Deimos. Oběžné jejich doby jsou 7h 39m a 30h 18m. Je přirozeno, že Swiftův důvtip a vidění do budoucna bylo velmi obdivováno. 

To vedlo autora zmíněného článku k tomu, aby zjistil nebo aspoň odhadl, jak spisovatel »Gulliverových cest« dospěl k svému výroku. 

Když Galilei objevil r. 1610 dalekohledem největší 4 měsíce Jupiterovy, prohlásil Kepler pravděpodobnost, že i jiné planety, Mars, Venuše a Saturn, mají měsíce, tak jako je má Země a Jupiter. Z počtu 1 pro Zemi a 4 pro Jupitera bylo možno snadno dospěti k číslu 2 pro Marta. Není tedy podivno, přisuzuje-li Swift astronomům v Laputě pro rok 1726 objev dvou Martových měsíců. Dále je třeba uvésti, co Swift praví ve svém díle, oddíl »Cesta do Laputy«.

„Objevili také dvě menší hvězdy nebo družice, které kolotají kolem Smrtonoše, z nichž bližší jest od středu jeho vzdálena právě tři jeho průměry a druhá průměrů pět. Bližší družice se kolem Smrtonoše otáčí v desíti hodinách, vzdálenější v dvacetijedné a půl hodině, takže dvojmoci jejich dob oběžných jsou k sobě téměř v témže poměru, jako krychle jejich vzdáleností od středu Smrtonoše; což patrně ukazuje, že jsou ovládány týmž zákonem gravitačním, který řídí jiná tělesa nebeská.“

To ukazuje, praví Lamont, že Swift měl jakési vědomosti z astronomie, že rozuměl třetímu zákonu Keplerovu a že ho také dovedl užiti. Ve spise »Reminiscences and Letters« sira Roberta Balla je také místo, které se vztahuje k Swiftovým měsícům. Ball praví, že není možno spatřiti Martovy měsíce staršími dalekohledy, nežli je dalekohled washingtonský. Domněnka, že Mars má měsíce dva, vznikla podle Balla úvahou velmi jednoduchou, kterou uvádí již Lamont: Venuše nemá měsíců, Země má měsíc 1, Mars má počet měsíců x, Jupiter má 4 měsíce. Je nasnadě za číslo x klásti 2. Jest však naprosto jisto, že nikdo nepředvídal velikost dob oběžných, a obratem, který nejvíce uvádí vědu v podiv, jest Gulliverovo tvrzení, že perioda jednoho z měsíců jest jenom 10 hodin. O této veličině domnívá se Ball, že vznikla tiskařskou chybou a že původní hodnota Swiftova zněla 10 dní.

Citované místo »Gulliverových cest« zaujalo beletristu mistra Jakuba Arbesa. Arbes byl neobyčejně vzdělán v přírodních a exaktních vědách. Romanetto »Ethiopská lilie« jedná o jednom z největších objevů ducha lidského, o objevu planety Neptuna výpočtem z poruch Uranových. Arbesa velmi zaujala pasáž o Martových družicích. Hrdina romanetta, český učitel, uvažuje v roce 1820: „Věděl Swift něco positivního o drabantech Smrtonošových, nebo je toto místo prostým výplodem bujné fantasie? byla první myšlenka, která šlehla mou duši.“ Přemítání jej nakonec vede k tomu, že si uvědomí skutečnost, že skutečná dráha planety Urana se liší od dráhy vypočtené. Sleduje početně tuto dráhu a její odchylky od pozorování a vypočte polohu předpokládané planety. Nešťastná náhoda zmaří však uveřejnění jeho výsledků, takže Leverrierův početní objev Neptuna, brzy po tom uskutečněný, přináší tomuto nesmrtelné jméno, zatím co objev českého učitele zůstane neznámý. Doporučujeme čtenářům, aby si »Ethiopskou lilii« přečetli.

Po sto letech

Po sto letech známe Marsovy měsíce značně lépe, nedá se však říct, že důvěrně. Rovněž v literatuře se tyto měsíce objevovaly, jak celosvětově, tak i v české sci-fi. Zde je třeba zmínit spisovatele Jana Matzala (1881—1961), píšícího pod pseudonymem J. M. Troska. O tomto spisovateli je známo, že fyzikální zákony vnímal spíše jako jakási nezávazná doporučení, takže není divu, že v jeho představách není Phobos pevné těleso, ale jakýsi shluk statické elektřiny. Pro Mars používá Troska staročeské označení Smrtonoš, měsíce nazývá v témže duchu Strach a Hrůza.

Koncem 50. let 20. století se ruský astrofyzik Josif Samuilovič Šklovskij (1916—1985) domníval, že Phobos je dutým tělesem, pravděpodobně umělého původu. K tomu dospěl na základě nepřesných údajů o tomto měsíci.

První snímky Phobosu pořídila sonda Mariner 9, oba měsíce poté nasnímaly orbitální části sond Viking 1 a Viking 2. Detailnější informace o měsíci Phobosu měly přinést sovětské sondy Fobos 1 a Fobos 2 z konce 80. let minulého století. Zatímco s první z nich bylo ztraceno spojení již během letu, Fobos 2 se k stejnojmennému měsíci přiblížil a pořídil mnoho fotografií a spektroskopický rozbor. Poté se však i tato sonda navždy odmlčela, takže není jisté, jestli se na povrch Phobosu podařilo vysadit přistávací automatický modul.

Snímky s lepším rozlišením poslaly na Zemi sondy Mars Global Surveyor, Mars Express a také sonda Mars Reconnaissance Orbiter (MRO), která dodnes obíhá kolem planety.

Oběžné doby kolem Marsu známe dnes velmi přesně, Phobos oběhne planetu za 0,319 pozemského dne, Deimosu oběh trvá 1,262 dne. Dnes díky kosmickým sondám víme, že z Phobosu unikají plyny, pravděpodobně vodní páry. Na Deimosu jejich přítomnost nebyla zaznamenána. Geologické složení obou měsíců se liší. Tato skutečnost zpochybňuje myšlenku jejich společného původu a vyvrací představu, že vznikly impaktním způsobem. Vlivem slapových sil se zkracuje oběžná dráha Phobosu a jeho vzdálenost od povrchu Marsu. Je jisté, že za přibližně 50 miliónů let měsíc dopadne na povrch Marsu, či spíše že bude roztrhán na kusy a jeho části vytvoří nad planetou úzký prstenec.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] hvezdarna-fp
[2] Otto Seydl – Wikipedie
[3] cs.wikipedia
[4] cs.wikipedia.Phobos
[5] cs.wikipedia/Deimos
[6] MRO

Převzato: Hvězdárna a planetárium Teplice