< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Dalekohled Jamese Webba detekoval potenciální polární záři na osamělém hnědém trpaslíkovi
Adam Denko Vytisknout článek

Dalekohled Jamese Webba detekoval potenciální polární záři na osamělém hnědém trpaslíkovi

Vizualizace možné podoby hnědého trpaslíka W1935 s naznačenou infračervenou emisí v čáře metanu, která je podle vědců způsobena polárními zářemi (na obrázku červeně).
Autor: NASA, ESA, CSA, and L. Hustak (STScI)

Webbův kosmický dalekohled objevil nového hnědého trpaslíka, tedy objekt, jehož teplota a tlak uvnitř něj nedosahují dostatečných hodnot pro průběh veškerých termonukleárních reakcí. Vzniká však podobně jako hvězdy, a proto tato tělesa často přezdíváme jako nepodařené hvězdy. Obecně se nejedná o vzácný objekt, tento však vědce velmi překvapil.

Objevený trpaslík dostal označení W1935 a nachází se asi 47 světelných let od Země. Astronomové pořídili jeho spektrum a zjistili, že metan (CH4) emituje infračervené záření, což je přesným opakem, než bylo očekáváno. Většinou totiž tato sloučenina v hnědých trpaslících světlo naopak pohlcuje.

K vyzařování pravděpodobně dochází kvůli energii ve vyšších vrstvách atmosféry hnědého trpaslíka. Vědci hnědého trpaslíka prozkoumali pomocí počítačových modelů. Výsledkem byla teplotní inverze, kdy se s narůstající výškou v atmosféře W1935 zvyšovala i teplota. Za ohřev by podle vědců mohla polární záře. Podobné teplotní jevy nastávají i v naší Sluneční soustavě poměrně často, konkrétně na Jupiteru a Saturnu.

Ve spektru zaznamenaném dalekohledem Jamese Webba vidíme stopy infračervené emise v čáře metanu přicházející z hnědého trpaslíka W1935. Astronomové pozorovali i velmi podobného hnědého trpaslíka W2220, kde tato emise není a dochází u něj naopak k absorpci záření v metanové čáře. Vychází tedy z těchto pozorování a uvažují, že jde o polární záře hnědého trpaslíka W1935. Autor: NASA, ESA, CSA, and L. Hustak (STScI)
Ve spektru zaznamenaném dalekohledem Jamese Webba vidíme stopy infračervené emise v čáře metanu přicházející z hnědého trpaslíka W1935. Astronomové pozorovali i velmi podobného hnědého trpaslíka W2220, kde tato emise není a dochází u něj naopak k absorpci záření v metanové čáře. Vychází tedy z těchto pozorování a uvažují, že jde o polární záře hnědého trpaslíka W1935.
Autor: NASA, ESA, CSA, and L. Hustak (STScI)

Polární záře vznikají srážkami nabitých částic, jež byly vyvrženy z hvězdy, s molekulami atmosféry planety, která částice zachycuje svým magnetickým polem. Tento úkaz byl kromě Země pozorován i na ostatních planetách Sluneční soustavy včetně například Jupiteru. Většinou je způsoben částicemi ze Slunce, záři však mohou vyvolat i aktivní měsíce Io (pro Jupiter) a Enceladus (pro Saturn).

Problémem je, že v okolí W1935 se nenachází žádná blízká hvězda, která by dokázala polární záři způsobit, je tedy osamocený. Úkaz tak musí pohánět něco jiného. Kolem objektu může například obíhat aktivní těleso podobně jako v případě Jupiteru, kde dochází k tvorbě polární záře vlivem měsíce Io. Odpověď odhalí nadcházející pozorování a výzkumy.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA.gov
[2] Phys.org



O autorovi

Adam Denko

Adam Denko

Adam Denko se narodil v roce 2007 v Praze a nyní studuje na osmiletém gymnáziu v Berouně. Volný čas tráví především astronomií a astrofotografií, která ho upoutala již ve 13 letech. Za každé jasné noci sbírá fotony ze vzdálených kosmických objektů. Snímky následně vkládá na webové stránky, čímž ostatním ukazuje, jak fascinující vesmír vskutku je. Svůj oblíbený vědní obor se snaží popularizovat pomocí sociálních sítí a psaním článků na web a Instagram ČAS. Je zakladatelem Discord serveru AstroConnect, jenž si klade za cíl propojit mladé zájemce o astronomii z České a Slovenské republiky. Laureát Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 junior.
 

Další články autora (39)

Štítky: Polární záře, W1935, Hnědý trpaslík

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »