Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Výzkumy v ASU AV ČR (299): Penumbrální zrna v numerické simulaci sluneční skvrny

Výzkumy v ASU AV ČR (299): Penumbrální zrna v numerické simulaci sluneční skvrny

Jeden ze snímků zobrazujících intenzitu záření v simulované sluneční skvrně s vyznačením několika vybraných penumbrálních zrn, jimž byla věnována větší pozornost. Zelené úsečky označují zrna, která se systematicky pohybovala směrem k umbře skvrny, zatímco červené úsečky zrna pohybující se ven ze skvrny.

Jak se ve skvrnách na Slunci pohybují jasné útvary zvané penumbrální zrna, a co tento pohyb říká o vnitřní dynamice a magnetickém poli Slunce? Nová studie pomocí pokročilé počítačové simulace nabízí odpovědi, které rozšiřují výsledky předchozích pozorování a odhalují, jak složitý a proměnlivý je život penumbrálních zrníček.

Sluneční skvrny jsou oblastmi na povrchu Slunce s intenzivním magnetickým polem a nižší teplotou než jejich okolí. Zvláště zajímavá je jejich penumbra – světlejší prstenec s vláknitou strukturou, kde se nacházejí penumbrální filamenty a na jejich hlavách jasné útvary ve tvaru komety, označované jako penumbrální zrna. Tato zrna představují oblasti horkého plazmatu stoupajícího na povrch, a jejich zdánlivý pohyb směrem ke středu skvrny nebo ven z penumbry je předmětem výzkumu už řadu let. Dlouho bylo známo, že pohyb penumbrálních zrn je jen zdánlivý – tedy že neodráží skutečný směr proudění plazmatu, ale spíše komplexní dynamiku v prostředí magnetických polí. Skutečný pohyb plazmatu je striktně ven ze skvrny a obvykle se označuje jako tzv. Evershedův tok.

Pozorování, například ze sondy Hinode nebo teleskopu GREGOR, naznačovala, že směr zdánlivého pohybu penumbrálních zrn souvisí s tím, jak je skloněné magnetické pole uvnitř a kolem zrníčka. Pokud je pole uvnitř zrna více horizontální než v okolí, zrno se zdánlivě pohybuje ke středu skvrny, a naopak. Přesto dosud nebylo možné tento vztah s jistotou potvrdit kvůli omezením prostorového a časového rozlišení pozorování. Odpověď by mohla poskytnout detailní numerická simulace.

Takové simulace jsou naštěstí v poslední době k dispozici. Michal Sobotka ze Slunečního oddělení ASU společně s Markusem Schmassmannem z německého KISu využili jednu z nejnovějších, kterou M. Schmassmann vytvořil pomocí kódu MURaM. Cílem bylo zjistit, za jakých fyzikálních podmínek penumbrální zrna vznikají, jaké mají vlastnosti, a jak se během života vyvíjejí. Klíčovým bodem bylo zjistit, zda existuje statisticky významný vztah mezi směrem zdánlivého pohybu penumbrálních zrn a sklonem magnetického pole uvnitř a v okolí těchto struktur.

V simulaci se zkoumala oblast o rozměrech 49 × 22 × 6 tisíc kilometrů s prostorovým rozlišením 32 km horizontálně a 16 km vertikálně. Simulace probíhala po dobu jedné hodiny s výstupem po 18 sekundách. Hlavními analyzovanými veličinami byly intenzita záření na vlnové délce 500 nm (reprezentující viditelný povrch), teplota, intenzita a sklon magnetického pole a rychlost proudění plazmatu. Penumbrální zrna byla automaticky detekována jako jasné oblasti s výrazným stoupajícím proudem.

Ve statistické části bylo analyzováno 226 penumbrálních zrn pohybujících se směrem ke středu skvrny a 107 zrn pohybujících se směrem ven. Zkoumala se průměrná hodnota magnetického sklonu uvnitř každého zrna a v jeho okolí. Výsledky ukázaly, že u zrn pohybujících se dovnitř převládá případ, kdy je sklon magnetického pole uvnitř větší (více horizontální) než v okolí, a naopak u skvrn pohybujících se ven bývá sklon menší (více vertikální). Tento výsledek odpovídá pozorováním, ale rozdíly jsou jen mírné a s velkým rozptylem – tedy ne vždy jednoznačně určitelné.

Zajímavý je vývoj těchto rozdílů s rostoucí vzdáleností výskytu zrn od středu skvrny: zatímco vnitřní penumbrální zrna mají typicky větší sklon než okolí, ve vnější penumbře je tomu naopak. Změny sklonu se sledovaly nejen na viditelném povrchu, ale i v hloubkách 160 a 320 km pod povrchem. U povrchu bylo zjištěno, že zrna mají vyšší teplotu než okolí, ale rozdíly se s rostoucí hloubkou stírají, což ukazuje, že struktury penumbrálních zrn jsou lokalizované relativně blízko povrchu.

Kromě statistiky autoři podrobně analyzovali i jednotlivé případy pomocí svislých řezů a časových sekvencí. Zjistili, že sklon magnetického pole uvnitř penumbrálních zrn se během jejich života může měnit, a spolu s tím i směr jejich zdánlivého pohybu. Tento poznatek vysvětluje některé dříve pozorované výjimky, kdy směr pohybu zrn neodpovídal předpokládanému vztahu ke sklonu pole. Penumbrální filamenty, v nichž PGs sedí, mají obvykle zvýšený sklon nad povrchem, což koreluje s horizontálním prouděním Evershedova typu.

Simulace dále ukázaly, že pohyb penumbrálních zrn může být ovlivněn turbulencí a náhodnými procesy, zvláště v okrajových oblastech penumbry. V některých případech se směr zdánlivého pohybu během několika minut změnil, nebo zrno úplně zmizelo. Takové změny nelze snadno pozorovat běžnými metodami, protože simulace poskytuje vyšší časové rozlišení než současné spektropolarimetrické přístroje.

Navzdory určitým nedostatkům simulace (například příliš silné magnetické pole ve srovnání s pozorováním nebo nedostatek penumbrálních zrn v oblasti vnitřní penumbry) se ukázalo, že výsledek podporuje základní hypotézu: existuje vztah mezi sklonem magnetického pole v penumbrálních zrnech a jejich směrem pohybu, i když tento vztah je ovlivněn mnoha dalšími faktory a není vždy jednoznačný. Mezi takové faktory patří zejména turbulence v konvekčních proudech a časová proměnlivost struktury zrn.

Autoři rovněž potvrzují, že Evershedův tok – horizontální proudění plazmatu v penumbrálních vláknech – vzniká pouze v oblastech, kde tlak magnetického pole dominuje nad tlakem plynu. Tento poznatek ukazuje na důležitost magnetické konfigurace v generování proudových struktur.

Studie ukazuje, že i když existuje obecný vztah mezi sklonem magnetického pole v penumbrálních zrnech a směrem jejich zdánlivého pohybu, reálné chování těchto struktur je silně ovlivněno dynamikou a turbulencí prostředí. Simulace nabízí pohled do hloubky a do časového vývoje, jaký pozorování zatím neumožňují. Zaplacenou cenou je fakt, že numerické simulace svým vzhledem i hodnotami fyzikálních parametrů ne zcela odpovídají skutečným skvrnám pozorovaným na Slunci. Do budoucna lze očekávat, že kombinace realistických simulací a vysoce přesných pozorování umožní ještě přesněji pochopit vnitřní strukturu a dynamiku slunečních skvrn.

REFERENCE

M. Sobotka, M. Schmassmann, Apparent motion of penumbral grains in a sunspot simulation, Astronomy and Astrophysics v tisku, preprint arXiv:2506.09504

KONTAKT

RNDr. Michal Sobotka, CSc., DSc.
michal.sobotka@asu.cas.cz
Sluneční oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Sluneční oddělení Astronomického ústavu AV ČR

Převzato: Astronomický ústav AV ČR, v.v.i.



O autorovi

Michal Švanda

Michal Švanda

Doc. Mgr. Michal Švanda, Ph. D., (*1980) pochází z městečka Ždírec nad Doubravou na Českomoravské vrchovině, avšak od studií přesídlil do Prahy a jejího okolí. Vystudoval astronomii a astrofyziku na MFF UK, kde poté dokončil též doktorské studium ve stejném oboru. Zabývá se sluneční fyzikou, zejména dynamickým děním ve sluneční atmosféře, podpovrchových vrstvách a helioseismologií a aktivitou jiných hvězd. Pracuje v Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově a v Astronomickém ústavu Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde se v roce 2016 habilitoval. V letech 2009-2011 působil v Max-Planck-Institut für Sonnensystemforschung v Katlenburg-Lindau v Německu. Astronomií, zprvu pozorovatelskou, posléze spíše „barovou“, za zabývá od svých deseti let. Slovem i písmem se pokouší o popularizaci oboru, je držitelem ceny Littera Astronomica. Před začátkem pracovní kariéry působil v organizačním týmu Letní astronomické expedice na hvězdárně v Úpici, z toho dva roky na pozici hlavního vedoucího. Kromě astronomie se zajímá o letadla, zejména ta s více než jedním motorem a řadou okýnek na každé straně. 

Štítky: Penumbra, Sluneční skvrna, Astronomický ústav AV ČR


23. vesmírný týden 2026

23. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 6. do 7. 6. 2026. Měsíc po úplňku mění fázi k poslední čtvrti. Venuše je na večerní obloze opravdu výrazná a nyní se velmi nápadně blíží trochu slabšímu Jupiteru. Hodně blízko budou už v neděli 7. 6. Nízko už je večer vidět i Merkur. Velmi nízko na ranní obloze začíná být vidět Saturn. Sluneční aktivita je zatím nízká. Možná se objeví první noční svítící oblaka (NLC). V kosmonautice nejvíce, byť negativně, zaujala exploze rakety New Glenn během příprav k misi NG-4. Před 60 lety pokračoval intenzivně program Gemini a před 15 lety dolétal raketoplán Endeavour.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Hodina Jupiterovy rotace

Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2026 obdržel snímek a video Karla Sandlera s názvem „Hodina Jupiterovy rotace“ Soutěž Česká astrofotografie měsíce je, jak již název naznačuje, zaměřena zejména na fotografie. Ovšem vesmír není statický, na obloze se vše pohybuje, a to od těch

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC 5907

NGC 5907 a supernova SN 2026kid – zánik hviezdy v galaxii pozorovanej zboku Na fotografii je špirálová galaxia NGC 5907 v súhvezdí Drak. Je známa aj pod prezývkami Knife Edge Galaxy alebo Splinter Galaxy, pretože ju zo Zeme pozorujeme takmer presne zboku. Namiesto klasických špirálových ramien tak vidíme predovšetkým jej úzky, pretiahnutý disk s výrazným prachovým pásom. Galaxia leží približne 46 až 50 miliónov svetelných rokov od Zeme a na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 11. magnitúdy. Zaujímavosťou tejto galaxie je aj jej okolie. Na veľmi hlbokých snímkach sa okolo NGC 5907 ukazujú mimoriadne slabé hviezdne prúdy – pozostatky dávnej gravitačnej interakcie, pravdepodobne po pohltení menšej trpasličej galaxie. Takéto štruktúry sú stopami dlhodobého vývoja galaxií a pripomínajú, že ani galaxie nie sú nemenné ostrovy hviezd, ale dynamické systémy, ktoré sa počas miliárd rokov vyvíjajú, deformujú a navzájom ovplyvňujú. Na tejto fotografii sa však nachádza ešte jeden mimoriadne zaujímavý detail. V disku galaxie je zachytená supernova SN 2026kid – výbuch hviezdy, ku ktorému došlo v tejto vzdialenej galaxii. Supernovu objavil japonský pozorovateľ Yasuo Sano 22. apríla 2026. Mne sa túto oblasť podarilo fotografovať práve v čase jej objavu a mám aj snímky z niekoľkých nocí predtým, na ktorých ešte tento objekt viditeľný nie je. Samostatný výrez priložený k fotografii ukazuje presnú pozíciu supernovy v galaktickom disku. Supernova typu II vzniká na konci života veľmi hmotnej hviezdy. Keď hviezda vyčerpá jadrové palivo, jej jadro už nedokáže odolávať vlastnej gravitácii. Prudko sa zrúti a vonkajšie vrstvy hviezdy sú odvrhnuté do priestoru obrovskou explóziou. Na krátky čas môže takáto udalosť zažiariť jasnejšie než miliardy bežných hviezd. Zároveň obohacuje svoje okolie o ťažšie prvky, z ktorých môžu neskôr vzniknúť nové hviezdy, planéty a aj chemické prvky potrebné pre život. Na snímke je SN 2026kid len nenápadný bod v úzkom páse vzdialenej galaxie. V skutočnosti však ide o svetlo z katastrofickej udalosti, ktorá sa odohrala pred desiatkami miliónov rokov. Jej fotóny putovali vesmírom približne tak dlho, ako je vzdialenosť galaxie samotnej, a dorazili k nám práve v čase, keď bola táto supernova objavená. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 81x180sec. R, 66x180sec. G, 70x180sec. B, 288x120sec. + 98x180sec. L, 85x600sec Halpha, 27x120sec + 31x180sec. SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 11.4. až 22.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »