Dočkáme se pilotovaných startů z Kourou?

V prvé řadě je to nutnost certifikace raket Sojuz na pilotované lety. Rakety pro Jižní Ameriku se v mnoha větších či menších detailech liší od standardních ruských. Bylo by potřeba prověřit, zdali tyto konstrukční změny nemají vliv na funkci systémů nezbytných pro pilotované mise – například záchranný systém. Jistě, dají se obrátit oči v sloup, že jde o zbytečné papírování a že vlastně pro start kosmonautů není potřeba. Bohužel, bez tohoto „papírování“ se dnes neobejdeme. Těžko někdo připojí svůj podpis pod souhlas se startem, když nebude „krytý“ certifikací. Jak praví klasik: můžeme s tím souhlasit, můžeme s tím nesouhlasit… Ale toto je „jen“ byrokratické kolečko. Technické otázky jsou důležitější a složitější. Už v letech 2002 a 03 vypracovaly firmy Astrium Space Transportation a Dassault Aviation studii zabývající se technickými a organizačními otázkami startů pilotovaných lodí Sojuz TMA z kosmodromu v Kourou. V ní podrobně řeší veškeré operační aspekty provozu.

Loď Sojuz by se vyráběla v Rusku – a její doprava je první otázkou. Musel by se udělat specializovaný kontejner, který by odpovídal trase cesty i podmínkám na ní panujícím. Aktuálně se lodě přesunují na kosmodrom Bajkonur po železnici, nově by se vsadilo na dopravu lodí (ovšem ta by se mohla protáhnout na dlouhé týdny; realizovaly by ji lodě MN Toucan a MN Colibri) nebo leteckou stroji Airbus A300­600ST Beluga či Antonov An­124. Lodní doprava by byla možná zhruba od poloviny dubna do poloviny prosince, kdy není přístav v Sankt ­Petěrburgu zamrzlý.

Přímo na kosmodromu by bylo možné provést většinu operací ve stávajících zařízeních. V hangárech S3B nebo S5 by šlo připravovat loď, záchranný systém SAS a pyrotechniku pak v S2 a/nebo S4. Jen pro závěrečné testování lodi by bylo třeba v Kourou vytvořit novou vakuovou komoru o délce 10 m a průměru cca 5 m. Včetně všech dalších menších testovacích zařízení by vyšla na cca 40 mil. euro. Modernizovat by bylo také komunikační vybavení kosmodromu. Zásadní úpravy by bylo třeba provést v okolí vypouštěcího komplexu: kvůli případnému nouzovému přistání lodi po katapultáži z rampy by bylo nutné vymýtit vzrostlejší vegetaci v okruhu pěti kilometrů.

Vlastní startovací rampa by také musela projít modernizací, protože nemá například obslužné rameno pro přístup posádky. To by ale byl detail, protože už při jejím navrhování se s možností budoucích pilotovaných misí počítalo. Jediným problémem by bylo, že úpravy by trvaly jeden až dva roky a na tuto dobu by byla rampa mimo provoz. Což by mělo negativní dopad na komerční starty. Každopádně ESA na webových stránkách uvádí, že „startovací infrastruktura byla navržena s ohledem na snadné adaptování pro pilotované lety – v případě, že tak bude rozhodnuto“.

Vlastní let lodi na oběžnou dráhu by vedl po trajektorii, kterou nepokrývají sledovací stanice. Bylo by tak nutné umístit nejméně jednu monitorovací loď do Atlantického oceánu. Let lodi Sojuz z Kourou na ISS by vedl přes Azorské ostrovy, pak podél Iberijského pobřeží a následně přímo nad městem Nantes. Pokrývala by jej trojice záchranných letadel. Jedno by bylo umístěné na letišti Cayenne Rochambeau ve Francouzské Guayaně, druhé na námořní základně Lann Bihoué nedaleko Lorientu na Bretaňském poloostrově a třetí na letišti Amílcar Cabral International Airport na ostrově Sal na Kapverských ostrovech. Letouny by v případě problémů shodily k přistavší lodi kontejnery s vybavením a vysadily by parašutisty. Část trajektorie by mohly pokrýt i záchranné helikoptéry z Azor nebo z Guayany, které mohou operovat 600 až 700 km od pobřeží. Ovšem nejpravděpodobnějším místem nouzového přistání je úvodních 1350 km letu, uvádí výše zmíněná studie.

Jenže právě přistání lodi Sojuz na mořskou hladinu je největší překážkou celého programu. Loď se sice udrží na hladině, ale podobné situaci je dobré se vyhnout. Sice se na ni kosmonauti připravují a Sojuz už jednou do vody dosedl (mise Sojuz 23 v říjnu 1976), ale možných problémů je celá řada. Uvědomme si totiž fakt, že by šlo o nouzové přistání po mimořádné situaci. Jsou tu otázky týkající se toho, zdali by loď nebyla poškozena, nebo v jakém stavu bude posádka (zranění, bezvědomí…).

Nad něčím podobným přitom nejde mávnout rukou, protože historie nám přináší mnoho varování: voda pronikala do lodi Mercury Redstone 2, kosmonaut Gus Grissom se po letu Mercury MR­4 zachránil plaváním (a kabina spočinula na téměř čtyřicet let na mořském dně), průnik vody do kabiny byl zaznamenaný i po přistání nákladní lodi Dragon CRS­3 v květnu 2014. Taky bychom si měli připomenout osud ruského kandidáta na kosmonauta Sergeje Vozovikova (vybraný v květnu 1990), který se v červenci 1993 utopil v Černém moři právě při nácviku přistání Sojuzu na vodní hladinu. Ignorovat podobná varování znamená říkat si o katastrofu. Jak nám historie (nejen) kosmonautiky už mnohokrát ukázala. Samozřejmě, že každá výzva je řešitelná. Nicméně pilotované mise z Kourou dnes opravdu nejsou na pořadu dne. Přestože ruská strana několikrát tvrdila, že je připravena o otázce jednak, v ESA stále platí stanovisko stávajícího ředitele Jeana­Jacquese Dordaina, který v březnu 2006 vysloveně uvedl, že pilotované lety z Kourou „nejsou v plánu“.

Zároveň jedním dechem dodal: „Nikdy ovšem neříkej nikdy.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Kniha The Soyuz Launch Vehicle
[2] Wikipedia
[3] RussianSpaceWeb.com

Převzato: www.kosmonautix.cz