EVA 23: Poznávání hranic
Autor: NASA
Luca Parmitano si onen osudný den vybavuje takto:
Mám zavřené oči a poslouchám Chrise, jak odpočítává atmosférický tlak uvnitř přechodové komory – již je skoro na nule. Ale unavený nejsem – spíše přesně naopak! Cítím se plný energie, jakoby mými žilami neproudila krev ale elektřina. Chci se jen ujistit, že si užiju a zapamatuju úplně všechno. Psychicky se připravuji otevřít dveře, protože tentokrát to budu já, kdo jako první opustí stanici. Možná je i dobře, že zrovna letíme nad noční polokoulí Země: alespoň mě nebude nic rozptylovat.
Autor: ESA
Má cesta je přímo k zadní části stanice, zatímco Chris musí jít nejdříve dopředu, aby mohl vinout jistý kabel okolo Z1, centrálního příhradového nosníku nad modulem Unity. V tomto okamžiku si nikdo na oběžné dráze ani na Zemi nedokázal představit, jak moc toto rozhodnutí ovlivní události toho dne. Věnuji pozornost každému pohybu během cesty vstříc ochrannému vaku, který jsme zde zanechali před týdnem. Nechci udělat chybu a cítit se zbytečně moc lehce a příliš se uvolnit. Uvnitř vaku nacházím kabely, které budou součástí mého asi nejobtížnějšího úkolu dneška. Musím je napojit do vnějších zdířek stanice, zatímco je budu ve stejné chvíli připevňovat k povrchu stanice malými kovovými drátky. Obojí vyžaduje pečlivou práci mých prstů a z předchozích zkušeností vím, že v natlakovaných rukavicích to bude skutečně únavné.
Autor: ESA
Přesně v téhle chvíli, kdy přemýšlím, jak ten kabel vzorně narovnat (kroutí se jako věc ovládaná beztíží), cítím, že něco je špatně. Nečekaný pocit vlhka vzadu na krku mě překvapuje – a já jsem v situaci, kdy bych se radši všem překvapením vyhnul. Kývu hlavou ze strany na stranu, potvrzuji si prvotní pocit a s nadlidskou silou se přinucuji informovat Houston o tom, co cítím s vědomím, že by mohlo jít o signál k ukončení dnešního výstupu. Spojař Shane ze Země mě informuje, že rozuměli mým potížím a nabádá mě, abych vyčkal na další instrukce. Chris, který právě skončil se svým úkolem, je nedaleko a míří ke mně, aby se pokusil identifikovat zdroj vody v mé helmě.
Autor: NASA
Během mé cesty k přechodové komoře nabývám čím dál větší jistoty, že vody v mém skafandru přibývá. Cítím, že již pokrývá mé sluchátka v uších a přemýšlím, zda ztratím radiové spojení s ostatními. Voda již také skoro úplně pokryla mé přední hledí, k němuž přilnula a zkomplikovala mi výhled. Uvědomuji si, že dostat se přes jednu anténu v mé cestě bude vyžadovat přehoupnout se do vertikální pozice, také kvůli tomu, aby se můj bezpečností popruh normálně převinul. V momentě, kdy jsem se otočil „vzhůru nohama“, došlo ke dvěma věcem: slunce zapadlo a moje možnosti vidět – už předtím zhoršené vodou – totálně pominuly a učinily moje oči v té chvíli zbytečnými orgány. Ale co bylo nejhorší, že voda už pokrývala i můj nos – skutečně hnusný pocit, který jsem ještě zhoršil zbytečnými pokusy o přemístění vody třepáním hlavou. V této chvíli horní část mojí přilby byla již plná vody a ani jsem si nemohl být jistý, že až se příště nadechnu, naplním plíce vzduchem a ne vodou. Aby toho nebylo příliš málo, uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, jakým směrem bych se měl vydat zpět k přechodové komoře. Neviděl jsem totiž dál, než pár centimetrů před sebe, což nebylo dost ani k rozeznání zábradlí, které používáme při pohybu vně stanice.
Autor: NASASpaceFlight.com
Pomalu se hýbu a přijde mi, že to trvá už věčnost (ale vím, že je to jen několik minut). Konečně, s velikánským pocitem úlevy, koukám skrze vodní závoj před očima a rozeznávám tepelný kryt přechodové komory, už jen chvilku a budu v bezpečí. Jedna z posledních instrukcí, které jsem ještě slyšel, říkala, že mám jít dovnitř okamžitě a nečekat na Chrise. Dle plánu jsem měl do přechodové komory na konci výstupu vstoupit jako poslední, protože jsem ji jako první opouštěl. Ale Chris ani já bychom neměli problémy toto změnit. Pohybujíce se se zavřenýma očima jsem se zvládnul dostat úspěšně zpět dovnitř přechodové komory a zaujmout pozici pro Chrisův návrat. Najednou za sebou cítím pohyb: Chris vstupuje do přechodové komory a soudě dle vibrací zavírá poklop ven. V tom okamžiku se do komunikace vmísila Karen (astronautka, která byla během výstupu uvnitř stanice) a z nějakého důvodu jsem ji slyšel docela dobře. Ale uvědomuji si, že ona mě neslyší, protože opakuje instrukce i přesto, že jsem jí odpověděl. Držel jsem se jejích pokynů jak to jen šlo ale když začalo opětovné tlakování a napouštění vzduchu do přechodové komory, ztratil jsem již veškerý radiový kontakt s okolím. Vodu jsem měl v uších a byl jsem prostě kompletně odříznutý.
Snažím se pohybovat co nejméně, abych nepohyboval i s vodou uvnitř helmy. Do mikrofonu diktuji informace o mém stavu, říkám, že jsem v pořádku a napouštění komory vzduchem může pokračovat. Teď, když už opět napouštíme vzduchem přechodovou komoru, vím, že kdyby mě voda začala již neúnosně zaplavovat, můžu kdykoli otevřít helmu. Zřejmě bych ztratil vědomí ale v každém případě by to bylo lepší, než se utopit ve vlastní přílbě. V jednom okamžiku mi Chris lehce zmáčknul ruku a já jsem mu vyslal univerzální signál mou rukou, že je všechno OK. Vždyť on mě slyšel naposledy mluvit ještě před návratem do přechodové komory!
Autor: ESA
Vesmír je zkrátka drsné, nehostinné místo a my jsme zatím ještě průzkumníci, ne kolonizátoři. Dovednosti našich vědců a technika, která nás zde obklopuje, budí dojem, že jsou věci snadné i když nejsou a na tohle bohužel občas zapomínáme.
Ale to bychom radši neměli.
Epilog: Ruští kosmonauté Fjodor Jurčichin a Alexandr Misurkin v nedávné době provedli na Mezinárodní vesmírné stanici dva výstupy do otevřeného kosmu. V pátek 16. srpna nainstalovali na exteriér ruské části komplexu novou kabeláž, kterou začne po svém příletu používat ruská laboratoř Nauka (start raketou Proton z Bajkonuru na jaře příštího roku) plus instalovali nový vědecký experiment na modul Pojsk. Výstup probíhal bez problémů a se stopáží 7 hodin a 29 minut trhnul rekord pro výstup provedený ruskými kosmonauty. Dvojice si celou show zopakovala o 6 dnů později, kdy ji čekaly zase jiné úkoly. Během 5 hodin a 58 minut práce vně stanice odinstalovali experimentální zařízení, které zkoumalo možnosti komunikace se Zemí pomocí laserových paprsků, a místo něj na dotyčné místo uchytili novou rotační platformu pro budoucí kamerový systém, dále instalovali nové pomůcky pro budoucí spacewalkery a provedli inspekci anténních krytů.
Šlo o jediné kosmické vycházky od osudného 16. července, které se mohly uskutečnit díky tomu, že Rusové nepoužívají americké skafandry EMU ale vlastní obleky Orlan. EMU i nadále po dotyčné příhodě zůstávají „uzemněny“.
Vyšetřování incidentu stále neskončilo, počátkem srpna dokonce začala na půdě NASA pracovat zvláštní komise. Za zmínku stojí také fakt, že zatím poslední loď Progress, která se se stanicí spojila 28. července, nesla na své palubě sadu diagnostických zařízení a náhradních součástek pro americké skafandry, aby si mohli na vyšetřovatele zahrát i astronauti.
Zatím nejnovější teorie techniků NASA se točí okolo úniku vody způsobeného zřejmě zablokovanou nebo ucpanou trubičkou separátoru vody, zablokovaným odpouštěcím ventilem vysrážené vody nebo blokádou samotné trubičky, vedoucí vysráženou vodu, což umožnilo nepříjemný jev: průchod většího množství vody z vodního separátoru do ventilačních cestiček kosmického obleku.
Luca i Chris i nadále pracují na stanici ISS jako členové 36. dlouhodobé Expedice. Chris spolu s velitelem stanice Pavlem Vinogradovem a Alexandrem Misurkinem se vrací na Zemi 11. září, Luca s Karen Nybergovou a Fjodorem Jurčichinem 11. listopadu.
Většina úkolů jejich výstupu zůstala přirozeně nesplněná ale NASA tvrdí, že tyto úkoly nespěchají.
Zdroje: