Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Hubbleův kosmický dalekohled - 1. díl
Vít Straka Vytisknout článek

Hubbleův kosmický dalekohled - 1. díl

Hubble na oběžné dráze
Hubble na oběžné dráze
Už brzy se americký raketoplán naposledy vydá k tomuto jedinečnému přístroji na zemském orbitu a jeho posádka ho naposledy opraví a zmodernizuje. Ten nám (snad) za odměnu bude následujících minimálně 5 let posílat stejně dobré a ještě dokonalejší snímky vesmírných objektů. Přitom jeho provoz není ani zdaleka tak hladký a jednoduchý jak by se mohlo zdát, když si prohlížíme úžasné snímky galaxie Andromeda nebo Velké mlhoviny v Orionu. Než dostane Atlantis konečné povolení ke startu, pojďme se blíže seznámit s cílem jeho cesty.

První kroky k dalekohledu mimo naši planetu

Sen všech astronomů vždy byl mít dalekohled venku, ve vesmíru, kde by jeho pozorování nerušila zemská atmosféra ani stále se rozrůstající problém jménem světelné znečištění. Už někdy v roce 1923 německý vědec Hermann Oberth navrhnul dalekohled, který by byl vystřelen do vesmíru na palubě rakety, v roce 1946 zase na papíře vytvořil orbitální observatoř americký astrofyzik Lyman Spitzer (který se mimochodem na vývoji samotného Hubbelova teleskopu aktivně podílel a v podstatě až do své smrti v roce 1997 zpracovával jeho data). Práce na vývoji Hubbleova dalekohledu byly zahájeny v roce 1975, kdy se nápad zalíbil i Evropské kosmické agentuře a začala na něm s NASA spolupracovat. Observatoř byla připravena ke startu asi za 10 let, její vypuštění pomocí raketoplánu bylo plánováno v polovině roku 1986 a misi měl velet veterán John Young (šestinásobný astronaut, jako velitel Apolla 16 se prošel po Měsíci a v roce 1981 velel vůbec prvnímu raketoplánu). Jenže celý program raketoplánů ochromila v lednu 1986 katastrofa Challengeru, když 73 sekund po startu explodoval i s celou posádkou. Hubbleův teleskop byl tedy vypuštěn na palubě raketoplánu Discovery až v dubnu 1990.

Co to tedy vlastně je?

Princip Cassegrainova dalekohledu
Princip Cassegrainova dalekohledu
Hubble pracuje na principu klasického Cassegrainova zrcadlového dalekohledu, jeho hlavní zrcadlo o průměru 2,4 m zachycuje světlo a odráží jej na menší sekundární zrcátko. Odtud jsou paprsky světla odraženy zpět na primární zrcadlo, které má v prostřed kulatý otvor, kterým paprsky prochází do jednotlivých vědeckých přístrojů:
  • Advanced camera for Surveys:pracuje v oboru viditelné části spektra, pátrá po temné hmotě, masivních exoplanetách, studuje vývoj galaxií (od ledna 2007 mimo provoz, při misi Atlantisu má být opravena).
  • Near infrared camera and multi-object spectrometer:Citlivý na infračervené záření, díky tomu "vidí" objekty skryté v mezihvězdném prachu, jako např. místa, kde se rodí hvězdy.
  • Space telescope imaging spectrograph:Jeho optický hranol rozkládá světlo na spektrum, jehož podoba nám řekne hodně o chemickém složení nebo pohybu zdroje světla. Spektrograf selhal v srpnu 2004 ale astronauti STS-125 si brousí zuby na jeho opravu.
  • Wide field and planetary camera 2:Ta pořídila většinu těch slavných snímků, také má 48 filtrů, umožňujících prohlédnout si objekty v různých oborech spektra. Při misi Atlantisu bude vyměněna za modernější přístroj.

4 servisní mise

Po slavnostním vypuštění Hubblea z raketoplánu Discovery a odeslání jeho prvních snímků na Zemi vědci s hrůzou zjistili, že přístroj, jehož vývoj pohltil 1,5 miliardy dolarů, má vážnou vadu a sice špatně vybroušené hlavní zrcadlo. Šlo o nepatrnou odchylku od požadovaných hodnot, přesto však rozhodující. Výsledkem bylo nesympatické halo kolem všech pozorovaných objektů. Odpovědnost za nápravu padla na posádku raketoplánu Endeavour, která se k teleskopu vydala v prosinci 1993. Zbytek si povíme příště.

Zdroje:




O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »