< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Infračervený kosmický teleskop Akari pořídil první snímky
Veselý Jan Vytisknout článek

Infračervený kosmický teleskop Akari pořídil první snímky

IC4954_IRC.jpg
Japonská infračervená družice Akari ("Světlo") byla pod původním názvem ASTRO-F vynesena na oběžnou dráhu z kosmodromu Unichoura v únoru letošního roku (viz Japonská astronomická družice ASTRO-F na oběžné dráze). Po dvou týdnech dosáhla cílové polární dráhy ve výšce přibližně 700 km nad zemským povrchem a na konci iniciační a kontrolní fáze, v dubnu 2006, pořídila první zkušební snímky. Ty potvrdily skvělou kvalitu a kondici obou kamer - FIS a IRC.

Označení IRC nese trojitá kamera citlivá k infračervenému záření kratších a středních vlnových délek (near-mid-infrared camera). Zkratkou FIS (Far Infrared Surveyor) se označuje kamera citlivá k infračervenému záření delších vlných délek. Celkový rozsah detektorů je impozantní: od 1,7 do 180 mikrometrů! Pro srovnání: lidský zrak je citlivý na vlnové délky od 0,4 do 0,8 mikrometrů. Technické podrobnosti o kamerách najdete v Encyklopedii SPACE-40.

Jedním z prvních zkučebních cílů nové kosmické observatoře se stala mlhovina IC4954. Na snímcích této mlhoviny rozlišíme plynná oblaka i jednotlivé hvězdy, které v nich nedávno vznikly a které jsou stále ještě zahaleny hustou obálkou, takže ve viditelném záření je nemůžeme detekovat. Prvním úkolem Akari je zmapovat v infračerveném oboru celou oblohu. Poté se družice zaměří na jednotlivé zajímavé objekty. Před Akari pořídila infračervenou přehlídku celé oblohy počátkem osmdesátých let minulého století družice IRAS. Porovnáme-li snímky IC4954 z Akari (na obrázku nahoře vlevo) a IRAS (vpravo), vidíme, že se máme na co těšit. Fantastická rozlišovací schopnost a vyšší citlivost detektorů družice Akari slibuje objevy a možnosti detailního studia nových, slabších a vzdálenějších zdrojů infračerveného záření.

Akari_M81.jpg
Dalším testovacím objektem se stala spirální galaxie M81. Snímky získané na vlnových délkách 3 a 4 mikrometry ukazují rozložení hvězd ve vnitřní části galaxie. Na vlnových délkách 7 a 11 mikrometrů vyzařují uhlíkaté molekuly (organický materiál) v mezihvězdných oblacích plynu. Vlnové délky 15 a 24 mikrometrů prozrazují plyn ohřátý mladými horkými hvězdami; díky tomu vidíme, že oblasti vzniku hvězd kopírují spirální ramena galaxie.

Na zpracování dat ze sondy Akari se podílí také ESA, konsorcium britských univerzit (londýnské Imerial College, The Open University a University of Sussex) za podpory PPARC, Nizozemský ústav pro kosmický výzkum (SRON) a Univerzita v Groningenu. Alberto Salama, vedoucí projektu ESA, již plánuje budoucí využití výsledků práce Akari: "... nová data budou mimořádně užitečná při plánování následných pozorování nejzajímavějších nebeských objektů pomocí infračervené observatoře Herschel, kterou připravuje ESA."

Zdroj: www.esa.int
Převzato: Hvězdárna a planetárium v Hradci Králové




O autorovi

Jan Veselý

Jan Veselý

Zabývá se popularizací astronomie a příbuzných věd. Od roku 2018 pracuje v novém týmu Planetária Praha, kam přesídlil po téměř třiceti letech působení na Hvězdárně a planetáriu v Hradci Králové. Specializuje se především na předpovídání a výpočty výjimečných úkazů na obloze a velmi důkladně se zajímá o planetu Mars a její výzkum. O astronomii, zkoumání vesmíru, ale i vztahu lidí k světu kolem nás píše na blogu (dříve zde), publikuje sloupky v příloze Orientace Lidových novin, články na Neviditelném psu a v časopise Vesmír.

Své studenty na Gymnáziu Boženy Němcové se snaží vést k pochopení, jak (skvěle a jednoduše) funguje vesmír, ať už na úrovni atomu, kuchyně, laboratoře, Sluneční soustavy, Galaxie nebo celé kosmické pavučiny. Kromě fyzikálního pohledu na svět jej zajímá hlasitá hudba (od pankáčů po Šostakoviče), divadlo, opera, výtvarné umění a historie.

Další články autora (40)

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »