Japonsko a program pilotovaných letù

Doposud se Japonsko účastnilo pilotovaných letů pouze ve spolupráci s USA. Japonští kosmonauti byli několikrát zařazeni do posádek amerických raketoplánů (STS-47 Mamoru Mohri, STS-65 Chiaki Naito-Mukai, STS-72 Koiči Wakata, STS-87 Takao Doi). První tři kosmonauti startovali do vesmíru ještě jednou. Japonsko dále vyvíjí vlastní modul KIBO, který se stane součástí Mezinárodní kosmické stanice ISS.

Velké naděje vkládalo Japonsko do vlastními silami vyvíjené nosné rakety H-2A. Avšak její vývoj se opožďoval a ne všechny starty skončily úspěchem. Některé uzavřené kontrakty na vypuštění družic touto raketou byly anulovány. Vedoucí představitelé státu dospěli k závěru, že zpoždění v kosmickém programu přispělo k vážnému podlomení národní hrdosti Japonců. Převládá názor, že pokud se vláda vzdá projektu vyslání vlastního kosmonauta do vesmíru nebo odloží jeho realizaci, jen tím potvrdí zaostávání Japonska v oblasti vědy, techniky a kosmických technologií.

Je však nutno říci, že vyslání kosmické lodi s člověkem na palubě nevyžaduje jen existující technologie, ale také velké množství finančních prostředků. Experti odhadují, že realizace pilotovaného programu přijde Japonsko na téměř 10 miliard dolarů. Předpokládá se, že vývoj kosmické lodi na jedno použití bude trvat asi 6 let, vývoj mnohonásobně použitelného dopravního prostředku až 10 let. Velkou pozornost je nutno věnovat - s ohledem na nedávný tragický let raketoplánu Columbia - zajištění co možná nejvyššího stupně bezpečnosti a zabezpečení životních podmínek na palubě kosmické lodi.

V Japonsku probíhá již řadu let vývoj mnohonásobně použitelného dopravního prostředku (raketoplánu) s názvem HOPE. Problémy pomalého vývoje spočívají především v nedostatku finančních prostředků. Model raketoplánu s označením HSFD (High Speed Flight Demonstration) byl prověřen při atmosférických zkouškách. První start se uskutečnil 20. 10. 2002. Pomocí vlastního leteckého motoru dosáhl model o délce 3,8 m a hmotnosti 735 kg výšky 600 m a rychlosti 290 km/h. Přistání se uskutečnilo na letišti. Při dalších čtyřech zkouškách bylo dosaženo maximální výšky 5 km. Druhá etapa zkoušek předpokládala starty na švédské raketové střelnici Esrange. Model raketoplánu měl být vynášen balónem do výšky 30 km. První start 1. 7. 2003 však skončil neúspěchem. Tento raketoplán je však určen především pro lety v automatickém režimu.

Prověřuje se také možnost zhotovení jednostupňového dopravního prostředku RTV (Reusable Test Vehicle), schopného startovat i přistávat vertikálně. Jedná se o model dopravního prostředku o výšce 3,5 m, prázdná hmotnost činí 500 kg, raketové motory používají jako pohonné látky kapalný vodík/kapalný kyslík (LH2/LOX). Se 70 kg pohonných látek je zařízení schopno absolvovat let v trvání 20 sekund. V další fázi má být realizován dopravní prostředek, schopný balistického letu. Dlouhodobé plány počítají s postupným vývojem jednostupňového mnohonásobně použitelného dopravního prostředku, který bude mít nosnou kapacitu až 50 cestujících na nízkou oběžnou dráhu.

Studují se rovněž výhody a nevýhody ruských a čínských kosmických lodí jednorázového použití. Nutný bude také vývoj výkonné a spolehlivé nosné rakety. Zde japonská technika poněkud pokulhává: při 13 startech raket H-2 a H-2A v posledním desetiletí 3 skončily neúspěchem. Na japonské vědce čeká ještě dlouhá cesta při vývoji kosmických technologií, aby mohli realizovat vlastní pilotované lety - vlastní nosnou raketou dopravit na oběžnou dráhu kolem Země vlastní kosmickou loď s vlastním kosmonautem.

Jak bude vypadat budoucí japonská pilotovaná kosmická loď, to zatím nikdo neví. Před několika lety se objevil takovýto návrh konstrukce japonské kosmické lodi na jedno použití - viz obrázek. Je patrna třídílná konstrukce jako u ruských kosmických lodí Sojuz s využitím návratové kabiny ala Apollo.

Zdroj: spacenews.ru a japantimes.co.jp