Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter)

JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter)

jimoeuropa.jpg
Dlouhodobým výzkumem planety Jupiter a jeho měsíců sondou Galileo byly získány další důkazy, potvrzující existenci slaných oceánů pod ledovými slupkami o tloušťce několika km na měsících Europa, Ganymed a Kallisto. Je proto jen logické, že NASA uvažuje o dalším detailnějším výzkumu právě těchto objektů. Již v roce 2004 byl zahájen vývoj kosmické sondy nové generace k Jupiteru, která bude vybavena principiálně novým typem pohonné jednotky - jaderným reaktorem. Úkolem sondy bude podrobný průzkum výše uvedených měsíců Jupitera. Definitivně by měla potvrdit předpoklad, že pod ledovou kůrou měsíců se nachází voda v kapalném stavu, v níž by snad mohl existovat primitivní život.

Na rozdíl od dřívějších sond nebudou její přístroje zásobovány elektrickou energií, vyráběnou pomocí panelů slunečních baterií či radioizotopových generátorů, ale jaderným reaktorem. Jaderné energetické zařízení bude schopno dodat asi 100krát více energie, než nejaderná zařízení o stejné hmotnosti.

JIMO_schema_020.jpg
Svůj návrh sondy JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter) nedávno představila americká firma Boeing. Jedná se o návrh sondy, která bude mít za úkol mj. vyzkoušet nové technologie, později použitelné i pro lety na Měsíc a na Mars. Jaderný reaktor na sondě JIMO by měl poskytovat více než 100krát větší množství využitelné energie než energetické zdroje na palubách dosavadních sond. Reaktor by měl také demonstrovat bezpečnou a spolehlivou dodávku elektrické energie, potřebné jak pro pohon sondy, tak i pro zajištění činnosti vědeckých zařízení.

Prostřednictvím projektu Prometheus, na kterém pracuje NASA, a který představuje nové kosmické technologie pro pohon a zásobování elektrickou energií, může být vyvinuto zařízení, které způsobí převrat v kosmickém výzkumu. Lze předpokládat, že JIMO může změnit dosavadní výzkum sluneční soustavy,“ říká Mike Mott, viceprezident a hlavní manažer společnosti Boeing. „Firma Boeing má tým odborníků s velkými zkušenostmi, který je schopen navrhovaný projekt dovést do úspěšného konce.“

Analýzy firmy Boeing naznačují, že sonda bude potřebovat na meziplanetární cestu 5 až 8 let, než dosáhne planety Jupiter bez použití gravitačních manévrů, často používaných u kosmických sond s chemickým pohonem pro dosažení svého cíle. Po navedení sondy na oběžnou dráhu kolem Jupitera se počítá s dlouhodobým výzkumem tří již zmiňovaných ledových měsíců Jupitera (Europa, Ganymed, Kallisto). Pohonný systém sondy bude schopen zajistit více než 30denní výzkum každého z uvedených měsíců, zaměřený na určení jejich stavby, dosavadního vývoje a možnosti existence primitivního života na těchto tělesech.

Jaderný reaktor sondy bude schopen zásobovat vědecké přístroje elektrickou energií o výkonu 45 kW. Na palubě sondy bude možno instalovat až 1 500 kg vědeckých přístrojů, schopných pořizovat a průběžně předávat na Zemi mimořádně velké množství dat. Výkonný pohonný systém zajistí dlouhodobé sledování jednotlivých měsíců z nízké oběžné dráhy.

Hlavní dodavatel sondy bude vybrán ještě v průběhu roku 2004. Start sondy lze očekávat nejdříve v roce 2015.

Související články:
Iontové motory a kosmonautika
Záhadný Jupiterův měsíc Europa
NASA vyzkoušela iontový motor

Zdroj: spaceflightnow.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »