Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Lidský faktor může za ztrátu sondy MGS

Lidský faktor může za ztrátu sondy MGS

mgs.jpg
Pravděpodobnou příčinou konce mise Mars Global Surveyor (NASA) bylo selhání slunečních baterií způsobené řadou událostí, zahrnujících software, paměť palubního počítače a příkazy z pozemního řídícího střediska.

Podle předběžné zprávy NASA přiznala, že příčinou ztráty americké sondy MGS (Mars Global Surveyor) je lidský faktor. Určitou roli mohlo hrát i snížení rozpočtu a personálu, protože software v řídícím středisku nezachytil a nevyhodnotil včas potíže sondy. Poslední kontakt se sondou se uskutečnil 2. listopadu 2006 a pak se kvůli bezpečnosti (přehřátí) „uložila“ do klidu. V 11 hodin se pravděpodobně vybily baterie a sonda již nebyla neschopna ovládat svou orientaci a komunikovat se Zemí. Technici sice zachytili signál ještě v neděli 5. listopadu, ale ten byl velmi slabý a neobsahoval žádná data. („Definitivní konec sondy MGS?“)

„Ztráta sondy byla výsledkem řady událostí spojených s počítačovou chybou, která se stala 5 měsíců před pravděpodobným selháním baterie,“ řekla Dolly Perkinsová (Goddard Space Flight Center).

2. listopadu 2006 měla sonda, na základě příkazů z pozemního střediska, vykonat rutinní úpravu slunečních panelů. Sonda podávala řadu alarmujících signálů, ale současně indikovala, že je stabilizovaná. To byl poslední přenos. Postupně se sonda odchýlila ze svého úhlu a jeden ze dvou slunečních panelů se vystavil přímo slunečním paprskům. To způsobilo, že nechráněná baterie se přehřála a sonda přerušila nabíjení. Druhá baterie neměla dostatek energie na provoz celé sondy a nakonec došlo během asi 12 hodin k vybití obou baterií.

Navíc vysokozisková anténa, používaná pro spojení se Zemí, byla vychýlena ze svého směru. Ve zprávě se říká: „Komunikace od sondy k Zemi byla proto nemožná a nebezpečná situace nemohla být identifikována pozemními středisky MGS.“

Podle předběžné zprávy vyšetřovací komise problém vznikl již v září 2005, kdy 2 inženýři aktualizovali – každý trochu jiným způsobem – řídící systémy pro vysokoziskovou anténu na sondě. To vedlo k nesrovnalostem v paměti počítače a následně k osudové chybě při aktualizaci v červnu 2006. Pozemní řídící středisko si během kritického časového rozpětí (od června do listopadu 2006) díky chybnému softwaru neuvědomilo skutečné potíže.

Ironií je, že k „pádu“ vedla právě délka životnosti mise. Sonda MGS pracovala 4krát déle než se původně plánovalo. „Pro dlouhotrvající mise je typické snižování rozpočtu a personálu, aby se snížily náklady mise, jak to jde nejvíce,“ říká se ve zprávě. „Ale zatím komise nenašla žádný přímý důkaz, že tyto redukce způsobily tuto chybu a že takové redukce musí nutně zvyšovat riziko.“

„My jsme hodnotili všechny naše mise až na konci, ale lekci, kterou nám udělil Mars Global Surveyor, využijeme u všech našich budoucích misí,“ řekl Fuk Li (Mars Exploration Program manager, JPL, Pasadena).

Pro další mise komise doporučuje, aby se týmy již během mise pravidelně přesvědčovaly, zda je sonda řízena správně a tím nejlepším způsobem. Dále by se při aktualizaci softwaru neměla rutině ukládat data a měla by se pravidelně kontrolovat i funkčnost záložních režimů sondy (zejména ochrana proti přehřátí sondy).

Americká sonda MGS byla nejdéle pracující sondou u Marsu. Byla vypuštěna 7. listopadu 1996 a na oběžnou dráhu kolem Marsu se dostala 11. září 1997. Původně měla mise trvat pouhé 2 roky (1 marťanský rok), nakonec pracovala 4krát déle než se původně plánovalo a před jejím koncem se počítalo s dalším prodloužením. Sonda zaslala na Zem detailní informace (240 000 snímků), které astronomům pomohou pochopit Mars. Mezi nejdůležitější objevy patří přítomnost tekoucí vody, identifikace sedimentů a vybrání vhodného místa pro přistání roverů.

Zdroj: www.nasa.gov a space.newscientist.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »