Malé zamyšlení nad smysluplností kosmického výzkumu

Současný svět je bez diskuze hrozivý. Polovina všech pozemšťanů musí každý den vystačit s méně než padesáti korunami. Čtyřicet procent obyvatel této planety nemá k dispozici elektřinu. Přibližně miliarda lidí nemá přístup k čisté pitné vodě... Svět prostě vypadá jinak, než jak jsme zvyklí z každodenní zkušenosti. Svět vyplněný moderními technologiemi, desítkami kabelových televizí, každodenně dostupnou lékařskou péčí, obyčejnými novinami, jídlem a třeba i škodlivými cigaretami končí jenom několik stovek kilometrů od našeho domova.

Představte si například, že se všichni obyvatelé této planety smrsknou na vesnici o stu obyvatel. Jak by asi vypadala? Neuvěřitelně! Ve vesnici by žilo 55 Asiatů, 21 Evropanů, 14 obyvatelů amerického kontinentu a pouhých osm Afričanů. Třicet z nich by mělo bílou kůži, sedmdesát ostatních by patřilo k jiným rasám. Osmdesát devět obyvatel naší fiktivní vesničky by bylo heterosexuálů, 11 homosexuálů.

Ty nejvíc šokující čísla však přijdou teprve teď: Veškerý světový majetek by v naší vesnici vlastnilo pouhých šest lidí a všichni by byli občané Spojených států amerických. Osmdesát vesničanů by žilo v nevyhovujícím domě, sedmdesát z nich by neumělo číst, padesát by trpělo podvýživou. Jeden by byl na prahu smrti, jeden by se zrovna narodil, jeden by měl vysokoškolské vzdělání a jeden by vlastnil počítač!

Z toho tedy vyplývá: Pokud máte v lednici jídlo, na sobě čisté šaty, střechu nad hlavou, pak jste bohatší než 75 procent všech pozemšťanů. A pokud můžete číst tyto řádky, pak jste šťastnější než dvě miliardy lidí, kteří nedokážou číst vůbec... Má tedy za takových okolností smysl vysílat nesmírně drahé družice, kosmické observatoře a fantasticky komplikované orbitální stanice do vesmíru? Není to jen populisté gesto, které zavírá oči před globálními problémy této planety?

Jistě, naskýtá se první odpověď. Ony desítky miliardy by bezesporu ulehčily úděl mnoha milionů... Nakrmily by africké vesnice, naučily by číst a psát chudé Jihoameričany a zachránily by životy mnoha Asiatů. Skutečně? Skutečně si myslíte, že by se peníze ušetřené za zlikvidované satelity, dalekohledy a meziplanetární observatoře dostaly na bohulibé účely? Jenom stěží! O jejich distribuci totiž rozhoduje vrtkavé slovo politika, jehož moc končí následujícím volebním obdobím -- to v lepším případě, a nebo státním převratem -- to v horším případě.

Máme tedy financovat výzkum vesmírného prostoru jenom proto, že se těší jakési přízni osudu politických hráčů? Nikoli. Tak zaprvé: Kosmický průmysl vlastně není nijak drahý. Vždyť americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, zkráceně NASA, má roční rozpočet kolem 15 miliard dolarů. Pod jeho patronátem přitom probíhají zhruba dvě třetiny všech vesmírných aktivit. Tedy alespoň těch "vědeckých". Jsou to skutečně veliké peníze? Ani náhodou! Vždyť poslední válka v Iráku stála zhruba sto miliard dolarů. Na stejnou částku by při dnešních cenách vyšla i nová cesta na Měsíc. Jistě, Hubblův kosmický dalekohled přišel na čtyři miliardy dolarů, ale co je indickému žebrákovi do nádherných záběrů nebeských objektů, které bez ustání pozoruje? Jenže jenom Evropané každý rok utratí za zmrzlinu asi deset miliard dolarů! Ano, dvojice amerických vozítek brázdících malý kousek Marsu přišly americké daňové poplatníky na zhruba miliardu dolarů. Avšak, přibližně o stejnou částku přijde Česká republika každý rok díky pašovanému textilu, alkoholu a nekolkovaných cigaret na tržištích...

Ano, už jenom paradox těchto čísel ukazuje, že dobývání vesmíru stojí vyspělé státy pouhý pakatel. Realita je však úplně jiná... Výzkum vesmírného prostoru totiž vynáší a vynáší skutečně ohromné peníze. Ať už je na šeku za umělý satelit podepsána státní organizace nebo soukromá firma, vždy se jedná o dobrý odchod. Dvanáct Američanů, kteří poskakovali před třemi desetiletími na Měsíci, sice přišlo na zhruba dvacet miliard tehdejších dolarů, avšak zkušenosti s tak rozsáhlým projektem, do něhož bylo zapojeno asi sto tisíc specialistů, následné aplikace nových poznatků do života běžných lidí, to všechno vyneslo zhruba desetinásobek!

Je tudíž bez diskuze, že právě projekt letu člověka na nejbližší vesmírné těleso, ale vlastně i jeho pobyt na oběžné dráze, pár stovek kilometrů nad zemským povrchem, přináší změny do každodennosti. Extrémně drahé a nepříliš výkonné rakety totiž donutily před desetiletími techniky k miniaturizaci. Díky satelitům máme výrazně lepší přehled o počasí, můžeme sledovat dění na druhé straně planety, zatelefonovat z jednoho města do druhého a vlastně i číst tyto stránky. A i takové teflonové pánvičky si kdysi vzaly příklad z ochrany extrémně namáhaných raketových trysek...

Ba co víc! Špionážní satelity zcela jistě zabránily, aby studená válka přerostla v druhé polovině dvacátého století ve válku jadernou. Ostatně dodnes se v kosmickém prostoru pohybují desítky výzvědných družic: jejich zařízení nepřetržitě snímkují zemský povrch, jejich infračervené senzory číhají na starty mezikontinetálních raket, jejich detektory sledují rozpoznají nukleární výbuchy v atmosféře. Právě díky nim je svět více méně bezpečný a už dávno neskončil v sebevražedné jaderné apokalypse. I když je nevidíme, jsou stále ještě nesmírně důležitým hráčem mezinárodní stability.

Proč tedy utrácet miliardy za nedůležitý výzkum vesmírného prostoru. Odpověď by mohla znít: No, protože tady je. To ostatně tvrdil Edmund Hillary na novinářskou otázku, proč chce vylézt na Mount Everest. Správná odpověď je ale poněkud jiná: Mapování okolních planet, monitorování dění na Slunci, fotografování hvězd, hvězdokup, mlhovin i galaxií to všechno samozřejmě cenu chleba, vody, uhlí, ropy a nebo obyčejného penicilínu nijak neovlivní. Tedy ne bezprostředně, avšak v druhém sledu se aplikace z ryze vědeckého výzkumu běžně promítají do našeho každodenního života -- nám, bohatším, ho dělají pohodlnější, těch chudým alespoň smysluplnější. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Právě proto do umělých družic, které by monitorovaly přírodní katastrofy, hledaly zdroje nerostných surovin a nebo třeba alespoň donutily vznik nových odborníků na místních univerzitách, právě proto do výroby těchto satelitů začínají investovat i docela chudé státy.

Odpovědí na úvodní otázky by tedy mohlo být sdělení: Protože se to bohatě vyplatí. Bohužel, pravda je ještě komplikovanější... Ukazuje se totiž, že velké množství moderních technologií -- laserových přehrávačů, výkonných počítačů, digitálních fotoaparátů -- měli k dispozici nejdříve vojáci, pak vědci a nakonec i obyčejní lidé... Běžně se tvrdí, že ve zlatých šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století NASA zvládla několik velkých projektů -- Mercury, Gemini, Apollo, Skylab, Ranger, Surveyor, Mariner, navíc položila základy úspěšných Pioneerů a Vikingů. Technici této agentury vyvinuli kyslíkovodíkové raketové motory, skafandry, meziplanetární navigaci, radioisotopové generátory, vícenásobné rakety, systémy podporující život... Pokud si ale člověk sdělá růžové brýle, pak se ukazuje, že drtivou většinu těchto technologií měli už předtím vojáci, kteří je v rámci těchto velkých projektů museli vydat i civilistům. Nejdříve v rámci "vědy", resp. cesty na Měsíc, později pak do každé domácnosti.

Ano, odpověď na úvodní otázku je tedy vlastně zcela jiná, dokonce lze říci poněkud zašmodrchaná... K velkým technologickým pokrokům dochází, zdá se, ve dvou situacích... Během válečných konfliktů a nebo velkých kosmonautických projektů, jakým bylo třeba vyslání člověka na Měsíc před třemi desetiletími.

Zdroj: denik.hvezdarna.cz