Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Opportunity se neozvala, mise MER končí

Opportunity se neozvala, mise MER končí

Ikonický snímek stínu Opportunity z 26. července 2004. Na Marsu se tehdy počítal 180. sol (den od přistání). Rover ten den dosáhl dvojnásobku plánované životnosti a ujel více, než plánovaných 1000 metrů. Kdo tehdy tušil, že jeho mise je teprve v plenkách?
Autor: NASA/JPL

Po více než 14 letech aktivní činnosti na povrchu Marsu končí jeden z nejpůsobivějších příběhů průzkumu Sluneční soustavy, mise Mars Exploration Rover. NASA vyslala 12. února poslední dávku příkazů směrem k Marsu v naději, že na ně vozítko Opportunity nějak zareaguje. Protože se tak nestalo, byla mise oficiálně ukončena. K tomuto smutnému, ale i slavnostnímu okamžiku, byla v úterý uspořádána tisková konference v prostorách JPL. Byl to pěkný způsob, jak vzdát hold inženýrům, vědcům i manažerům této mimořádně úspěšné mise. Dovolte nám se naposledy ohlédnout za tím, co pro nás, jako redaktory, stejně jako fanoušky výzkumu Marsu, pojem Spirit a Opportunity znamenal.

V první polovině roku 2018 jsme mohli s blížící se opozicí Marsu sledovat, jak se na jeho povrchu opět tvoří prachové bouře. Tentokrát se ale proměnily v bouři celoplanetární a nad místem přistání Opportunity se obloha ztmavila naprosto extrémním způsobem. 10. června 2018 s námi vozítko Opportunity komunikovalo naposledy a poté jsme předpokládali, že kvůli velmi malému osvětlení solárních panelů došla energie na běžný provoz robota. Všichni věřili, že vozítko přešlo do úsporného režimu, plánovaného režimu hlubokého spánku. Co však nikdo nečekal byl fakt, že tentokrát bude bouře tak dlouhá a intenzivní. Když se situace po několika týdnech začala pomalu lepšit, rover se ne a ne ozvat. Předpokládalo se, že nejprve bude muset dobít baterie a poté se ozve, ale to se nestalo. NASA přesto nevzdávala své úsilí a vytrvale posílala příkazy k Marsu (nakonec více než tisíc) v naději, že přijde na způsob, jak vozítko probudit k činnosti. Po více než půl roce však vyslala příkazy poslední. A protože ani tentokrát se Opportunity neozvala, mise byla k 13. únoru 2019 ukončena.

Je dobře známým faktem, že původní plánovaná délka mise byla 90 solů a plánovaná vzdálenost 1000 m. Nechceme ve světle úspěchu této mise zlehčovat tato čísla jako silně podhodnocená, ale je třeba si uvědomit, že předtím jsme tu měli jedinou úspěšnou misi poháněnou solárními panely v podobně pathfinderu a vozítka Sojourner (1997) a už u této mise bylo vidět, že tři měsíce na povrchu je opravdu hodně dlouhá doba. A teď tu najednou (v lednu 2004) měli vědci k dispozici dvě vozítka s životností nejméně 90 solů a teoretickou schopností ujet 1 km. A nyní v roce 2019 tu po 15 letech hodnotíme neuvěřitelný počín vozítka, které přežilo více než 14 let na povrchu Marsu (k 13. 2. 2019 večer máme sol 5353) a ujelo více než 45 kilometrů. Za tím vším samozřejmě musíme vidět skvělý výkon těch kdo plánovali a sestavovali vozítka samotná, ale i těch, kdo je provozovali na Marsu. Navíc pomohla i příroda sama.

čisté solární panely Opportunity sol 3611-3613 Autor: NASA/JPL-Caltech
čisté solární panely Opportunity sol 3611-3613
Autor: NASA/JPL-Caltech
Jedním z těch, kdo hovořili na tiskové konferenci, byl John Callas, manažer projektu MER. Právě on vyzdvihl dva hlavní faktory vedoucí k úspěchu a k dlouhověkosti Opportunity. Jedním z nich bylo čištění solárních panelů vozítka. Předpokládalo se, že jak se na nich bude usazovat prach, poklesne jejich výkon natolik, že nebude možné dobíjet baterie. A tak s koncem devadesátidenní mise bude už energie málo a nejpozději s nadcházející zimou se vozítka odmlčí. Ukázalo se však, že samočistící vliv větru na Marsu byl mnohem větší a s každým nástupem léta spolehlivý. A tak vozítka vypadala pravidelně jako nová a mohla přežít nejen první zimu, ale i ty následující.

Druhý faktor je čistě technický. Našel se způsob, jak přežít drsné marsovské noci (v podstatě i s problematickou robotickou paží, kde vyhřívání kloubu odebíralo každou noc mnoho energie a nešlo vypnout). Klíčem k úspěchu byly jednak nejlepší baterie ve Sluneční soustavě, jak se vyjádřil John Callas a jednak systém hlubokého spánku, který vozítku naordinovali každou noc. Baterie na vozítku jsou opravdu malý zázrak, vždyť i přes více než 5000 cyklů nabití a vybití měly 85 % původní kapacity, což by jistě uvítal každý majitel mobilu po 14 letech používání. Systém hlubokého spánku pak spočíval ve vypnutí všeho na vozítku, kromě nejnezbytnějšího vyhřívání. Dost na to, aby se i v nejhorší fázi zimy dokázalo vozítko druhý den ráno s prvními slunčními paprsky zahřát a nabít natolik, že se probudilo a bylo schopno nejen komunikovat, ale občas i konat vědeckou činnost. Jak to hezky přirovnal John Callas, je to jako kdybychom každou noc nemohli spát, protože by nám nešlo zhasnout světlo v ložnici. A my bychom tedy pokaždé šli a zhasli hlavním jističem. A ráno bychom přišli k mrazáku a naše oblíbená zmrzlina byla rozteklá. A takto bychom to dělali po více než 5000 nocí. Tak přesně to se dělo s Opportunity.

Výše zmíněné problémy nebyly jediné. Jak známo, problém byl i s flash pamětí, kam se ukládala data z vědeckých experimentů a fotografie. Ale i tento problém se dařilo řešit díky skvělým nápadům inženýrů. No a pak tu máme další obtíže. S tím jak mise trvala stále dál a dál, odcházeli lidé z projektu jinam. Za novými výzvami, k jiným misím. A NASA musela přijímat nové lidi, vesměs mladé inženýry a vědce, a z těch se stávali noví, stále lepší. A to je, jak zmínil John, asi největším odkazem celé mise. Nová generace skvělých lidí, připravených na nové výzvy ve výzkumu.

Snímek okolí kráteru Endeavour ukazuje cestu uraženou Opportunity (žlutá křivka) z místa výsadku (vlevo nahoře) Autor: NASA
Snímek okolí kráteru Endeavour ukazuje cestu uraženou Opportunity (žlutá křivka) z místa výsadku (vlevo nahoře)
Autor: NASA
Opportunity přistála na Marsu 25. ledna 2004, po sedmiměsíčním letu, dvacet dnů po svém dvojčeti Spirit. A zatímco druhé vozítko zvládlo zkoumat nánosy na dně kráteru Gusev na opačné polokouli Marsu po dobu 5 let a urazilo asi 8 km, Opportunity tento výkon překonala v nemyslitelných číslech. Dokázala přistát v malém kráteru a vědci tak mohli zajásat, protože podložní horniny, které plánovali zkoumat, byly jen několik metrů od vozítka. Všude kolem se k našemu překvapení povalovalo nespočet kuliček hematitu. Tyto tzv. borůvky, jak jim bylo přezdíváno, nepochybně směřovaly k tomu, že vznikly ve vodním prostředí. To vše bylo fajn. prvních devět roků na Marsu vlastně vědci zjišťovali, že zde voda byla, že bylo prostředí kyselé a ne příliš přátelské životu. Ale ta pravá vědecká pohádka vlastně začala až po devíti letech s výzkumem valu velkého kráteru Endeavour. Zde měli vědci možnost zkoumat velmi staré horniny a také místa, kudy na povrch kdysi dávno vyvěrala sladká voda, tedy velmi příznivé místo pro existenci života. Dnes díky oběma robotům víme, že dávné podmínky na povrchu Marsu představovaly vlhké a pro život potenciálně vhodné prostředí.

Mise Spirit a Opportunity měla velký dopad na zájem veřejnosti o výzkum Marsu. NASA v tomto aktivně působila a pravidelně připomínala úspěchy svých vozítek. A na jejích stránkách byly k dispozici vždy čerstvé záběry neupravených snímků. Nadšenci si pak tyto snímky stahovali a přinášeli často jako první dechberoucí panoramata a autoportréty vozítek, nejčastěji na známém fóru Unmannedspaceflight.com (dříve Mars Exploration Rover Forum). Je to prostě už kus historie, ale zároveň žhavá současnost. A tak s koncem mise MER nekončí výzkum Marsu ani jiných částí Sluneční soustavy. Vždyť právě nyní možná popojíždí na Marsu Curiosity a InSight zrovna položila na povrch také „krtka“ HP3. A jak zmínila na konferenci Jennifer Trosper(ová), která se kdysi podílela na misi Spirit a Opportunity a dnes je u vývoje Mars Roveru 2020, je to právě odkaz těchto dvou vozítek, který pomáhá při vývoji nových.

Opportunity má za sebou některé opravdu mimořádné výkony. Pojďme si je závěrem zopakovat:

  • stanovila dosud nepřekonaný rekord ve vzdálenosti ujeté během jednoho marsovského dne. 20. května 2005 ujela 220 m
  • poslala více než 217 000 snímků včetně 15ti 360° barevných panoramat
  • očistila povrch 52 kamenů a 72 dalších zajímavých míst, aby je mohl prozkoumat spektrometr a mikroskopická kamera
  • objevila hematite, minerál, který se vytváří ve vodním prostředí
  • v oblasti kráteru Endeavour objevila přesvědčivé důkazy o dávném působení vody podobném, jako u pozemských sladkovodních jezer

Infografika ke konci mise MER (Spirit a Opportunity) v únoru 2019 Autor: NASA/JPL-Caltech
Infografika ke konci mise MER (Spirit a Opportunity) v únoru 2019
Autor: NASA/JPL-Caltech

Podívat se můžete také na video prezentované během tiskové konference. I v originálním znění je působivé.

Poslední dávka příkazů, vyslaná 70m anténou v Goldstonu, zakončila osmiměsíční sérii snah o záchranu, o navázání opětovné komunikace s vozítkem.

Jde sice jen o hodně sofistikovaný stroj, o robota kdesi daleko na povrchu jiné planety. Ale pro mnoho lidí jde o kus jejich života, o něco blízkého. Není jednoduché se s koncem Opportunity smířit, ale musí to tak být. Díky všem, kdo se na této úžasné misi podíleli.

Záznam tiskové konference najdete na Youtube kanálu NASA/JPL.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Konec mise na stránkách NASA (EN)
[2] Výsledky snahy o kontaktování Opportunity (EN)
[3] Aktuální zprávy o stavu vozítek (EN)



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: NASA, Mars, Mars exploration rover, MER, Spirit, Opportunity


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »