Rozhodl se prozkoumat zřejmě největší budovu, která se nachází v odlehlé části kazašského kosmodromu Bajkonur. Trochu připomíná hangár pro letadla, ale je výrazně větší. Na délku má 132 metrů a dosahuje výšky 62 metrů. Na obou stranách se nacházejí obrovská vrata, ta větší o rozměrech 42×36 metrů. Podařilo se mu proniknout dovnitř a nestačil se divit. Nejprve jej zaujalo velké množství ochozů a ramp, které zcela obklopují vnitřní prostor a trojice velkých mostových jeřábů s nosností až 400 tun v horní části budovy. To však ještě nebylo nic proti tomu, co spatřil dole. Tam se totiž mezi řadou montážních plošin a dalším zařízením nacházely dva raketoplány!
Ukázalo se, že tato budova byla postavena roku 1974 a fungovala jako montážní hala, kde se měly připravovat sovětské raketoplány programu Eněrgija-Buran (Энергия-Буран) na svoje kosmické lety. Měly se zde sestavovat, kontrolovat a poté odtud putovat na startovací rampu, vzdálenou asi deset kilometrů vzdušnou čarou. Zajímavostí je, že ta dosud funguje a používá se například ke startům kosmických lodí Sojuz. Stavba tedy zastávala stejnou úlohu, jako budova VAB (Vehicle Assembly Building – volně přeloženo jako montážní hala nosičů) v Kennedyho kosmickém středisku na Floridě.
Bohužel, během programu Eněrgija-Buran proběhl pouze jeden jediný kosmický let, a to 15. listopadu 1988. Stroj s číslem 1.01, označením OK-1K1 a jménem Buran (Буран – studený vítr, který náhle přichází ze severovýchodu) uskutečnil dva oblety Země a po 3 hodinách a 25 minutách opět přistál. Celý let probíhal bez posádky, v automatickém režimu. Další kosmický let se už nikdy neuskutečnil. Program Eněrgija-Buran byl pozastaven roku 1990 a o tři roky později definitivně ukončen. Na vině byla složitá situace po rozpadu Sovětského svazu a hlavně finanční náročnost celého programu.
Je tedy jasné, že oba nalezené exempláře raketoplánu v hangáru odpočívají bez řádné údržby minimálně 22 let a je to na nich znát. Stojí na kovových podpěrách, jejich povrch pokrývá silná vrstva prachu, ptačího trusu a odlupují se z nich dlaždice tepelné ochrany. Také mají rozbitá některá okna. Není jasné, zda se jedná o projev vandalismu, nebo zda k tomu došlo náhodou, například pádem nějakého uvolněného předmětu ze střechy.
Protože stroje měly otevřené vstupy pro posádku, Mirebs se dostal dovnitř a zdokumentoval i interiéry raketoplánů. Ty jsou v relativně dobrém stavu, i když je také znát, že o ně nikdo nepečuje. V pilotní kabině chybí některé přístroje, není ale jasné, z jakého důvodu. Nabízí se tři možnosti: buď nebyly tyto přístroje nikdy osazeny, byly demontovány po skončení programu nebo se někdo dovnitř vloupal a odcizil je. V některých částech Mirebs nalezl různé odpadky, které nasvědčují tomu, že si uvnitř někdo udělal menší party. Domnívá se, že si toto místo mohlo vybrat k uspořádání neobvyklé akce pár zaměstnanců kosmodromu.
Také budova není delší dobu udržovaná. Původně měla speciální zařízení, které udržovalo stabilní tlak a staralo se o to, aby bylo uvnitř co nejméně prachu. To bylo samozřejmě také vypnuto, a tak vše pomalu pustne a zřejmě se časem začne rozpadat. Nosníky rezaví, barva se loupe, a pokud se nic nezmění, je pravděpodobné, že se budova jednou zhroutí a chátrající raketoplány zničí svými sutinami. Dopadly by tak stejně neslavně jako samotný Buran. Ten byl umístěn také na Bajkonuru, ale v jiném hangáru, který byl zřejmě v podobném stavu. Když se 13. května 2002 přihnala silná větrná smršť, budova jí nedokázala odolat, její střecha se propadla a pohřbila nejen osm osob, ale i raketoplán s jeho nosnou raketou.
A jaké raketoplány to vlastně Mirebs v opuštěné budově nalezl? Jeden se označuje číslem 1.02 a zkratkou OK-2K1. Písmena „OK“ znamenají Орбитальный Корабль, což by dalo česky nazvat družicový stupeň lodi (orbiter). Pravděpodobně měl nést jméno Ptička (Птичка – Ptáček) nebo Burja (Буря – Bouře). V době ukončení programu byl hotov asi z 95 % a k úplnému dokončení mu chybělo jen několik elektronických systémů. Podle plánů měl začátkem 90. let uskutečnit několik bezpilotních letů na oběžnou dráhu, ale k tomu již nedošlo. Druhý stroj je pak maketou v měřítku 1:1, má číslo 0.04 a označení OK-4M, OK-MT nebo OK-ML-2. Písmena „MT“ jsou zkratkou slov Макет Технологический neboli technologická maketa. Tento stroj se používal k prověřování provozních a technologických postupů, zkoušení rozhraní s nosnou raketou nebo nástupu posádky do kosmického plavidla.
Mirebs své pocity po nalezení dvou raketoplánů popsal jako „hořkosladké“ a pohled, jaký se mu uvnitř hangáru naskytl, přirovnal ke scéně, jaká se mohla odehrát v nějakém starším filmu o Jamesi Bondovi. Celá situace na něj silně zapůsobila. Přeci jen pravděpodobnost, že na vlastní oči spatříte opuštěné raketoplány, které byly ponechány svému osudu a pomalu chátrají, není zrovna velká.
Situace, v jaké se nalézají tyto dva exempláře, je v silném kontrastu k tomu, jak se starají o vysloužilé raketoplány programu Space Shuttle, jejich prototyp i většinu maket v USA. Zde, až na menší výjimky, se tyto stroje staly exponáty významných institucí a je o ně řádně pečováno. Bylo by pěkné, kdyby se podařilo sehnat finance i na záchranu těchto dvou sovětských raketoplánů a najít pro ně důstojnější umístění, než mají dosud, ale v současné situaci to není příliš pravděpodobné.
Přečtěte si také:
Převzato: Hvězdárna a planetárium Plzeň, novinky na Facebooku.