Poslední let Columbie skončil v plamenech

Je příliš brzy spekulovat o tom co se stalo a jaký vliv bude mít tatotragédie na další vývoj kosmonautiky. Je necelých 24 hodin po katastrofě,vyšetřování bude trvat jistě dlouhé měsíce.

Již teď se ale objevují první spekulace co se důvodů havárie týče. Jedná sevíceméně o dvě hlavní teorie. Tou první je závada na hlavním motoruraketoplánu která neumožnila dostatečně snížit rychlost pro vstup doatmosféry. S tím by potom mohla souviset i informace o vstupu pod špatnýmúhlem a velmi vysokou rychlostí, což nakonec vedlo k destrukci orbiteru přikontaktu s hustými vrstvami atmosféry.

Druhá teorie, prezentovaná a opisovaná především sdělovacími prostředky,hovoří o poškození chladicího systému raketoplánu (co to je chladicí systémraketoplánu?) a k rozpadnutí se stroje v důsledku přílišného tepelnéhonamáhání. V případě této varianty se navíc připomíná situace při startu,kdy podle TV záběrů došlo k odlétnutí nějaké menší části z levého křídlastroje (tepelná destička nebo pouze led?). Podle kusých zpráv údajnětelemetrika Columbie vysílala několik minut před havárií jedno chybovéhlášení za druhým z tepelných senzorů levého křídla a levého podvozku.Vlastní destrukce potom mohla být způsobena buď přímo mechanickýmpoškozením levého křídla nebo propálením draku v místě, kde chybělo již odstartu více ochranných destiček.

Do teorie o tepelném nebo mechanickém poškození křídla při prudkém sestupuatmosférou však nezapadají zprávy, že Columbia vstoupila do atmosféry podchybným úhlem a velmi vysokou rychlostí. I když zpráva o velmi vysokérychlosti sestupu je také nepřesně interpretována. Uváděná 7x vyššírychlost sestupu není dopřednou rychlostí Columbie, ale vertikálnírychlostí. To znamená, že Columbia již neletěla vpřed, ale padala dolů (ato sedmkrát rychleji než by měla klesat při řízeném sestupu).

Naopak do teorie o poruše hlavního brzdícího motoru se nehodí fakt, že NASA(údajně!) nevěděla o problémech dříve než se raketoplán rozpadl.Astronauté, a především jejich řídící počítač, museli přece vědět, žeklesají rychle a navíc pod špatným úhlem. A palubní počítač Columbie byjistě tuto informaci stihl předat pozemnímu řídícímu středisku dříve, nežby v horních vrstvách atmosféry došlo ke ztrátě spojení. Se sestupem bezbrzdícího motoru by již stejně asi nešlo nic udělat, NASA by však tytoúdaje asi měla k dispozici - a před veřejností je zatajila. Pokud byopravdu orbiter vstoupil do hustých vrstev atmosféry sedmkrát vyššírychlostí než se počítá, nemohlo v okamžiku maximálního dynamickéhonamáhání dojít asi k ničemu jinému než došlo...

Tato situace ovšem musela být pro posádku děsivá. V tomto případěpravděpodobně dlouhé, předlouhé minuty věděli, že se k Zemi řítí rychlostí20 tisíc kilometrů za hodinu a že vstup pod příliš strmým úhlem nemůže véstk ničemu jinému než k mechanické destrukci stroje vlivem extrémníchaerodynamických sil při vstupu do hustých vrstev atmosféry.

V tisku proběhly hned v den havárie spekulace o tom, že posádka nemohlapřežít déle než deset vteřin po selhání chladicího systému stroje. Je tověta ale pouze na uklidnění veřejnosti, která nemá žádný racionální základ.Už výše jsem se ptal, co to je "chladicí systém" raketoplánu? Tepelnédestičky, tepelný štít raketoplánu? Ten nemůže selhat jako celek, destičkymohou odpadnout, propálit se. Potom se žár okolního prostředí dostane přímok tělu raketoplánu a tam vykoná svou zhoubnou práci. Je třeba si uvědomit,že materiály z nichž je převážná část draku stroje vyrobena vydrží teplotykolem 500 st.Celsia (slitiny hliníku), zatímco okolní prostředí má teplotuaž 1.700 st.Celcia. Ale to, bohužel, nezasáhne posádku. Pokud došlo kprvotnímu poškození v místě levého křídla (to je ale hodně velká oblast,kterou si můžeme zúžit tím, že problémy hlásily i senzory levého podvozku)je toto místo velmi daleko od vlastní kabiny s posádkou. Můj předpoklad je,že kabina přežila (mohla přežít) nepoškozena vlastní rozpad orbiteru,stejně jako přežila kabina Challengeru devastující výbuch paliva. To byvšak znamenalo, že dvě ženy a pět mužů řítící se ve vraku Columbie k Zemizahynuli později a jinak. V té "lepší" variantě mohlo dojít následně i kmechanickému nebo tepelně-mechanickému poškození kabiny při odlamováníjednotlivých dílů stroje. V tom okamžiku by asi posádka zemřela opravdu vpár vteřinách na následky dekomprese a žáru. Musíme si uvědomit, že kabinaprolétala atmosférou jako meteorit. V přední a dolní části má sice ochranutepelným štítem, nikoliv však vzadu, kde byla pouze část odtrženéhonákladového prostoru. Navíc na televizních záběrech padajícího stroje jsoujasně viditelné drobné výbuchy - to s nejvyšší pravděpodobností vybuchovalypalivové nádrže manévrovacích motorků v přídi raketoplánu - v tom případěby však tepelná izolace nebyla kompaktní ani v této části. Posádku by potomod žáru 1700 st.Celcia nechránilo téměř nic ...

Ovšem je zde i ta "horší" varianta, že kabina přežila bez poškozeníodlamování trosek i průlet plazmovým žárem a že posádka si svůj tragickýkonec prožila až do samého závěru. V tom případě jim buď Bůh milostiv...

Objevily se hned po katastrofě i další spekulace - ať to byla variantasestřelení Columbie teroristy (přece jenom Izraelec na palubě dává záminkuk mnoha spekulacím) raketou země-vzduch nebo varianta s hackerským útokemna palubní počítač. První variantu NASA ihned vyvrátila - neexistuje řízenástřela která by vyletěla do výše 63 km a trefila tam stroj pohybující serychlostí vyšší než Mach8. Hackerský útok na palubní počítač se zdá takédost nepravděpodobný. Počítače jsou několikanásobně zálohovány a jistě nenímožné do nich náhle a nepozorovaně vložit úplně jiné údaje o rychlosti aúhlech vstupu do atmosféry (tedy, probůh, doufám, že to možné není!!!).

Ale ať se v sobotu 1.února 2003 stalo nad našimi hlavami cokoliv, je toohromná lidská tragédie. Sedm zmařených životů nikdo nevrátí. Ale je to ikatastrofa morální a materiální. NASA přišla o stroj za stovky milionůdolarů a o dobré jméno které si dlouhá léta usilovně budovala. Ať se totižnakonec prokáže, že Columbia havarovala z kteréhokoliv z výše uváděnýchdůvodů bude to stejně v konečném důsledku posuzováno jako selhání lidí -vedoucích manažérů nebo i řadových pracovníků. Proč nefungoval hlavníbrzdící motor? Proč a jak došlo k poškození tepelného štítu orbiteru přistartu? A kdo toto poškození zbagatelizoval? Kdo umožnil hackerům senabourat do palubních počítačů? Otázek je mnoho, na většinu z nich stejněale nikdy nedostaneme odpověď - stejně tak, jako v případě havárieChallengeru.

Co bude ale dál? To je asi otázka kterou si teď kladou nejenom nejvyššípracovníci NASA a politické špičky USA, ale i všichni amatérští zájemci okosmonautiku po celém světě.

Jaká je v tuto chvíli situace? Na oběžné dráze létá v polopostavenéMezinárodní kosmické stanici šestá základní posádka (Bowersox, Budarin,Pettit). Ti mají k dispozici připojený ruský Sojuz TMA-1. Start dalšíhoraketoplánu (měl jim být v březnu Atlantis STS-114) který měl vyměnitposádku na ISS je v nedohlednu (NASA okamžitě oznámila zastavení všechstartů až do vyšetření tragédie). Teoreticky by posádku na ISS mohlyvyměnit Rusové Sojuzem (start Sojuzu TMA2 je plánován na druhou polovinudubna) - Rus v základní posádce ISS má vždy výcvik na pilotáž Sojuzu TMA.Případně by stávající posádka ISS mohla stanici zakonzervovat a vrátit sejejich Sojuzem TMA1 zpět na Zem. To se ale jeví jako varianta nejméněvhodná a nejkatastrofičtější.

Hlavní problém ale nastává ve chvíli, kdy si uvědomíme, že raketoplánpřipojený k ISS vždy před svým odletem "vytlačil" svými motory stanici navyšší oběžnou dráhu, ze které potom postupně klesala zpět. Pokud by se totonedělo, mohlo by to mít velice neblahé následky. Stanice klesá na oběžnédráze rychlostí zhruba 200 metrů za den. Za rok tak může poklesnout až o100km. To by se dalo ještě vydržet. Další klesání by však mohlo mít procelou ISS fatální následky.

Sojuzem se sice na ISS dá vyměnit posádka, Progressem ISS zásobovat, aletak jako tak bude zastavena další výstavba stanice. Navíc Rusové nemajídostatečné množství Sojuzů ani Progressů k dispozici a vyrobit je v reálnémčase asi nestihnou.

Jak dlouho nebudou raketoplány létat? Toť otázka. Po Challengeru nelétalyskoro dva a třičtvrtě roku (Discovery STS-26 odstartoval až 29.září 1988).Doufejme, že tentokrát to tak dlouho trvat nebude - už kvůli provozu ISS!Hned včera jsem ale slyšel varianty, že by další stroj mohl startoval vpolovině tohoto roku. Tomu nevěřím! Já osobně si myslím, že letos už žádnýstart nebude. NASA si nedovolí pustit do kosmu další stroj bez toho, abybyly důkladně vyhodnoceny všechny události které vedly ke ztrátě posádkyColumbie STS-107. A podíváme-li se na průběh vyšetřování havárieChallengeru a zkrátíme-li si všechny termíny na polovinu (bude se spěchatkvůli ISS) stejně vychází minimálně rok a možná ještě něco navíc. Ale je tovšechno pouze můj odhad, bez znalosti zákulisí a s ohledem na to, že odhavárie neuplynul ještě ani jeden den a neví se takřka nic. Ale moc rádbych se mýlil a viděl start dalšího raketoplánu ještě letos.

NASA ztratila svůj druhý stroj. A s ním i budované image bezpečného aspolehlivého prostředku. Ztráta druhého raketoplánu i s posádkou za 113startů - to není zas až tak vynikající výsledek! Uvidíme, jak se s tímtocejchem NASA vypořádá. A navíc zůstávají už pouze tři stroje - Discovery(první start v roce 1984), Altantis (1985) a Endeavour (uvedený do provozuv roce 1992 jako náhrada za zničený Challenger). Tři stroje jsou kzabezpečení plného provozu ISS a k případným dalším misím (např. HST)zatraceně málo. Je tedy otázkou, zda-li NASA neopráší některé své v nedávnédobě odložené projekty - konkrétně tedy "nový raketoplán" X-33 a X-34.Pochybuji ale, že by se USA ještě rozhodly postavit nový raketoplánstávající konstrukce.

V současné době se naplno rozbíhá vyšetřování havárie - je 23 hodin potragédii a NASA před chvílí sdělila, že již objevila tělesné pozůstatkyposádky. Dále bylo potvrzeno, že hlavní příčinou havárie byla destrukcelevého křídla Columbie způsobená jeho prohořením a zborcením. To znamená,že na levém křídle byly opravdu poškozené, nebo chybějící, destičky tepelnéochrany.

Jaká je podoba havárie Columbie a Challengeru? Ten lidský rozsah katastrofyje stejný. V obou strojích zahynulo sedm astronautů, z toho dvě ženy(Resniková a McAuliffová v Challengeru, Clarková a Chawla v Columbii).Hodně podobná je i mediální sledovanost obou misí. Zatímco v Challengeruletěla středoškolská učitelka Christa McAuliffová a její start sledovalitisíce středoškoláků po celých Spojených státech, seděl v Columbii prvníizraelský astronaut Ilan Ramon - a jeho start sledoval celý Izrael. A sohledem na velice výbušnou mezinárodněpolitickou situaci na Blízkém východěbyl tento start brán jako velká podpora Spojených států Izraeli. A podletoho se k tomuto letu i tak přistupovalo. Další podobnost, dozajista pouzenáhodná je čas havárie - obě od sebe dělí pouze 4 dny (a sedmnáct let).

Zásadní rozdíly budou ale ve vyšetřování obou událostí. Tedy přesněji, veshromažďování důkazů. Zatímco start Challengeru sledovaly desítky a stovkyfotoaparátů, filmových a televizních kamer, není z havárie Columbie víc,než několik málo amatérských videozáběrů. Zatímco Challenger vysílal doposlední tisíciny vteřiny veškeré telemetrické údaje a posádka komunikovalas řídícím střediskem, nemá NASA z poslední fáze letu Columbie asi žádnádata ani hlasové zprávy od posádky. Zde se bude asi s velikými nadějemičekat na objevení "černých skříněk" - záznamníků dat o letu. Třeba ty potomrozšifrují poslední okamžiky života sedmi statečných astronautů...

Čest jejich památce!