První let Starlineru s posádkou a první přistání rakety SuperHeavy i lodi Starship

Kosmická loď Starliner byla během svého vývoje provázena mnoha potížemi. Ať už to byly problémy s padáky nebo zaseklými ventily, každopádně došlo k mnoha odkladům. Nakonec se podařilo předvést demonstrační mise bez posádky a 5. červen přinesl konečně i první pilotovaný let. A to opět po mnoha odkladech způsobených problémy na samotné kosmické lodi, raketě i pozemním segmentu startovní rampy. 

5. června 2024 se opět dvojice astronautů oblékla do skafandrů a pak už Barry Willmore i Sunita Williams(ová) nasedli do auta a odjeli na startovní rampu. Po usednutí do kosmické lodi Starliner proběhl odpočet a všechny systémy byly tentokrát v pořádku. Raketa Atlas V N22 se poměrně rychle vznesla a start proběhl úspěšně až do oddělení kosmické lodi od dvoumotorového horního stupně Centaur. 

Mimochodem zvláštní označení rakety, N22, znamenal, že nahoře nebyl žádný aerodynamický kryt (tedy N asi jako nothing) a první číslo 2 je počet pomocných motorů na tuhé pohonné látky. Druhá dvojka je právě počet motorů na horním stupni Centaur. Standardně se totiž setkáváme s označením např. 401 nebo 541 apod podle průměru aerodynamického krytu (4 nebo 5 metrů), druhé číslo je pak počet motorů na tuhé palivo a třetí počet motorů Centauru.

Aktuálně je tedy kosmická loď konečně na oběžné dráze a dvojice astronautů je v pořádku, přestože byl oznámen problém s únikem hélia. Zatím nemáme informace, že problém je natolik velký, že by mise musela být přerušena a loď stále směřuje k ISS. K dokování se stanicí dojde ještě večer 6. června. Na NASA TV již běží přímý přenos, kde už vidíme kosmickou loď z paluby kosmické stanice ISS.

Následuje reportáž z testovacího letu IFT-4 SuperHeavy Starship.

Mezitím odpoledne 6. června nastal další epický okamžik, když se na orbitálním komplexu SpaceX v Boca Chica v Texasu ozvaly motory Raptor na raketě SuperHeavy a ta se ladně vznesla i s kosmickou lodí Starship. Tentokrát se zažehlo v uvozovkách "jen" 32 z 33 motorů na prvním stupni. To je rozdíl oproti předchozím testům IFT-2 a IFT-3, ale pro vynesení do správné výšky a na správnou dráhu to nepředstavuje problém, to by musel být výpadek v řádu asi tří a více motorů. 

Samotný start byl skutečně ohlušujícím impozantním zážitkem, ale to nebylo nic proti další fázi letu, kdy jsme živě sledovali oddělení obou stupňů, kdy Starship zažehla všech šest motorů a vzápětí se oddělila od SuperHeavy. Ta byla v tu chvíli spalinami trochu odtlačena a otočena, což bylo potřeba, aby se mohl raketový stupeň vracet zpět blíže místu startu. Za tím účelem hořel vnitřní prstenec jejích motorů, což jí umožnilo se vraćet zpět k pevnině. 

Živě jsme sledovali také odhození horního prstence, sloužícího k úniku spalin při zážehu Starship (tzv. hot staging prstenec). Ten se nyní odhazuje, aby bylo možné pokusné přistání, protože je příliš těžký a původní design s ním nepočítal. To se samozřejmě v budoucnu změní a přistávat by měl celý stupeň.

Pak už SuperHeavy vstoupila do hustších vrstev atmosféry a v posledních kilometrech sestupu zažehla opět vnitřní část motorů Raptorů, kromě jednoho a začala výrazně zpomalovat. Sledovali jsme sice odpadávání nějakých dílů ze spodní části rakety, ale ta nakonec zvládla zhasnout vnější prstenec vnitřních motorů a nechala pracovat jen vnitřní tři Raptory a pomocí nich měkce dosedla na hladinu Mexického zálivu. Chvíli se zastavila, poté se opět mírně vznesla, a pak se podle plánu převrátila do vody. To byl v tu chvíli zatím největší úspěch tohoto testu s označením IFT 4 (Integrated Flight Test číslo 4).

Starship poté pokračovala na dráze kolem Země, přičemž nejvýše byla asi 212 km nad Zemí a pak jsme sice neměli obrazový signál, ale bylo oznámeno, že vše jde podle plánu. Když záběr opět naskočil, Starship byla ještě pořád v kosmickém prostoru. Brzy poté však začala vstupovat do vrchních vrstev zemské atmosféry a my jsme mohli dlouhé minuty sledovat loď obklopenou plazmatem rozžhaveného plynu kolem tepelného štítu.

Tepelný štít byl vystaven stále většímu žáru. Měli jsme záběry na přední i zadní korekční křidélka. Náhle jsme zaznamenali průnik plazmatu skrze pravé přední křidélko a to se začalo v zadní vnitřní části doslova roztékat, ale přistávací manévr jinak stále pokračoval. Ještě hodinu po startu jsme měli alespoň nějaký obraz z jedné z kamer. Pak na chvíli vypadl obraz úplně a běžela pouze telemetrie.

Ale co se dělo pak, to už přesáhlo představy. Když opět naskočil záběr na směr, kde bylo poškozené přední křidélko, neviděli jsme nic určitého, ale průlet atmosférou pokračoval a signál nevypadával. Pak ale následovalo něco, o čem jsme vzhledem k poškození Starship nemohli ani přemýšlet nahlas. Někde ve výšce kolem 10 km nad mořem jsme viděli, že se křidélko pohlo. Ano, ono neodpadlo, pouze jeho zadní část se propálila a zmizela. A pak se děly věci. 

My jsme s úžasem v přímém přenosu sledovali, jak se děje úplně to stejné, co jsme sledovali před lety, když se přistávalo z výšky 12 km. Starship se těsně nad povrchem vodní hladiny správně překlopila do svislé polohy a provedla nominální přistávací zážeh a měkce dosedla na hladinu oceánu.

Testovací let IFT 4 je bezpochyby ukázkou, jak hodně se dokáže SpaceX poučit z předchozích testů a nelze jej označit jinak než jako neuvěřitelný úspěch. A to samozřejmě i přes problémy, které oba stupně zaznamenaly. 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Youtube, Živě a česky: IFT-4 na kanálu Kosmonautix.cz