Sovětští vojáci a velitelské stanoviště na Měsíci

Jak informoval zástupce hlavního konstruktéra Konstrukční kanceláře všeobecného strojírenství Alexandr Jegorov, on osobně rozpracovával návrhy prvních obydlených základen na Měsíci, které, jak se tehdy zdálo, měly velký strategický význam pro tehdejší vojenské velení.

Alexandr Jegorov vysvětlil, že v případě nepřítomnosti atmosféry na Měsíci výbuch atomové bomby nebude příliš efektivní. Výbuch - to je tlaková vlna, která působí na vzduch či jiné prostředí; to znamená, že atomový výbuch na Měsíci se omezí pouze na jasný záblesk a případné nebezpečné záření. Pro sovětské vojáky tento fakt znamenal především to, že Měsíc je ideálním velitelským stanovištěm, nedosažitelným ze Země. Je zajímavé, že později se v SSSR dozvěděli, že podobné plány vypracovávali také Američané. Tuto činnost však obě strany držely v mimořádné tajnosti.

Podle Jegorova byl úkol následující: postupně, za využití kosmického dopravního systému na bázi Koroljovovy rakety, vynést na oběžnou dráhu kolem Země dva kosmické objekty, spojit je v jeden celek, který se vydá na cestu k Měsíci. Zde pak měla být zahájena výstavba obydlené vojenské základny.

Výstavba stálé obydlené základny měla začít z několika ze Země dopravených lunochodů, sloužících jako úkryt pro posádku. V nich měli první "osadníci" žít během prvních 30 dnů. Na vybraném místě měli tito kosmonauti-stavitelé vybudovat z bloků, postupně dopravovaných ze Země, obytné zařízení, ve kterém měly být pro obyvatele Měsíce zabezpečeny maximálně komfortní podmínky, srovnatelné s životem na Zemi.

První posádka měla být čtyřčlenná, postupně měly následovat další dvě posádky o stejném počtu členů. To znamená, že na Měsíci měla pobývat stálá dvanáctičlenná skupina sovětských vojáků. Každá čtveřice zde měla strávit jeden rok. Některé části systému zajištění životních podmínek pro posádku měly pracovat na bázi uzavřeného koloběhu látek (tzv. bezodpadové hospodářství): regenerace vody, regenerace ovzduší, pěstování plodin k doplnění jídelníčku kosmonautů. Pro tyto účely se vyvíjel speciální kosmický skleník.

Finanční náklady na vybudování měsíční základny se odhadovaly na několik stovek miliard dolarů (minimálně 10krát více, než stál americký program Apollo). Další náklady by si vyžádal provoz základny.

Vzhledem k těmto kolosálním nákladům na vybudování vojenského velitelství na povrchu Měsíce tehdejší vedoucí tajemník UV KSSS Dmitrij Fjodorovič Ustinov, odpovídající za obranu Sovětského svazu, rozhodl o postupném omezování grandiózního projektu. Obával se totiž, že by se o projektu mohli dozvědět Američané. A protože USA byly nepochybně mnohem bohatší, bylo zřejmé, že případný "závod" o vybudování vojenského velitelského stanoviště na povrchu Měsíce by s největší pravděpodobností bývalý SSSR finančně neutáhl.

V omezeném rozsahu však práce pokračovaly i nadále. Poblíž Taškentu bylo vybráno místo, jehož terén se velice podobal měsíčnímu povrchu. Právě tam byla vybudována pobočka Konstrukční kanceláře, která zde měla připravit polygon pro zkoušky připravovaných modulů stálé měsíční základny.

Skupina studentů architektury zde také obhajovala diplomové práce na téma architektura měsíčních staveb. Sovětští konstruktéři například navrhovali, aby každý kosmonaut měl k dispozici vlastní kajutu nejen na povrchu Měsíce, ale i během dlouhodobého pobytu na orbitální stanici. Každá místnost na povrchu Měsíce měla být variabilní a sloužit k různým účelům. Každý modul měl být vybaven vnější ochrannou vrstvou. Vnitřní část modulu se mohla otáčet. Kosmonauti například mohli povečeřet ve společné jídelně, po pootočení vnitřní části modulu by se ocitli v učebně.

Avšak velmi brzy byl projekt měsíční základny definitivně zakonzervován. Náklady na její vybudování byly neúnosné pro tehdejší sovětskou ekonomiku, prohlásil Alexandr Jegorov.

Zdroj: spacenews.ru
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí