Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za srpen 2017: Zatmění nad hradem Helfštýn

ČAM za srpen 2017: Zatmění nad hradem Helfštýn

Zatmění nad hradem Helfštýn
Autor: Vlastimil Musil

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2017 obdržel snímek „Zatmění nad hradem Helfštýn“, jehož autorem je Vlastimil Musil. Kdopak dnes již spočítá, kolik zatmění Měsíce spatřili obyvatelé starobylého hradu Helfštýn. Mohli bychom jistě zadat souřadnice hradu do nějakého chytrého počítačového programu, který by žádaný počet zjistil. Docela jistě však nezjistíme, zda bylo kdysi dávno v příslušnou noc jasno, jestli vůbec na hradě někdo v tu dobu pobýval a zda hradní čeládka v okamžiku úkazu nespala spravedlivým spánkem posilněna medovinou a kořeněným vínem.

Co však víme docela jistě, je skutečnost, že 7. srpna 2017 bylo nad hradem večer jasno, že v tu dobu bylo nad jeho zdmi vidět částečné zatmění Měsíce a že zde byl alespoň jeden člověk.  Astrofotograf  Vlastimil  Musil. No a výsledek jeho práce máme nyní před sebou.

Zatmění Měsíce nastává ve chvíli, kdy se na své dráze Měsíc ponoří do zemského stínu, dlouhého stinného kužele, který do prostoru vrhá naše vlastní planeta ozářená z druhé strany Sluncem. Ne vždy se Měsíc trefí do tohoto stínu přesně, někdy se netrefí vůbec. To pak ovšem žádné zatmění nenastane. Jinak může nastat zatmění Měsíce úplné, částečné či jen polostínové. O tom všem rozhoduje velmi přesně nebeská mechanika.

K zatmění Měsíce může dojít maximálně třikrát ročně. Ovšem většinou je to méně, tak jednou či dvakrát. Může však nastat i situace, kdy v daném roce nenastane zatmění Měsíce vůbec.

Podívejme se však nyní na snímek Vlastimila Musila. Vidíme, že Měsíc je krásně načervenale zabarven, zejména v místě, kde poněkud neostrá hranice stínu přechází do polostínové oblasti. Naše Země totiž nevrhá do prostoru pouze tmavý stín, nýbrž i rozbíhavý polostín. Plný stín má v oblasti měsíční dráhy průměr asi 80´, Měsíc 30´. Vejde se tedy do plného stínu asi 2,5 krát. V ideálním případě tak může úplné zatmění Měsíce trvat 1 hodinu a 44 minut. Polostín má na měsíční dráze průměr přibližně 145´.

Poněkud jsme ale utekli od barevnosti měsíčních zatmění. Jak je ta barevnost vlastně možná? Vždyť by Měsíc v zemském stínu měl být úplně tmavý. Může za to zemská atmosféra. Kdyby ji Země neměla, opravdu by Měsíc při zatmění z oblohy fakticky „zmizel“. Sluneční světlo se však v naší zemské atmosféře rozptyluje a dostává se tak i do oblasti plného stínu. Proč však je tedy zatmění víceméně červené? Modrá složka světla se rozptyluje lépe, proto vlastně máme i oblohu nad hlavami ve dne modrou. Ve světle v zemské atmosféře pak zbydou víceméně pouze paprsky červené. Ani to však ještě není vše. Za určitých situací může Měsíc při zatmění skutečně téměř zmizet. To v případě, že je zemská atmosféra silně zaprášená, například po velkých vulkanických erupcích.

Měsíc se v zemském stínu pohybuje rychlostí přibližně 1 km/s, takže pozorný pozorovatel může pozorovat například  dotyky  hrany  stínu  s  krátery.  Tato  pozorování,  dříve důležitá například pro zpřesnění dráhy Země i  Měsíce, jsou nyní již jen hezkou podívanou. Dráhy známe nyní již dostatečně přesně, abychom naopak mohli velmi dobře předpovídat kdy, kde a jak budeme moci sledovat příští zatmění.

V roce 2018 bude na světě možné pozorovat celkem 5 zatmění, z našich krajin však uvidíme jen jedno. Ovšem právě to nejvíce zajímavé a úplné, které nastane 27. července. Bude nepochybně nesmírně očekávanou událostí, neboť půjde o nejdelší úplné zatmění Měsíce v tomto století. Měsíc totiž projde téměř geometrickým středem stínu a tak v něm bude ponořen plnou 1 hodinu a 44 minut. A toto zatmění má ještě jednu velkou výhodu. Připadá na noc z pátka na sobotu, takže bude jistě hojně sledováno.

Zda jej bude sledovat a fotografovat i autor dnešního vítězného snímku soutěže Česká astrofotografie měsíce Vlastimil Musil, je sice hodně pravděpodobné, ale v každém případě bude tato fotografie výzvou i pro ostatní fotografy. To bude ale až téměř za rok.  My bychom však rádi nejen za porotu soutěže, ale i za jejího garanta Českou astronomickou společnost a jistě i za ostatní amatérské astronomy poděkovali panu Musilovi za jeho krásný snímek a popřáli mu mnoho úspěchů nejen ve fotografickém duelu v červenci příštího roku, ale i v dalším astrofotografickém konání.

 

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Lipník nad Bečvou

Datum pořízení: 7. 8. 2017

Optika: SW ED-80

Snímač: Canon EOS 450

Montáž: Stativ

Zpracování: Různé expozice 1/160s,1/20s,,1/4s iso 400. Vše sloučeno v PS tak aby výsledek co nejlépe odpovídal pohledu okem přes hledáček fotoaparátu a rozšířeno o necelé 1 pole doleva.

Popis: Pečlivě naplánovaná kompozice vzhledem k pozorovacímu místu. Chtěl jsem zachytit toto zatmění společně s věžemi hradu Helfštýn a to se povedlo.

 

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: ČAM, Zatmění měsíce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »