Sametovou revoluci před 30 lety provázela jasná polární záře

Revoluční rok nabídl hned dva astronomické jevy, které – byť s politicko-společenskými událostmi neměly nic společné – se občas zmiňují v jejich souvislosti. Dokonce někteří pověrčiví lidé těmto úkazům navzdory jejich skutečné podstatě přisuzují vliv na revoluce v roce 1989. Pochopitelně symbolicky se tak vnímat mohly.

První z jevů bylo úplné zatmění Měsíce 17. srpna 1989, které z našich končin bylo pozorovatelné nad ránem a během rozbřesku. Jak známo, během úkazu Měsíc vstoupí do stínu Země a díky lomu světla v zemské atmosféře na našeho kosmického souseda dopadají paprsky zemských červánků. Měsíc tak chytne nápadný naoranžovělý, cihlově červený či až rudý nádech. Zatmění bylo velmi dlouhé, fáze úplného zákrytu trvala 1 hodinu a 36 minut a Měsíc se severním okrajem dotknul centra zemského stínu.

Již staré civilizace považovaly úplná měsíční zatmění za předzvěst události nějakého negativního ražení anebo symbol nějaké změny. Je proto celkem pochopitelné, že ač podstatu úkazu již několik století známe, v roce plném politického napětí mezi pověrčivými lidmi vyvolal jisté symbolické dojmy. Vždyť zatmělý Měsíc se svou rudou barvou zapadal za obzor za úsvitu, tedy jeho rudá zář bledla na sklonku nového dne. Ne náhodou se tak mezi pamětníky tomuto rannímu úkazu občas přezdívalo „úsvit změn“ a v Německu byl údajně vnímán jako symbol k pozdějšímu pádu Berlínské zdi počínaje 9. listopadem 1989. Nutno ale podotknout, že všechny tyto dojmy a pozdější přívlastky srpnového měsíčního zatmění vycházejí jen z nejrůznějších ústních svědectví a nelze je tedy brát za potvrzené.  S ohledem na napjatou situaci a neustálou povahu lidí hledat východisko ze svých strádání v nadpozemských událostech bychom tomu ale věřit mohli.

Když ovšem pomineme symbolickou a pro některé takřka útěšnou stránku úkazu, šlo především o parádní podívanou. Osobitý denikový záznam našel i Pavel Gabzdyl, český popularizátor měsíční astronomie z brněnské hvězdárny a autor mnoha populárních knih o pozorování a výzkumu Měsíce. Ten na celý zážitek vzpomíná slovy: „Na zatmění Měsíce ze 17. srpna 1989 si moc dobře pamatuju. Bylo to totiž první zatmění, na jehož pozorování jsem se dobře připravil a které zároveň vyšlo. V pozorovacím deníku jsem našel zmínku, že přes den bylo hrozné horko (34 stupňů), takže noční vyčkávání na zatmění v časných ranních hodinách bylo vlastně osvěžující. Pamatuji si, že když se Měsíc zcela ponořil do cihlově červeného stínu Země, byl na Měsíci jako velmi jasný bod patrný kráter Aristarchus. Kromě zatmění, které jsem díky počasí mohl sledovat až do samotného západu Měsíce za obzor, si ještě vybavuju siluety netopýrů na měsíčním disku a něčí ukrutné chrápání, které se neslo přes půlku sídliště.“

Mnohem zajímavější a mimořádně vzácnou shodou náhod byl vysoký vzrůst geomagnetické aktivity a viditelnost polárních září 17. listopadu 1989 právě v prakticky stejném období, kdy se na Národní třídě odehrávaly největší demonstrace. Slunce bylo v tom roce obecně velice aktivní, vědci dokonce dříve toho roku zaznamenali jednu z největších erupcí moderní historie, která se odehrála 6. března 1989 a měla intenzitu X15 (erupce třídy X jsou vůbec nejsilnější, k jakým na Slunci dochází). O tři dny později se při další sérii erupcí uvolnil velký oblak koronální hmoty, který Zemi zasáhl 13. března a přinesl krom silných září rovněž velké nepříjemnosti zejména v Kanadě. Tam se vlivem extrémního elektromagnetického šoku lidé velkoplošně octli bez energie na více jak 9 hodin. Listopadové záře způsobily úniky koronální hmoty (CME) uvolněné od Slunce v polovině listopadu 1989. Erupce už nebyly tak silné jako na jaře toho roku a polární záře dosahovaly viditelnosti ze středních zeměpisných šířek jen svou vysoce položenou emisí rudého odstínu (zelené části aurorální oválu byly z našich šířek nízko nad obzorem nebo pod ním), přesto byly dostatečně výrazné a především déletrvající, aby se daly z Česka pozorovat.

Díky přízni počasí během večerních revolučních hodin se na jiných místech, mimo Prahu, o své zážitky s polární září mohlo podělit opravdu nemálo pozorných pozorovatelů. Z mnoha svědectví vybíráme ta, která poskytl tehdejší zlínský astronomický kroužek pod vedením Josefa Chlachuly (současného překladatele průvodních textů Astronomického snímku dne NASA): „V pátek 17. listopadu 1989 jsem vedl astronomický kroužek dětí většinou z vyšších ročníků základní školy,“ popisuje Chlachula. „V závěrečné části kroužku se většinou pozorovalo na pozorovatelně zlínské hvězdárny. Když jsem kolem sedmé večer odsunul střechu pozorovatelny s dalekohledem, tak jsem si všiml jakýchsi červánků. Jenomže po chvilce jsem si uvědomil, že ty červánky nejsou jen někde u západu, kde zapadlo Slunce a že ani gradient jejich jasnosti se nijak na západ neváže. A tak mi došlo, že je to polární záře. Pozorovali jsme jak z pozorovatelny, tak i mimo hvězdárnu z chodníků okolního gymnázia, abychom měli výhled i na severní obzor, který na pozorovatelně zacláněla odsunutá střecha. Zdeněk Coufal zprávu o polární záři zatelefonoval do televize. První zpráva ve večerní páteční "Jedenadvacítce" byla z Národní třídy a poslední byla myslím opravdu naše / Zdeňkova o polární záři. K datu pozorování 17. 11. 1989 se město pozorování nazývalo Gottwaldov, nyní opět Zlín.“

Mezi členy kroužku zlínské hvězdárny byl tehdy i Jiří Vašátko. Ten celý svůj zážitek popsal slovy: „Jelikož to bylo v pátek, seděl jsem v klubovně. Kolem 19. hodiny jsme slyšeli, jak Jožka z pozorovatelny HULÁKÁ "polární záře". Považoval jsem to za nesmysl, ale na pozorovatelnu šel (volání znělo dosti naléhavě). A byla tam. Z pozorovatelny byl výhled na sever nic moc, a tak jsem se přesunul na svah mezi 1. a 2. pavilonem. Polární záře načervenalé barvy se pozvolna ve "vlnách" přesouvala k západu. Na malou chvíli se na západním obzoru objevily 2 světlejší pruhy světla, mám pocit, že byly do žluta.“

O záři se zmiňují i na slovenské meteorologické stanici Mochovce. Ján Kollár ji popisuje takto: „Dňa 17. novembra 1989 som pozoroval polárnu žiaru okolo 19:00 až 23:00 na meteorologickej stanici Mochovce kde som mal nočnú službu, údaje som zapísal do denníka meteorologických pozorovaní. Poloha polárnej žiari horizontálne od ZJZ do SSZ a vertikálne asi 45 stupňov nad obzor. Farba ako pálená tehla nepravidelne sa zosvetlovala a tmavla. Ostatná obloha jasná.“

Jedna nepotvrzená zpráva dokonce vypráví příběh, podle kterého se v malém městě středočeského kraje ve víru revolučních událostí rozjely hasičské vozy k severu, neboť jim byla hlášena rudá záře z pravděpodobně rozsáhlého požáru způsobeného demonstranty v nedaleké oblasti. Hasiči až po mnoha kilometrech pochopili, že zář pochází z nebes. Nakolik je ale tato vesměs humorná historka pravdivá, se dopátrat nepodařilo.

Tak či onak polární záře viditelné z Česka a Slovenska jsou poměrně velkou vzácností a je opravdu náhoda, že jedna z těch výraznějších se odehrála právě na den Sametové revoluce, ačkoliv toho roku těch případů bylo více, neboť zrovna vrcholila aktivita 22. slunečního cyklu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Viditelnost úplného zatmění Měsíce 17. srpna 1989
[2] Ionospheric Space Weather, Ljiljana R. Cander (2018)
[3] Ukazy.astro.cz - Svědectví o polární záři Josefa Chlachuly
[4] Seznam polárních září viditelných z Česka (Československa)
[5] Velká geomagnetická bouře v březnu 1989