Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČAM za srpen 2021: Bolid nad Laka

ČAM za srpen 2021: Bolid nad Laka

Bolid nad Laka
Autor: Lukáš Veselý

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2021 obdržel snímek „Bolid nad Laka“, jehož autorem je Lukáš Veselý   Bolid nad Laka, to je poněkud tajemný název snímku, který astrofotograf Lukáš Veselý zaslal do soutěže Česká astrofotografie měsíce a vyhrál s ním srpnové kolo. Začněme druhou polovinou názvu – Laka. Jedná se o nejmenší a nejvýše položené jezero Šumavy, respektive její české části. Je ledovcového původu a první zmínky o něm nalezneme na Kreybichově mapě kraje Prácheň z roku 1831. Zde ovšem ještě nemá jméno. Musíme se k němu vyšplhat, stejně jako to udělal autor snímku, do nadmořské výšky 1096 metrů. Odměnou nám bude pohled na toto zajímavé jezero lišící se od okolních jezer tím, že nemá dno pokryto kamínky či bahnem, ale rašelinou. Zajímavé jsou i plující ostrůvky.

Označení „bolid“ se v astronomii používá pro pojmenování světelného jevu způsobeného průletem kosmického tělíska, které pochází především z rozpadu kometárních těles, případně z kolizí asteroidů. Ve specifických případech může být způsoben i průletem tzv. „kosmického smetí“, tedy pozůstatků lidské aktivity na oběžné dráze Země.

Mezinárodní astronomická unie nemá pro tento jev žádnou oficiální definici a tak se význam tohoto pojmu může popis od popisu lišit. Asi nejčastěji uváděná hranice jasnosti pro označení bolid je přirovnání k jasu planety Venuše v době největšího jasu, tedy asi -4 magnituda.

Bolidy a vůbec meteory jsou tedy nejčastěji kometárního původu. Zahříváním komet při průchodu v blízkosti Slunce působí uvolňování jednak plynů, jednak pevných částeček, které se postupně během mnoha let rozprostřou podél dráhy komety, aby se ještě později rozptýlily do tzv. meteorického pozadí meteoroidů s téměř náhodnými drahami, které při jejich vstupu do zemské atmosféry nazýváme sporadickými meteory. I když samozřejmě i tyto podléhají gravitačním zákonům, nemůžeme je již spolehlivě k žádné kometě přiřadit.

Více než sporadické meteory nás však většinou zajímají tzv. rojové meteory, tedy jevy související s příslušnou kometou. Země se s její dráhou, posetou zmíněnými uvolněnými částicemi jednou či dvakrát v roce potkává a my můžeme pozorovat tzv. meteorické roje, v některých případech i meteorické deště - to pokud se setkáme s ještě nerozptýleným vláknem či oblakem částic.

Jedním z těchto meteorických rojů jsou i letní Perseidy. Ty souvisejí s kometou 109P/Swift-Tuttle a jejich maximum nastává okolo 12. srpna. Fakt, že meteory toho roje můžeme pozorovat téměř měsíc před maximem a dva týdny po něm ukazuje, že se jedná o roj již poměrně rozptýlený. Tyto rojové meteory vylétají zdánlivě z jednoho místa na obloze zvaného radiant. Ten na našem snímku nenalezneme, nachází se v souhvězdí Persea vysoko nad horním okrajem snímku. Proto všechny meteory tohoto roje na obrázku pozorujeme letět odshora dolů k obzoru. Paradoxně tedy bolid z názvu není Perseidou, ale meteorem jiného v té době aktivního roje, případně meteorem sporadickým.

Takže na závěr ještě poděkování autorovi za vzpomínku na letní „padající hvězdy“ nejen za porotu, ale i za garanta soutěže Českou astronomickou společnost“. Gratulujeme

Technické údaje a postup:

Místo pořízení: Jezero Laka

Datum pořízení: 12.08.2021

Optika: Canon RF 15-35 f2,8 a Canon EF 50 f1,4

Snímač: Canon R a Canon Rp astromod

Popis:

Letošní Perseidy nebyly tak intenzivní jako například před třemi lety, ale letos narozdíl od loňska bylo hezky a neutíkal jsem před bouřkami.
Šumavská noční obloha je vždy super, ale tentokrát se na sekundu rozzářila díky velmi jasnému Bolidu, který proletěl před svítáním.
Perseidy byly snímány cca 2 hodiny do začátku svítání a vodní hladina byla jako zrcadlo, takže nechybí ani odraz, jak jsem ho mohl vnímat.

 

Zpracování:

Poloha Mléčné dráhy vůči krajině odpovídá cca 2:30 SELČ
EXIF
Canon R s 15-35 f2,8 RF @ 15 mm f2,8, 6 min , ISO 1600 + DF na krajinu
Canon Rp astromod s 15-35 f2,8 RF @ 15 mm f2,8, 10 sekund , ISO 6400 16x na hvězdy
Perseidy: 8 sekund, ISO 12800, f2,8 po dobu cca 2 hodin v druhé polovině noci.
Spojeno a odšuměno v Adobe Photoshop a Sequator. Odraz dodělán v postprocessu podle vzoru z fotoaparátu-ten se nedal použít, protože většinu expozic zkazily skákající ryby nebo žáby.

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Tiskové zprávy České astronomické společnosti
[2] Česká astrofotografie měsíce - vítězné snímky



O autorovi

Marcel Bělík

Marcel Bělík

Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.

Štítky: Meteorický roj Perseid, ČAM


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »