Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  ČRo: Příbramský meteorit - 44 let

ČRo: Příbramský meteorit - 44 let

Každý z vás už někdy viděl škrtnout po obloze padající hvězdu, jak se poeticky říká meteorům - i když samozřejmě o žádné hvězdy nejde. Možná jste přitom zatoužili držet někdy takový "kámen z hvězd" v ruce. To se vám koneckonců může někdy poštěstit. I na našem území sem tam nějaký ten meteorit přistane. Existují ale ještě daleko konkrétnější touhy. Třeba najít a potěžkat právě ten určitý kámen, který jste před pár hodinami sledovali na obloze. Že to není možné? Ale je. Stačí mít jen trochu štěstí a být v pravý čas na správném místě... 7. dubna uběhne čtyřiačtyřicet let od jednoho z největších úspěchů našich vědců. Právě onen den, roku 1959, se astronomům z Ondřejova podařilo vyfotografovat dráhu letu objektu, jehož úlomky byly později nalezeny u Příbrami. Jedním z oněch astronomů byl i Zdeněk Ceplecha.

Vy jste byl jak se říká u toho. A bylo to vlastně jen kousek od hvězdárny.

Mí kolegové vždycky říkali, že meteority se strefují do hvězdáren jen velmi zřídka, ale v tomto případě to opravdu nebylo daleko. My jsme na ten objev byli připraveni. Náš program takzvané dvojstaniční fotografie meteorů, který jsme zahájili v roce 1951 spočíval v tom, že jsme měli dohromady třicet kamer rozmístěných na dvou stanicích, vzdálených od sebe 42 kilometry; snímkovali jsme s nimi běžné slabší meteory a určovali jejich dráhy. Celé zařízení mělo v roce 1959 za sebou už 2500 hodin expozic - a najednou se objevil takový velký kus; byl jasný asi jako stowattová žárovka, svítící ze vzdálenosti jednoho metru. Byl to tedy dost zřetelný světelný zdroj, který pozorovala řada svědků. Naše kamery byly také v pohotovosti. Dohromady vzniklo deset snímků z obou míst a v ten moment, jakmile se našly i úlomky tělesa, to byl skutečně světový unikát. Dosud ještě nikdy totiž nebyly tímto způsobem nalezeny meteority, u nichž by byla známá přesná dráha původního tělesa ve sluneční soustavě před srážkou se Zemí.

Z meteoritu se našly čtyři kusy. Jak byly velké?

Největší z nich vážil asi 4,5 kilogramu, ty menší 800 a 600 gramů. Nejmenší nalezený kámen měl jen 100 gramů. Mimochodem - právě tento nejmenší stogramový úlomek našel pasáček krav. To jen abyste si dokázali představit, jak v roce 1959 naše země fungovala - bylo běžné, že jednotlivé rodiny pásly kravky. Tomu hochovi bylo třináct let a jmenoval se Vácha.

Někdy počátkem 60. let byl dokonce natočen film o chlapci, který našel meteorit. Svou roli v něm hrál i jakýsi kroužek mladých astronomů a fotografie pádu tělesa. Víte o tom filmu něco bližšího? Byl inspirován událostmi kolem pozorování a nálezu příbramského meteoritu?

Nepochybně. Ten film natočil režisér Steklý. Obrátil se na mně, abych mu dělal jakéhosi poradce. Film neměl nijak velký úspěch, ani velkou návštěvnost. Ale nebyl špatně udělaný - koneckonců režisér Steklý vždycky dělal dobré filmy.

Vraťme se ale ještě jednou zcela konkrétně k našemu příbramskému tělesu. Ten bolid byl poměrně velký, rozpadl se však na několik kusů, z nichž čtyři se našly, jak víme. Jak mohlo být před vstupem do atmosféry velké to původní těleso?

To je dost obtížná otázka. Důvodem je skutečnost, že když je těleso veliké, řídká atmosféra ho velmi málo brzdí. A hmota meteoru těsně před vstupem do atmosféry se určuje hlavně podle počátečního zbrždění. Následné zbrždění v atmosféře nám už toho o původní hmotě mnoho neříká. A tak u příbramského meteoritu velice dobře známe jeho původní vstupní rychlost, protože se téměř neměnila, mnohem hůře však určíme jeho hmotu. Byly to řádově desítky tun, na zem dopadly jen desítky kilogramů. My jsme našli pravděpodobně druhý největší z úlomků, na něž se meteorit rozpadl. O největším z úlomků vlastně nic nevíme, protože naše fotografické záznamy skončily ve výšce 22 kilometrů a kámen přitom letěl ještě níže, až do výšky 13 kilometrů, kde teprve definitivně pohasl a rozpadl se na poslední jednotlivé úlomky. Nevíme, kolik jich bylo těsně před dopadem. Ale ve výšce 22 kilometrů to bylo celkem 17 úlomků.

Pod dojmem svého úspěšného pozorování, po kterém následovalo propočítání dráhy a pak i nález příbramského meteoritu začali čeští vědci prosazovat myšlenku vzniku jakési evropské sítě, která by dokázala jasné meteority, bolidy, hlídat. Na základě pozorování by se pak propočítávala dráha tělesa ve sluneční soustavě a bylo by určeno i místo dopadu. Kámen by pak popřípadě bylo možné i nalézt... 6. dubna loňského roku tato meteoritická síť opět zachytila velmi jasný bolid. Měl podobnou dráhu jako příbramský meteorit - jako kdyby to byla dvojčata... Nezřítil se však v Čechách, ale v jižním Německu, a to za velmi dramatických okolností. K pádu tělesa došlo v půl jedenácté večer; byl doprovázen jasnou září a zvukovými efekty, které poděsily mnoho lidí. Bavorská policie zaznamenala stovky vzrušených telefonátů. Svědkové hovořili o blescích, které rozzářily oblohu, jako by byl den. Hlučné rachocení trvalo údajně skoro půl minuty, což potvrdili i meteorologové, kteří to všechno pozorovali z nejvyššího německého vrcholu Zugspitze. Diskuse o překvapivém atmosférickém jevu trvaly přesně den. Pak se našel viník... Na policii se totiž dostavila majitelka venkovské usedlosti ve Freisingu poblíž Mnichova a přinesla s sebou kámen o velikosti pěsti, který jí, rozžhaven, spadl v noci do zahrady. Byl to samozřejmě jen jeden z úlomků, původní těleso v atmosféře částečně shořelo a rozpadlo se na řadu menších kusů... Jak už jsme řekli, příbramský meteorit a loňský meteorit z Bavorska mají velmi podobné dráhy. Zdá se tedy být jasné, že jde o úlomky nějakého daleko většího tělesa. Těch úlomků může být samozřejmě mnohem víc a je jen otázkou času, kdy se do Země nějaký další meteorit trefí. Bude to nejspíš zase někdy kolem 7. dubna. Jen nevíme jestli letos, za rok, za čtyřiačtyřicet a nebo třeba dvě stě let. Zbývá nám jen doufat, že ten nový "posel z kosmu" nebude o mnoho větší než ti dva, kteří se už dostavili.

Článek je převzat z webových stránek magazínu Českého rozhlasu Planetárium, který byl vysílán 17. května 1998, upravená a doplněná repríza 30. března 2003 na vlnách Českého rozhlasu SEVER".

Ve zvukové podobě můžete Planetárium slyšet vždy v neděli, krátce po 9. hodině dopolední na frekvencích Českého rozhlasu SEVER (v repríze pak tamtéž hodinu po nedělní půlnoci). Od 1. dubna 2003 vysílá Planetárium i Český rozhlas Regina a Region - každé úterý večer po 20. hodině.




O autorovi



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »