Úvodní strana  >  Články  >  Multimédia  >  Nové fotografie planety Merkur

Nové fotografie planety Merkur

Jeden z prvních snímků planety Merkur, pořízený sondou Messenger.
Jeden z prvních snímků planety Merkur, pořízený sondou Messenger.
Donedávna byla jedinou kosmickou sondou, zkoumající Merkur – nejbližší planetu od Slunce – americká sonda Mariner 10. Byla vypuštěna 3. 11. 1973. Po gravitačním manévru při průletu kolem Venuše (5. 2. 1974) sonda absolvovala tři průlety kolem Merkuru (29. 3. 1974, 21. 9. 1974 a 16. 3. 1975). Průlety se uskutečnily vždy nad stejnou polokoulí Merkuru, takže sonda mohla vyfotografovat méně než jednu polovinu povrchu planety.

To by se mělo změnit v případě teprve druhé kosmické sondy, vypuštěné k Merkuru. Americká sonda MESSENGER (start 3. 8. 2004) nejprve absolvovala gravitační manévry při průletech kolem Země (2. 8. 2005) a kolem Venuše (24. 10. 2006 a 5. 6. 2007). Nyní sonda absolvovala první ze tří plánovaných průletů kolem planety Merkur (14. 1. 2008), následovat budou průlety 6. 10. 2008 a 29. 9. 2009. Při každém manévru sonda prolétne ve výšce asi 200 km nad povrchem planety. Toho bude využito ke krátkodobému průzkumu planety, dlouhodobý výzkum bude zahájen až po navedení sondy MESSENGER na oběžnou dráhu kolem Merkuru (18. 3. 2011).

Po téměř 34 letech dostala planeta Merkur opět „návštěvu“. Již při prvním průletu sonda MESSENGER pořizovala detailní záběry jejího povrchu. V úvodu článku je celková fotografie části Sluncem osvětleného povrchu. Zřetelně jsou vidět krátery. Některé jsou poměrně světlé (zřejmě jsou relativně mladé), kolem jiných lze pozorovat relativně dlouhé světlé paprsky vyvrženého materiálu při vzniku kráteru. Obdobné krátery známe rovněž na povrchu našeho Měsíce (Copernicus, Tycho).

Tato fotografie zachycuje zhruba polovinu polokoule planety Merkur, kterou nemohla vyfotografovat sonda Mariner 10. Pořídila ji kamera WAC (Wide Angle Camera) ze vzdálenosti zhruba 17 000 km, asi 80 minut po největším přiblížení k Merkuru. Na originálním snímku lze rozlišit detaily větší než 10 km. Vpravo nahoře je vidět obrovskou pánev Caloris o průměru asi 1350 km (Caloris basin) včetně její západní části, kterou předcházející sonda nezachytila. Její vznik je důsledkem srážky s obří planetkou či kometou. Je jedním z nejmladších a největších obdobných útvarů ve Sluneční soustavě.

Další fotografie budou postupně uveřejňovány.

Zdroj: messenger.jhuapl.edu
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »