Moje setkání s astronomií (5): Jiří Borovička

Dnes se s námi o svůj první astronomický zážitek podělí RNDr. Jiří Borovička, CSc. (* 16. ledna 1964, Česká republika), který v současnosti pracuje na Astronomickém ústavu Akademie věd ČR v Ondřejově jako vedoucí vědecký pracovník v oddělení meziplanetární hmoty. Další informace o něm najdete například ZDE.

Od hvězdného opasku k Mělníku

Svůj zájem o astronomii datuji jedním prosincovým večerem roku 1976, kdy mi bylo necelých 13 let. Už dříve jsem od rodičů dostal knížku Naše souhvězdí od Josipa Kleczka. Rád jsem si ji prohlížel a pročítal, ale domníval jsem se, že nalézt souhvězdí na obloze je velmi obtížné. Znal jsem jen Velký a Malý vůz, které mi ukázal táta.

Na onen prosincový večer si pamatuji docela dobře. Byli jsme na návštěvě u příbuzných v Modřanech (pocházím z Prahy) a když jsme potom vyšli na ulici, spatřil a hlavně poznal jsem na obloze Orion. Pro mě to byl zlom. Od té doby mě začalo bavit hledat na obloze další hvězdy a souhvězdí. Nejdříve jsem se naučil hlavní souhvězdí zimní oblohy a v průběhu roku i další souhvězdí, i když zdaleka ne všechna. Například Pannu nebo Hadonoše se mi nepodařilo najít. Zažil jsem také různá překvapení, např. když jsem na srpku Měsíce uviděl i Sluncem neosvětlenou část. Dokázal jsem si to ale vysvětlit. Začaly první nesmělé návštěvy hvězdárny na Petříně a planetária ve Stromovce a podle návodu v časopise Květy jsem se snažil sestrojit dalekohled "brejlák" z brýlové čočky, lupy a papírového tubusu. Ukázalo se ale, že konstruktér ze mě nebude.

Můj zájem se začal prohlubovat během roku 1978. Zpočátku jsem měl k dispozici pouze divadelní kukátko (zvětšení 2x), později mi děda trvale půjčil triedr 6x30 (český výrobek z 1. republiky). Toužil jsem i po větším dalekohledu, ale nedal se sehnat. Náhodou se táta dostal na služební cestu do západního Německa a v obchodním domě mi koupil dalekohled s čočkou o průměru 4 cm. Zvětšoval až 50x. Těmito přístroji jsem pozoroval doslova co se dalo. Jakmile se udělalo večer jasno, stěhoval jsem se na balkon nebo před dům, až z toho byli rodiče nešťastní. Pokud jsem byl doma ve dne, kreslil jsem sluneční skvrny (někde jsem sehnal úlomek svářecího skla, přes které jsem koukal do dalekohledu). Největší žně nastaly samozřejmě o prázdninách u babičky za Prahou. Tyto moje začátky by se daly zrekonstruovat doslova den po dni neboť jsem si dělal podrobné zápisky.

Po prázdninách jsem s kamarádem Vaškem Houskou začal navštěvovat astronomický kurz v planetáriu a zahájil tak své astronomické vzdělávání. Kupoval jsem si Hvězdářskou ročenku, v Poštovní novinové službě v ulici Na Příkopech Říši hvězd a Kozmos. Co se týká pozorování, byl jsem stále nadšeným samoukem. Doslechl jsem se, že se dají pozorovat proměnné hvězdy a meteory, ale dělal jsem to po svém. Když jsem poprvé našel proměnku, přiřadil jsem jí jasnost 1,0. Pak jsem ocenil okolní hvězdy porovnáním s proměnnou a mezi sebou. Pokud byla některá hvězda nepatrně slabší, dostala 1,1, pokud byla výrazně jasnější, mohla mít např. 0,5. V této škále jsem potom odhadoval jasnost proměnné hvězdy v dalších nocích. Oblíbil jsem si zejména cefeidy. I moje nedokonalá metoda mi umožnila "objevit" závislost tvaru světelné křivky na délce periody.

U každého meteoru, který jsem spatřil, jsem zaznamenával čas, jasnost, dobu trvání, barvu, úhlovou délku, úhlovou rychlost v škále od 0 do 5 a udělal jsem náčrtek, kudy letěl. Kvůli tomu jsem se naučil označení a přibližné jasnosti spousty hvězd, jakož i úhlové rozměry některých výrazných obrazců. Odměnou mi byla letní slunovratová noc roku 1979. Kochal jsem se u babičky na zahradě oblohou v leže na zádech, když se nad jihem objevil jasný bolid a letěl do zenitu. Stačil jsem vzít triedr a sledovat, jak se poblíž Polárky rozpadl na dlouhou řadu úlomků. V té době jsem netušil, že za zhruba 10 let se bolidy a meteory stanou mým profesionálním osudem. Dodatečně jsem si pak mohl bolid, pojmenovaný Mělník, prohlédnout na originálních snímcích z celooblohových kamer. A dozvěděl jsem se, že z jižních Čech ho viděl i můj dlouholetý kolega Pavel Spurný, tehdy také ještě student.

Jiří Borovička

Tak se to přeci podařilo. Po dlouhých snahách si Jiří Borovička konečně našel sám souhvězdí. To sice nebylo jeho, vždyť Orion, jak jej známe, už zdobí hvězdné nebe už od dob rozvoje prvních civilizací. Egypťané prý podle jeho pásu postavili pyramidy v Gíze. Ale spatřit mimořádně jasný bolid a za několik let zjistit, že má i své vlastní jméno, a zkoumat podobné případy vědecky? To za tu dlouhou cestu rozhodně stálo. A jaký příběh přinese příští astronom? Nechte se překvapit.