Moje setkání s astronomií (7): Petr Komárek

Petr Komárek (* 5. října 1982, Pardubice, Česká republika) je popularizátorem astronomie, člen Astronomické společnosti Pardubice a od roku 2007 vedoucím Hvězdárny barona Artura Krause v Pardubicích, kde se mimo jiné věnuje se výchově mládeže v astronomických kroužcích. Jedním z jeho největších koníčků je cestování a fotografování. Účastnil se též tří expedic SAROS za úplným zatměním Slunce (do Turecka v roce 2006, Ruska v roce 2008 a Číny o rok později).

Hudba sfér, kosmické sféry a "Rybitví, kde jsou pěkný holky"... aneb cesta malého kosmonauta k pardubické astronomii

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo hudba. Alespoň v mém případě. Moji rodičové se domnívali, že ze mě bude virtuóz. Nutno dodat, že hudební sluch opravdu vlastním a že genetické dispozice ze stran mých obou mužských předků, tedy otce i děda, by zde opravdu byly v podobě jejich angažovanosti v pěveckých sborech. A tak jsem jako malý byl nahnán do Lidové školy umění, kde se mě obrovský pan učitel zeptal, na co bych chtěl hrát. Odpověď byla jasná. Na housličky přece. To dá rozum. Po zhlédnutí mých rukou, které se očividně nehodily na kariéru houslového virtuóza, jsem byl přeřazen do třídy flétnistů a tak jsem po několik let pištěl na zobcovou flétnu pod vedením pana profesora Klicpery.

Moji drazí rodiče byli šťastní, jak mi to jde, ale tak nějak jim stále vrtalo hlavou, proč si občas beru místo autíček a pěkného, baterií poháněného tanku, obyčejnou baterku a jen tak z bůhzdarma si s ní lítám vzduchem jako s letadýlkem. Fantastický svět, ve kterém jsem se tenkrát nacházel, byl očividně nad jejich chápání. Naštěstí brzy pochopili moje počínání a ke svým osmým narozeninám jsem dostal knížku s názvem "Proč a jak" nebo nějak tak podobně se jmenovala. Nastalo období zvýšené obezřetnosti, neboť, veškeré pokusy a experimenty, které se v té knížce nacházely, bylo třeba ozkoušet. A tak si do dnes nejsem úplně jist, jestli svého činu obdarovat mě tímto dárkem někdy nelitovali.

Nejlepší ale byla kapitola, kde byl popsán let kosmické rakety. Byl tam vyobrazen Jurij Gagrin a jeho raketa, Země z vesmíru... Prostě pro malého kluka, který objevuje, to byla naprostá bomba! Psal se rok 1991 a naše rodina se písní od skupiny JOJO BAND proslaveného Rybitví stěhovala do Pardubic. Tou dobou mi už knížka darovaná k osmým narozeninám dávno přestávala stačit a já chtěl vědět další podrobnosti. Můj otec mi z práce přinesl vyřazené knihy. Samá kosmonautika a astronomie. Příběhy o letech ruských i amerických posádek, lety na Měsíc a mezi všemi se jako diamant skvěla i jedna kniha s neobvykle stylizovanou obálkou a názvem "Návraty první dámy". Ne, nenechte se zmýlit, to nebylo to, co mě přivedlo k astronomii. Tenkrát jsem stále snil o kariéře kosmonauta. No, a kdyby to náhodou nevyšlo, býval bych se spokojil i s pilotem…

Paradoxně to, co mě definitivně odvedlo od kosmonautiky, byla televize (ačkoli jsem záliby v kosmonautice i televizi ještě několik let provozoval paralelně). Mohl se psát rok 1992, či 93, právě začínaly letní prázdniny a já jsem ráno pustil televizi. K mému úžasu právě začínal populárně vědecký pořad o cestách meziplanetárních sond Voyager 1 a 2 s úžasným komentářem Richarda Honzoviče. Seděl jsem u té bedny jak přikovaný a sledoval, jak tyto úžasné stroje objevují vzdálené světy ostatních planet Sluneční soustavy. Náhle se objevily titulky a pokračování příště. Hrozně jsem se těšil na další díl a byl jsem nesmírně zvědav, kam až sondy doletěly a co objevily. Jenže… To příště bylo právě v den, kdy mi moji rodiče naplánovali poznávací výlet na zámek Kačina, a tak zatímco sondy vesele objevovaly, já objevoval zámek.

Od té doby jsem si začal vést takový zvláštní (ne snad) deník, či spíše sešit s výstřižky, kde jsem schraňoval veškeré zajímavé události z astronomie a kosmonautiky. A ačkoli ten sešit už dávno vzal čas, mám na tuto dobu ty nejlepší vzpomínky, neboť to byla doba objevů, kdy každá objevitelská mise k planetám, jakoby se stala právě v oněch dnech, kdy jsem se o nich dočetl. Ta ale opravdu zajímavá událost na sebe nenechala dlouho čekat...

Kometa Shomeaker Levy 9 v červenci roku 1994. A zas ta tolikrát proklínaná televize. Kometa, která padá na Jupiter, tak to bylo terno! Videorekorér jsme tenkrát ještě neměli a tak jsem vzal fotoaparát a fotografoval unikátní záběry, které vysílala televize. Na fotografiích pak byla vidět jen obrazovka a přesvětlené náznaky rozpadlé komety, která se řítí na Jupiter. Ve fotolabu se mi pak smáli, že mam asi moc rád svoji televizi. Nu což…

Jako houby po dešti se v našem okolí začaly objevovat nové obchůdky. I blízko mého bydliště tenkrát otevřeli krámek s názvem SPAR Beránek, v němž kromě všemožných blbinek a nového sortimentu nabízeli i astronomickou stavebnici ASTRO CABINET 90. Plastové čočky a tubus, šílená barevná vada, nicméně kdyby takovýto přístroj měl pan Galileo, radostí by poskočil. Místo toho jsem radostí poskočil já a téměř v slzách jsem si vyprosil svůj první dalekohled, se kterým jsem uskutečnil takřka galilejské objevy. Pak následovalo ještě několik přístrojů. Nicméně jak už to bývá s prvními věcmi v životě - na ty se prostě nezapomíná…

Na televizním nebi zazářila jedna nejmenovaná komerční televize a jednou ze zpráv bylo, že právě dnes nám nad hlavou proletí kometa. Psal se rok 1996 a ona kometa byla slavná vlasatice Hyakutake. Seděl jsem tenkrát v zimní bundě na balkoně našeho pardubického bytu a hodiny a hodiny jsem čekal, až poletí. A nic. Dnes se na tuto vzpomínku dívám s ohromným úsměvem, ale tenkrát jsem nevěděl, kde se stala chyba.

O rok později moje touha po vědění dosáhla maxima a tenkrát nastal ten zlom. S mojí matkou jsme vyrazili do Domu dětí a mládeže Delta, kde již od roku 1992 sídlila Hvězdárna barona Artura Krause, v níž pod vedením Václava Knolla probíhaly i astronomické kroužky. Psal se rok 1997, na nebi hrozivě i krásně, jako meč visela kometa Hale Bopp a já se definitivně odklonil od kosmonautiky k astronomii.

Letos je to 13 let, co jsem přišel na hvězdárnu. Za všechno co umím, znám a co jsem dokázal, vděčím jednak svým rodičům, kteří mě v tak specifickém koníčku podporovali a pak především Václavu Knollovi, který mě svým originálním pedagogickým přístupem dokázal zaujmout natolik, abych na hvězdárně a u astronomie zůstal a nyní mohl dál nést jeho odkaz. Během těch let přitom bylo mnoho příležitostí a hlavně lidí, kteří mě zrazovali a říkali mi, abych se na něco tak "podivného" jako je astronomie vykašlal. Dnes jsem rád, že jsem se vykašlal já na ně.

Petr Komárek

Tři osudové komety, puštěná televize a galilejský věk s plastovým dalekohledem. Je to hodně či málo? Rozhodně dost k tomu, aby byl Petr Komárek věrný astronomickému světu dalších minimálně 13 let. A přejme mu to. Stejně tak jako ostatním hvězdářům, z nichž další o svých začátcích povypráví již v příštím díle.