Na cestách na světové observatoře (1): Observatoř Shamakhi (Ázerbájdžán)

Když přistanete v hlavním městě Baku, ocitnete se v moderním a velmi pěkném městě, které je velmi podobné těm západním. Moderní budovy, množství obchůdků od známých světových značek až po krámky s překrásnými koberci a vynikajícím čajem. Lidé jsou přátelští a velmi pohostinní. Do této země jsme přijeli na pozvání Akademie věd Ázerbájdžánu, takže bylo o nás postaráno vynikajícím způsobem.

Z letiště nás čekala cesta autem na 150km vzdálenou observatoř, která se nachází na jižní straně Kavkazu v nadmořské výšce 1800m. Jakmile auto opustilo hlavní město, okolí se zásadně změnilo a protože ještě nebyla hotova dálnice, byla cesta velmi zdlouhavá a značně namáhavá. Polní kamenité cesty nebyly žádnou výjimkou a na observatoř jsme přijeli až večer. Cestou jsme viděli i četné bahenní sopky, což je typické pro oblasti bohaté na zemní plyn.

Observatoř je relativně rozsáhlý komplex budov obehnaný vysokým plotem, kde naleznete nejen astronomické observatoře, ale i obytné budovy pro personál včetně jejich rodin. Návštěva kopule s 2m dalekohledem byla pro nás obrovským překvapením. Čekalo na nás dvojče ondřejovského dalekohledu, tedy v její první verzi a na výkresech a dokumentaci byl napsáno SSR/ČSR. Optika, tubus a montáž stejně jako kopule jsou naprosto identické s Ondřejovem. V době naší technické návštěvy byl stále, alespoň částečně, funkční původní řídící systém, který dodala fima Zeiss, ale před padesáti lety! Vyjma kopule byl dalekohled schopen najet na cíl, sice se značnou chybou, ale po rekalibraci na blízkou hvězdu se “trefil” s přesností v řádech obloukových minut.

Na hodinové ose je koule, která “sedí” na speciálních olejových pánvích do nichž je pod vysokým tlakem vháněn olej. Zjistili jsme, že na hodinovou osu konstruktéři použili hřídel pravděpodobně z vodní turbíny včetně celého hydraulického systému, a tak hodinová osa “plave” na olejovém filmu, který je pouze 0,01mm tenký. Toto je velmi kritický systém pro fungování 80 tun těžké montáže. Olej musí mít správné hydraulické parametry a nastavení celého hydraulického systému je záležitost téměř pro “kouzelníka”.

Tento dalekohled byl čtvrtým dvoumetrovým dalekohledem, který jsme robotizovali, ale jak jsme zjistili ani jeden nebyl stejný jako ten předchozí. To znamená, že vnitřky montáží, tubusů  i kopulí, byly s každou novou verzí zásadně překonstruovány.

Instalace nového systému byla mimořádně náročná záležitost, protože se muselo upravit i množství strojírenských dílů a vše dostat na úroveň moderního řízení. Všechna čidla, motory a rozvody byly nahrazeny a doplněny za moderní, protože ty původní odpovídaly technickým možnostem padesátých let minulého století. Také jsme na tubusu dalekohledu objevili český vysavač ETA, který byl původně určen k odsávání prachu z povrchu zrcadla a i po padesáti letech byl stále funkční. Skutečným oříškem byly kabely uvnitř hodinové osy, která je dutá. To je z důvodů optické cesty. Kabely jsou sice precizně zabudovány v prstencích okolo dutiny, ale jsou téměř nedostupné bez rozebrání celé montáže. Takže pro napájení bylo nutné využít hned několika původních kabelů aby bylo zajištěno napájení disribuovaných rozvaděčů. Otáčení kabelového svazku je omezeno na 540° a pokud se tato hodnota překročí, dojde k nevratné destrukci.

Za nový centrální mozek byl použit průmyslový řídící systém, který se používá např. v pivovarech a je zálohován 10kW zdrojem. Toto opatření dává dalekohledu možnost překonávat krátkodobé výpadky proudu. Bezpečnost dalekohledu hlídá meteorologická stanice omezující pozorování v případě nepřízně počasí i bez zásahu lidské obsluhy. Skutečným hororem bylo zprovoznění hydraulického systému, který musel být nejprve vyčištěn a znovu “naladěn”. Když uvážím, že jeho tvůrci již velmi pravděpodobně nejsou mezi námi a neexistuje žádná dokumentace, tak nastavení byla pro naše techniky skutečně heroickým úkolem. Údržba  a servis systému jsou prováděny vzdálenou zprávou prostřednictvím internetu.

Zároveň s naší instalací probíhala i zásadní rekonstrukce celého komplexu včetně obytných budov a cest, které zajišťovaly místní firmy, takže pracoviště připomínalo obří mraveniště a vznikalo množství kuriózních situací. Po šesti měsících byl nový systém předán do užívání místním astronomům.

Jedna technická zajímavost na závěr - asi po roce provozu nás místní astronomové požádali o pomoc s výskytem značné vůle na deklinační ose. A tak díky vzdálené správě a analýze provozních dat systému jsme byli schopni diagnostikovat rozdrcené axiální ložisko v deklinačním  “domečku”, aniž by jsme museli odjet na místo. Mechanickou opravu provedli místní technici a dalekohled opět pracuje, tak jako na začátku.

Závěrem bych chtěl “smeknout pomyslný klobouk” nad skvělou prací techniků a inženýrů firmy Zeiss, protože tak mimořádná kvalita práce se dnes už prostě nevidí.