Slunce dalekohledem Coronado PST

Krátce před polednem se sice v mracích začaly objevovat první "díry", ty však nebyly nijak velké a díky silnému větru netrvaly okamžiky vyjasnění déle než několik desítek vteřin, nezřídka "díra" sluneční disk zcela minula, samozřejmě k naší velké nelibosti. Nicméně díky těmto krátkodobým vyjasněním, která se opakovala cca v půlhodinových intervalech, se nám postupně podařilo celou sestavu (Coronado PST, montáž GP DX a WEB kamera Phillips ToUcam + notebook s programem K3CCD Tools), určenou pro snímání Slunce, vyladit a obraz Sluníčka zaměřit na čip kamery. Pak již nezbývalo než čekat a doufat. Odměna za trpělivost přišla okolo osmnácté hodiny, kdy se objevila (vzhledem k dosavadnímu vývoji počasí) "obrovská" díra, která nám nakonec umožnila natočit několik kýžených sekvencí videa (celkový objem dat několik GB) a získat tak "materiál" pro další zpracování.

Ačkoli se Slunce v současné době nachází poblíž minima své aktivity, vizuální pohled dalekohledem Coronado na něj je přímo fantastický - granulace, tmavé filamenty a hlavně protuberance vystupující z okraje slunečního disku jsou úkazy doposud známé jen z fotografií anebo pozorovatelné pouze během úplného zatmění Slunce. V okuláru 40 mm Coronada toto vše vidíte na vlastní oči! Zvláště pohled na protuberance, znatelně se měnící již během několika hodin, zaručeně nadchne i ortodoxního vyznavače Deep-Sky objektů (vlastní zkušenost).

Problém však nastane v okamžiku, kdy se rozhodnete toto vše vyfotografovat: Zkušenost ukázala, že jedinou schůdnou metodou bude použití CCD anebo WEB kamery. My jsme použili osvědčenou kameru Phillips ToUCam Pro ve spojení s programem K3CCD Tools. Obraz Slunce je v dalekohledu Coronado PST (40/400) asi o 1/3 větší, než je plocha čipu, což ale v našem případě nevadilo, neboť výraznější protuberance se na okraji slunečního kotouče nacházela pouze jedna, takže zbytek Slunce jsme mohli s čistým svědomím "obětovat".

Prvním velkým problémem je přesné zaostření kamery - seeing je obvykle značný, takže určit správnou polohu ohniska není vůbec jednoduché a dva lidé (v našem případě), z toho jeden ukrytý pod bundou, hledící na displej notebooku a vykřikující pokyny "dopředu!" a "zpátky!", s tím měli poměrně dost práce.

Dlouhé "lavírování" rovněž vyžaduje správné nastavení parametrů kamery - zisku a expozičního času. Při příliš krátké expozici obraz protuberance okamžitě mizí, při příliš dlouhé se naopak zanikne v červené záři, která se objeví při okraji slunečního disku. Nakonec se nám osvědčila expozice 1/100 s a zisk kamery nastavený skoro na minimum. Citlivost kamery k modré barvě byla nastavena na nulu (aby pixely s modrými filtry neprodukovaly zbytečně šum). Takto jsme natočili několik sekvencí v délce 20 sekund, z nich byla vybrána ta nejzdařilejší, jednotlivé framy nejméně poškozené seeingem byly pak složeny v programu Registax a výsledný obrázek ještě dále upraven v programu MaxIm DL a ve Photoshopu.

Závěrem lze konstatovat, že tento první test s dalekohledem Coronado potvrdil, že pořízení velmi pěkných snímků slunečních protuberancí touto relativně dostupnou cestou určitě není nerealizovatelné a že při troše experimentování a samozřejmě nezbytného štěstí na dobré atmosférické podmínky už nebudeme muset efektní záběry Sluníčka obdivovat pouze v zahraničních časopisech.

Zdeněk Bardon, Jan Eliášek, 25. července 2005