Není asi na této planetě mnoho lidí, kteří by neznali Měsíc. Pomíjíme tedy alespoň nemluvňata. Ovšem astronomové se s ním vypořádávají různě. Většinou jej nenávidí. On totiž mnohdy v noci svítí a ruší mnohá astronomická pozorování a fotografování slabých objektů oblohy. Ovšem, existuje skupina astronomů, kteří jej milují a důsledně se na něj různými způsoby dívají, fotografují jej a zkoumají. K nim se dále řadí patrně většina lidí na celém světě, kteří jsou rádi, že jim osvítí noční cestu domů, nebo třeba zpříjemní romantickou večeři pod širým nebem. Na Karafiátovy „Svatojánské broučky“ se dnes již příliš nemůžeme spolehnout.
Nenavideny mesic 2 Autor: Zdeněk BardonOvšem, i tak zapřisáhlý nepřítel svitu Měsíce, jako je český astrofotograf a spolupracovník úpické hvězdárny Zdenek Bardon nám přináší téměř až romantické obrázky Luny. Nevypravil se za lovem našeho nejbližšího kosmického souputníka jen tak. Toho dne, 5. června 2020, nastalo totiž jedno z nevýrazných zatmění Měsíce, zatmění polostínové, navíc krátce po východu Měsíce nad obzor. A co příroda nechtěla, obloha byla na většině míst zatažena, v lepším případě se po ní „honily mraky“. Okem toto zatmění téměř nemůžeme registrovat, zejména tak nízko nad obzorem, ale fotografie nám pomůže … a pomohou-li i mraky … můžeme pořídit i velmi hezké snímky.
Že se jednalo o zatmění polostínové nám ukazuje slaboučké „ztemnění“ měsíčního kotouče vpravo dole. My se však nyní kromě romantiky „šlehačkových“ zatmění můžeme podívat ještě dále.
Nenavideny Mesic 3 Autor: Zdeněk BardonMěsíční úplněk je v očích mnoha „neastronomů“ mnohdy důvodem k návštěvě hvězdárny. Vždyť přeci tak krásně svítí … Ovšem poněkud ploché „en face“ nasvícení slunečním světlem přináší i poněkud plochý pohled bez výrazné hry stínů a světel při osvětlení bočním. Na druhou stranu, srovnáme-li si třeba snímky z různých dnů, zjistíme mnohé, co jsme třeba vůbec netušili. Pomineme-li zatím různou velikost obrazů Měsíce na obloze (vrátíme se k tomu v dalším odstavci) vidíme, že tvář Luny je na obou obrázcích ne sice různá, ale poněkud „posunutá“. To je důsledek takzvané librace, neboli „kývání“. Aby to nebylo jednoduché, tohoto kývání, či tedy odborně librací, známe několik typů. A díky nim vidíme ne pouze polovinu měsíčního disku, ale přibližně 59 procent jeho povrchu. Měsíc k nám totiž díky tzv. vázané rotaci ukazuje stále stejnou stranu. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, zmiňme že známe tzv. optickou libraci v délce, optickou libraci v šířce, paralaktickou libraci a též fyzickou. Délková librace souvisí s nerovnoměrnou rychlostí Měsíce v různých místech své cesty kolem Země, šířková pak měnícím se sklonem rovníku Měsíce vůči oběžné rovině. Paralaktická je způsobena možností pozorování Měsíce z různých míst na Zemi a fyzická, která je téměř neznatelná, je způsobena drobnými odchylkami v rotačním pohybu Měsíce.
Nenavideny Mesic 4 Autor: Zdeněk BardonA již jsme u té různé velikosti Měsíce na obloze, tedy ovšem velikosti zdánlivé. O tom, jak se nám jeví Měsíc u obzoru a vysoko nad hlavou, kdy u obzoru se nám většinou zdá mnohem větší než jindy, se nyní bavit nebudeme. Podíváme se na skutečně různý úhlový průměr měsíčního kotouče na obloze v různých obdobích. Na tomto snímku je do obrázku červnového úplňku (kterému byla polovina uříznuta) vkomponována polovina úplňku z dubna. Již na první pohled je vidět, že snímek dubnového Měsíce je o něco „větší“, než ten červnový. Důvod je jednoduchý a skutečný. Měsíc byl během dubnového úplňku o 15 000 km blíže než v červnu. Důvodem je fakt, že dráha Měsíce kolem Země není kruhová, ale mírně eliptická. A pokud se Měsíc v období úplňku nachází zároveň nejblíže Zemi, říkáme mu „superúplněk“. A to byl právě případ onoho dubnového z našeho obrázku.
Nenavideny Mesic 5 Autor: Zdeněk BardonAle zpět k červnovému polostínovému zatmění. Mračné záclony se měsíčním světlem vybarvily do jemných odstínů šedi s jemnými lemy duhového světla, vítr v zemské atmosféře je zase vytvaroval do tvarů tříbících lidskou představivost. A tak snad můžeme nyní poopravit i poněkud negativní pohled na Měsíc z nadpisu článku. Ano, i Měsíc máme rádi, ovšem jen někdy ….
Marcel Bělík (* 1966, Jaroměř) je ředitelem na Hvězdárně v Úpici. O hvězdy a vesmír se začal zajímat již v dětském věku a tento zprvu nevinný zájem brzy přerostl v životní poslání. Stal se dlouhodobým účastníkem letních astronomických táborů na úpické hvězdárně, kde v roce 1991 nastoupil jako odborný pracovník a od roku 2011 zde působí ve funkci ředitele. Je předsedou Východočeské pobočky České astronomické společnosti a členem výkonného výboru ČAS. Od roku 2005 působí jako jeden z porotců soutěže Česká astrofotografie měsíce. V současné době se zabývá zejména výzkumem sluneční koróny a sluneční fyzikou vůbec. Ve volných chvílích pak zkouší své štěstí na poli astrofotografie a zajímá se o historii nejenom astronomie.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 5. do 18. 5. 2025. Měsíc bude v úplňku a bude ubývat k poslední čtvrti. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je nízká a zmizela už i velká skvrna. Přistávací pouzdro Veněry, které zůstalo na oběžné dráze jako Kosmos 482, vstoupilo zpět do atmosféry 10. 5. nad Indickým oceánem. Před 20 lety byly objeveny pomocí HST měsíčky Pluta nazvané Nix a Hydra. Před 100 lety se narodila americká astronomka Nancy Grace Roman, jejíž jméno nese připravovaný vesmírný teleskop, ale nad jeho osudem se nyní trochu vznáší otazník, i když je prakticky hotový, protože Trump navrhuje přísné škrty.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech
„Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules.
Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov.
M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty.
Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia.
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C.
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats
28.4.2025 až 1.5.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4