Úpická hvězdárna uvádí: Nenáviděný Měsíc

Ovšem, i tak zapřisáhlý nepřítel svitu Měsíce, jako je český astrofotograf a spolupracovník úpické hvězdárny Zdenek Bardon nám přináší téměř až romantické obrázky Luny. Nevypravil se za lovem našeho nejbližšího kosmického souputníka jen tak. Toho dne, 5. června 2020, nastalo totiž jedno z nevýrazných zatmění Měsíce, zatmění polostínové, navíc krátce po východu Měsíce nad obzor. A co příroda nechtěla, obloha byla na většině míst zatažena, v lepším případě se po ní „honily mraky“. Okem toto zatmění téměř nemůžeme registrovat, zejména tak nízko nad obzorem, ale fotografie nám pomůže … a pomohou-li i mraky … můžeme pořídit i velmi hezké snímky.

Že se jednalo o zatmění polostínové nám ukazuje slaboučké „ztemnění“ měsíčního kotouče vpravo dole. My se však nyní kromě romantiky „šlehačkových“ zatmění můžeme podívat ještě dále.

Měsíční úplněk je v očích mnoha „neastronomů“ mnohdy důvodem k návštěvě hvězdárny. Vždyť přeci tak krásně svítí … Ovšem poněkud ploché „en face“ nasvícení slunečním světlem přináší i poněkud plochý pohled bez výrazné hry stínů a světel při osvětlení bočním. Na druhou stranu, srovnáme-li si třeba snímky z různých dnů, zjistíme mnohé, co jsme třeba vůbec netušili. Pomineme-li zatím různou velikost obrazů Měsíce na obloze (vrátíme se k tomu v dalším odstavci) vidíme, že tvář Luny je na obou obrázcích ne sice různá, ale poněkud „posunutá“. To je důsledek takzvané librace, neboli „kývání“. Aby to nebylo jednoduché, tohoto kývání, či tedy odborně librací, známe několik typů. A díky nim vidíme ne pouze polovinu měsíčního disku, ale přibližně 59 procent jeho povrchu. Měsíc k nám totiž díky tzv. vázané rotaci ukazuje stále stejnou stranu. Aniž bychom se pouštěli do podrobností, zmiňme že známe tzv. optickou libraci v délce, optickou libraci v šířce, paralaktickou libraci a též fyzickou. Délková librace souvisí s nerovnoměrnou rychlostí Měsíce v různých místech své cesty kolem Země, šířková pak měnícím se sklonem rovníku Měsíce vůči oběžné rovině. Paralaktická je způsobena možností pozorování Měsíce z různých míst na Zemi a fyzická, která je téměř neznatelná, je způsobena drobnými odchylkami v rotačním pohybu Měsíce.

A již jsme u té různé velikosti Měsíce na obloze, tedy ovšem velikosti zdánlivé. O tom, jak se nám jeví Měsíc u obzoru a vysoko nad hlavou, kdy u obzoru se nám většinou zdá mnohem větší než jindy, se nyní bavit nebudeme. Podíváme se na skutečně různý úhlový průměr měsíčního kotouče na obloze v různých obdobích. Na tomto snímku je do obrázku červnového úplňku (kterému byla polovina uříznuta) vkomponována polovina úplňku z dubna. Již na první pohled je vidět, že snímek dubnového Měsíce je o něco „větší“, než ten červnový. Důvod je jednoduchý a skutečný. Měsíc byl během dubnového úplňku o 15 000 km blíže než v červnu. Důvodem je fakt, že dráha Měsíce kolem Země není kruhová, ale mírně eliptická. A pokud se Měsíc v období úplňku nachází zároveň nejblíže Zemi, říkáme mu „superúplněk“. A to byl právě případ onoho dubnového z našeho obrázku.

Ale zpět k červnovému polostínovému zatmění. Mračné záclony se měsíčním světlem vybarvily do jemných odstínů šedi s jemnými lemy duhového světla, vítr v zemské atmosféře je zase vytvaroval do tvarů tříbících lidskou představivost. A tak snad můžeme nyní poopravit i poněkud negativní pohled na Měsíc z nadpisu článku. Ano, i Měsíc máme rádi, ovšem jen někdy ….