Vzpomínka na Václava Knolla aneb Jak je ta technologie úžasná (díl první)

Už před dávnými dobami, kdy na našich polích byl možná les, si lidští předci představovali, tehdy poměrně primitivně, jak by měl jejich chudší, či lovecký život vypadat. Vypravovali se z oblastí do oblastí, mnozí umírali, nebo o život bojovali v jejich životních podmínkách. Žili v jeskyních, udržovali oheň. A mnozí se o něco co do činnosti podělili mezi jednotlivci. To kvůli větší efektivitě při snaze o přežití. Když se nad tím vším tak zamyslím, dnes je všechno vlastně naopak. Příroda se člověka bojí, on už ví kam směřuje a většinou dennodenně nebojuje o svůj holý život Má i kde bydlet. Jedno mu ale zůstane. Každý z nás si v životě naprogramuje několik svých primárních cílů. A já jich mám několik. Ovšem jeden se mi splnil. Tak znenadání.

Běžný čtvrteční den, básnivě vyjasněná obloha a zítra máme psát ve škole písemnou slohovou práci. Klasická ironie jako v době měsíčního zatmění letošního května. Vlastně mě netěší pranic. Na hvězdárně pobudu jen pro kroužek, pomohu s demontáží dalekohledu v kopuli a pak poběžím domů podívat se, jakými že oplývám spisovatelskými schopnostmi. Zda vůbec obstojím. Navíc se na hvězdárně objeví krásná dívka s modrýma očima, která je dva měsíce zadaná jistým vysokým elegánem, jenž se k ní ale posledně, na přednášce Milana Halouska o kosmických katastrofách, moc neměl. Přesto ji několik měsíců tajně miluji. A konečně unavený Vašek Knoll. Je potěšen jakoukoliv dobrovolností ostatních. Opět pak to pomyšlení na školu, zkoušení; prolínajíce hlubokými vzpomínkami. Ruce v kapsách, ruksak na zádech. A smutný listopad.

Na hvězdárně mě laskavě máváním přivítali hned dva. Ti dva, kteří jsou zde s činností spjati nejvíce. Renata šla ochotně uvařit čaj a Vašek upozorňoval na několik mých nectností na mém novém dalekohledu. Vlastně jsme se zase na něčem příjemně shodli. Pak odbočil téma otázkou: "Už máš kytku?" Samozřejmě myslel na modrookou dívku. Řekl, abych ji obohatil radostí právě tímhle. Proč jsem tak neučinil už dřív, tomu nerozumím. Udělal bych to, ale nevím, jak by se tvářila; ba především jak bych se tvářil já. Potom nás vyrušil dupot po schodech a vida - moji první žáčci. Tedy lidé starší než já. Přidupala i modrooká kráska. Pozdravila a sedla si na své oblíbené místo. Bylo mi tak na nic. Hromy a blesky by to nespravily. Všechno ve mně vřelo, bublalo, chřechtilo. Kvůli ní, pro divná modlení mých smyslů. Byla 18. hodina a bez upozornění mi Vašek vzal prvních pár minut na začátku kroužku. Zachoval jsem klid. Ani se nepokoušel dívku spatřit. Její pohled. Bývaly doby, kdy mi kroužek nabízel prostor pro libost a šarm pro ostatní. Tak se obávám, že tohle ten čas rozhodně nepředstavoval. Namísto radosti jsem rozjel jakýsi suchý výklad o principu jednotlivých typů dalekohledu. Nekoktal jsem. Pokoušel jsem se mluvit spisovně, mistrovsky kreslit na tabuli. Ale přesně mě uvítala myšlenka, jak by mi bylo na místě posluchačů. Hrůza! A hlavně nuda! Dokonce mě přerušil i můj vlastní mobilní telefon! Bez ohledu na autora jsem malým čudlíkem na hraně stroje usmrtil další zvuky. A vykládal dál.

Vaškův dupot po kupolových schodech mi jen rozbušil srdce. Určitě kroužek přeruší, chce pomoc. Už otevírá dveře. Už se na mě kouká. V ruce drží mobilní telefon a žene ven. Že by nechtěl pomoci? Ne, je to vážnější.

"Na severozápadě je prej polární záře," prohlesl a běžel s Renatou i dalšími na terasu. Mě polapil šok. Na mžik, několik setin okamžiku zůstávám stát na místě a uvědomuji si smysl té věty. Venku bez mraku. Zvonící mobil. Všechno mi je jasné. Zapínám ten krám a na malinké obrazovce je nápis "Přijaté zprávy 1". Jak je ta technologie úžasná, napadá mě. Vzrušen mačkám rozechvěným palcem čudlík pod příkazem "číst". Píše Pavel Klásek! Ten, kterého znám jen díky e-mailu, ale osobně vůbec. Jak je ta technologie úžasná! Slíbil mi, že v případě aurory mně bude zvonit a ještě pošle zprávu. Vrchol skýtá její obsah: "Na severu je velika polarni zare. Pavel." JE TO JASNÉ! Všem dávám automaticky volno a vybíhám po Vaškových krocích na terasu. Tam je ale nebe vzhledem zcela neměnné…

Smutně všichni pročesáváme okem severní obzor. Každý se snažíme o naděje těch druhých. Severní obzor je jen samé světlo z města. Samý prach a špína, co tu člověk robí. Ještě se to horší Vaškovým prohlášením, že nikam za aglomeraci nemůžeme utéct, protože on je tu jako pracovník zapsán do 21. hodiny. Vedení Delty ho nepustí a on musí dodělat ten dalekohled. A sám to nezvládne. Volám Petru Komárkovi až do Rumburku, kde teď studuje, a rozesílám zprávu všem dalším známým. Jak je ta technologie skvělá. Vaškovi zvoní telefon. Zával informací jde za všech stran. Já obdržuji od dalších různé zprávy. A znovu zvoní něčí telefon. Všichni se snaží, hledí stále marně k severu. Ale že cosi zeleného tam skutečně je, popřít nikdo nechce. Vašek mluví s Martinem Lehkým. Nervozita a rozeštvání v tomhle hloupém systému silně graduje. Běžím zpět do učebny a třískám pěstí do tabule. Tolik září už jsem prošvihl, tak proč musím přijít i o tuhle. Kvůli takové banalitě? Pro mě je přání vidět záři skoro všechno. Moc to pro mě znamená. Něco tak kouzelného…

Vzniká možnost, že si Vaškovo auto půjčí novopečený řidič Petr Musil a Vašek s dalšími třemi lidmi bude bojovně podléhat systému, který ho nutí v přesvětlené aglomeraci zůstat. Do háje - to je rozhodování. Ale ti tři i on to berou hrdě a statečně. Kromě Vaška z nich totiž nikdo záři neviděl.

Sbíháme po schodech dolů k autu. Nikdy nebyly tak krátké. Expedici brzdí jen krásná modrooká dračice s její novou kamarádkou Lenkou Kopřivovou. Před budovou proti nám nic netuše pochoduje Pavel Fabuš.

"Ahoj, chlape! Otoč směr - jedem na Kuňku! Je polární záře!" křičím. On, byť člověkem znalým, jev také vždy zaspal. Takže ten se nerozhodoval ani v mžiku. Všechny nás kompresivně táhne jen jedno pouto. A dvě dívky již dobíhají. Tak jedem, ne?! Vaškovo auto dvakrát zarachotí a...to je konec?! To ne! Vrummm! No proto, už jsem se lekl - Vaškova žlutá Škodovka 105, ta přeci jede vždycky!

Vyrážíme skrze centrum města, přes most nad Labem a v prvých fázích tlumeného osvětlení zdá se, že něco tuším. Nevím, jak má vlastně aurora vypadat, já její chování znal doposud jen na snímcích ze světa. Jenom vím, že Velký vůz "projíždí" zrovna nad horizontem a není v příliš temné obloze. Jak se mihají a občas mizí za jízdy světla, je zřejmé, co je to zač. Právě dostávám odpověď na mou SMS zprávu od Honzy Skalického. Píše: "Ja su v Brne a vidim *****…" (s těmi hvězdičkami si to raději domyslete sami)

Pokračování v příštím díle...

Všechny díly článku:

• Díl první ← právě zobrazeno
• Díl druhý
• Díl třetí

Doporučené odkazy:
[1] Fotogalerie záře na Astro.cz
[2] Fotogalerie na Ukazy.astro.cz
[3] Fotogalerie na Spaceweather.cz
[4] Fotografie M. Druckmüllera spolu s vyprávěním
[5] Fotografie P. Pazoura
[6] O Václavu Knollovi na Astro.cz