Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  2 000 oběhů kolem Merkuru

2 000 oběhů kolem Merkuru

Americká kosmická sonda MESSENGER Autor: NASA
Americká kosmická sonda MESSENGER
Autor: NASA
Americká kosmická sonda MESSENGER (MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging) uskutečnila již 2000 oběhů kolem planety Merkur. Stalo se tak 22. května 2013. Tato sonda NASA byla vypuštěna 3. 8. 2004. Na oběžnou dráhu kolem planety obíhající nejblíže Slunci byla navedena 18. 3. 2011. Do 17. 3. 2012, kdy byla ukončena primární mise sondy, pořídila 100 000 snímků povrchu planety. První prodloužená mise byla ukončena 17. 3. 2013. Sonda i nadále pokračuje ve výzkumu.

Vědecký tým sondy očekával od NASA potvrzení druhého prodloužení mise MESSENGER. Zatím všechny přístroje na palubě kosmické sondy pokračují v průběžném shromažďování nových dat o planetě Merkur a jejím okolí.

V období od 6. do 14. května 2013 sonda „absolvovala“ horní konjunkci se Sluncem, během které se planeta Merkur i s obíhající sondou nacházela za Sluncem (při pohledu ze Země). Vědci využili tuto příležitost k určování vlastností magnetického pole Slunce na základě Faradayova stáčení nosné rádiové frekvence.

„Pozorovali jsme orientaci magnetických polí během koronálních výtrysků CME (coronal mass ejection), které překřížily linii našeho pohledu dne 10. 5. 2013,“ říká Elizabeth Jensen z Institutu planetologie (Planetary Science Institute, Tucson, Arizona). „Pozorovali jsme stáčení roviny polarizace rádiové frekvence signálu z vysílače sondy MESSENGER, jak signál pronikal stále hlouběji do koróny, což poskytlo informace o uspořádání magnetického pole Slunce. Následujícího dne jsme sledovali magnetohydrodynamické vlny – velmi důležitý režim přenosu energie do koróny.“

Sluneční bouře, které způsobily přerušení rádiové komunikace, vystavily záření nejen sondu, ale i cestující na leteckých linkách a ohrožovaly dálkové elektrické rozvodné sítě. Elizabeth Jensen říká, že tato pozorování výronů CME prokazují užitečnost této techniky k předpovídání hrozby slunečních bouří směřujících k Zemi téměř ihned po jejich vzniku.

„Pochopení správnosti modelů slunečních magnetických polí a slunečního větru vyžaduje další pozorování,“ dodává Elizabeth Jensen. „Ačkoliv mohou být použity i další metody pro sledování aktivních oblastí, Faradayova rotace je jedinou cestou k prověření modelů magnetických polí velké části koróny, kde je urychlován sluneční vítr.“ Faradayova rotace je jev, kdy magnetické pole rovnoběžné se směrem šíření paprsku stáčí polarizační rovinu úměrně indukci pole a vzdálenosti, kterou paprsek prošel.

Kosmická sonda MESSENGER obíhá kolem Merkuru po eliptické dráze. V nejnižším bodě se k povrchu planety přibližuje na 447 kilometrů. V tomto okamžiku se nachází nad 83,1 stupněm severní šířky. Od poslední provedené korekce oběžné dráhy (20. 4. 2012) sonda vykoná tři oběhy planety každý den. Při tomto tempu dosáhne počtu 3 000 oběhů kolem Merkuru 20. 4. 2014, říká James McAdams (Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory in Laurel, Maryland).

Zdroj: spaceref.com
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Slunce, Merkur, Messenger


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »