Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Blíží se Orionidy

Blíží se Orionidy

Orionidy Autor: NASA
Orionidy
Autor: NASA
Po zklamání z Drakonid, u kterých byla pro letošní rok předpovězena zvýšená aktivita, která se však nakonec neuskutečnila, se můžeme těšit na pravidelný podzimní roj – Orionidy. Aktivita tohoto roje začíná kolem 15. října a končí 29., maximum pak připadá na 21. října. Meteory vylétávají ze známého zimního souhvězdí Orion, za hodinu jich můžeme vidět 15 – 20. Výhodou je, že letos nebude pozorování rušit svit Měsíce, který bude pár dní před novem.

Prach z Halleyovy komety

Meteorický roj Orionid je známý také proto, že jeho mateřským tělesem je asi nejznámější kometa vůbec – 1P/Halley. Proud částic z této komety křižuje dráhu Země dokonce dvakrát, v květnu tak můžeme pozorovat Eta Aquaridy a v říjnu právě Orionidy. Tyto částice tedy vstupují do atmosféry Země, kde způsobí světelný jev známý jako meteor. Meteory z roje Orionid patří mezi ty nejrychlejší, do atmosféry vstupují rychlostí 66 km/s.

Něco málo k historii roje

radiant orionid Autor: http://meteorshowersonline.com/orionids.html
radiant orionid
Autor: http://meteorshowersonline.com/orionids.html
Objev roje se připisuje americkému astronomovi E. C. Herrickovi. Ten v roce 1839 poprvé poukázal na zvýšenou aktivitu meteorů v první polovině října. O rok později zpřesnil informace zjištěním, že přesné datum maxima největší aktivity říjnového roje sice není zatím známo, ale s největší pravděpodobností k němu dochází mezi 8. a 25. říjnem. První přesnější pozorování roje bylo však pozorováno až v roce 1864. Tehdy astronom A. S. Herschel pozoroval přibližně 15 meteorů za hodinu, které vylétávaly se souhvězdí Orion. Herschel tedy stanovil polohu radiantu. Poté zájem o tento roj velmi rychle vzrostl a Orionidy se posunuly do desítky nejsledovanějších rojů během roku.

Po zbytek 19. století byl roj pravidelně pozorován. 20. století je pak v historii roje zajímavé proto, že se rozvířila debata mezi Angličanem W. F. Denningem a Američanem C. P. Olivierem o radiantu roje. Olivier totiž tvrdil, že radiant roje se ze dne na den pohybuje. Denning oponoval, že tomu tak není. Oba dva měli samozřejmě své zástupce i odpůrce.

Debata však byla oprávněná, radiant roje je totiž mnohem více difúzní, než je tomu u ostatních meteorických rojů během roku. Díky použití fotografie a preciznímu zakreslování meteorů od několika amatérských i profesionálních astronomů se nakonec potvrdilo, že pravdu má Olivier.

Nepředvídatelné maximum

Tento roj je také velmi zajímavý tím, že se velmi těžko odhaduje počet meteorů v maximu a jeho datum. Křivka aktivity roje je velmi plochá, na ní jsou pozorovatelná četná vedlejší maxima či minima roje, která svědčí o složité struktuře roje. Ta je nejspíše podobná svazkům spolu propletených vláken. Orionidy tedy často poskytují několik menších maxim. Pozorovatelé by měly být připraveni, že letos může nastat takové maximum již v noci ze 17. na 18. října.

Novodobé pozorování díky kamerové síti

dráhy Autor: Jakub Koukal
dráhy
Autor: Jakub Koukal
denní pohyb radiantu Autor: Jakub Koukal
denní pohyb radiantu
Autor: Jakub Koukal
V současné době víme o tomto roji nové informace hlavně díky databázi drah meteoroidů EDMOND. Ve stávající databázi (verze 5.0, revize 04/2014) bylo nalezeno 2098 drah, které podle katalogu IAU MDC (J8) patří k tomuto meteorickému roji. Pro přiřazení jednotlivých drah k tomuto roji bylo použito Drummondova kritéria podobnosti drah (v porovnání se střední dráhou roje) s maximální hodnotou D´ < 0,1. Maximum činnosti roje bylo zjištěno v solární délce (sol) 207,8 (21. 10.) s poloměrem maxima (FWHM) 2,4 dne (meteorický roj má složitou strukturu a vícenásobná vedlejší maxima) a poloha radiantu (RA/DEC) 95,1°/15.6° se standardní odchylkou (RA/DEC) 2,1°/0.7°. Průměrná rychlost Orionid byla stanovena na 66,2 ± 0,7 km/s, meteory roje tedy patří mezi nejrychlejší, které můžeme v průběhu roku pozorovat. Orbitální elementy střední dráhy proudu Orionid jsou následující: velká poloosa (a) 8,8 AU, perihélium (q) 0,9 AU, excentricita (e) 0,9, sklon (i) 163,7° (meteorický roj je retrográdní), délka výstupního uzlu (node) 27,8° a délka argumentu perihélia (peri) 81,8°.

Na obrázku vlevo jsou uvedeny dráhy všech Orionid, které splňují dané Drummondovo kritérium podobnosti drah, včetně střední dráhy proudu Orionid.

Na obrázku vpravo je v systému rovníkových souřadnic zachycen radiant tohoto meteorického roje, z něhož je patrný jak rozměr radiantu, tak také jeho denní pohyb.

Závěrem

Nejlepší podmínky pro pozorování tedy budou od 20. do 24. října, s ohledem na možnost vedlejších maxim není dobré se soustředit na jednu pozorovací noc. Může také nastat situace podobná roku 2006, kdy Orionidy překvapily frekvencemi až 60 meteorů za hodinu, a to v několika dnech (21. až 23. října 2006). Vzhledem k tomu, že radiant roje vychází kolem 22 h místního času (SELČ) a před půlnocí dosahuje výška pouze 20° nad obzorem, je vhodné pozorovat tento roj ráno, ideálně mezi 2. a 6. hodinou místního času (SELČ), neboť ráno dosahuje maximální výšky nad obzorem (55°). Na pozorování meteorů nepotřebujete nic zvláštního, stačí se jen dobře obléct a koukat na oblohu.

Zdroj:

http://www.imo.net/calendar/2014#ori

http://meteorshowersonline.com/orionids.html




O autorovi

Sylvie Gorková

Sylvie Gorková

O astronomii se zajímá od svých 15 let. Pochází z Kroměříže. Zde se také na místní hvězdárně zapojila do aktivního pozorování meteorů. Je členkou Společnosti pro meziplanetární hmotu (SMPH).V současné době pracuje jako odborný pracovník Hvězdárny Valašské Meziříčí. Od roku 2012 publikuje články na stránkách SMPH, od roku 2014 pak také na astro.cz a na stránkách hvězdárny Valašské Meziříčí.



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »