< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Curiosity našel na Rudé planetě dávné řečiště
Vít Straka Vytisknout článek

Curiosity našel na Rudé planetě dávné řečiště

Srovnání hornin z Marsu (vlevo) s podobnými horninami na Zemi. Autor: NASA
Srovnání hornin z Marsu (vlevo) s podobnými horninami na Zemi.
Autor: NASA
Přítomnost vody na Marsu pro vědce není zase až takovou novinkou. O obrovský kus dále však posunuly výzkum snímky roveru Curiosity, horniny na nich zachycené totiž prozrazují, že tunové vozítko se projíždí po dně dávné marťanské řeky. Unikátní fotografie jsou dle NASA první svého druhu. Americká agentura pro letectví a vesmír o objevu informovala ve čtvrtek.

"Mnoho papírů již bylo popsáno o vodních tocích na Marsu a byly o nich představeny různorodé hypotézy. Toto je ale poprvé, kdy skutečně na Marsu vidíme vodou přenesený písek. Jde o přechod od spekulací k přímému pozorování", řekl k objevu William Dietrich, člen vědeckého týmu mise Curiosity z University of California v Berkeley.

Kámen Hottah, pokřtěný podle jezera v Kanadě. Autor: NASA
Kámen Hottah, pokřtěný podle jezera v Kanadě.
Autor: NASA
Objev vědci učinili během porovnávání HD snímků dvou kusů marťanské horniny, které si pro sebe nazvali Hottah a Link. Snímky pocházejí z kamery na stěžni roveru a byly pořízeny během prvních 40 dnů po přistání, kameny zjevně obsahují starý říční štěrk, jak ho známe na Zemi. Něco podobného Curiosity pozoroval na jednom kameni již dříve, dotyčná hornina však byla poškozená činností raketových trysek během přistávacího manévru Curiosity.

Hottah i Link jsou vlastně jakési stmelené "slepence" kousků především onoho říčního štěrku. Některé kousky štěrku jsou velké jako zrnko písku, jiné až jako golfový míček. Některé jsou trochu hranaté ale většina je zakulacena. "Tvar říká, že byly něčím přemístěny po povrchu a velikost říká, že to nemohlo být větrem. Určitě za to mohl proud vody", pokračuje další člen vědeckého týmu Curiosity doktorka Rebecca Williamsová z Planetary Science Institute v Arizoně.

Tým si troufá dokonce i na popis někdejší řeky: voda zde plynula rychlostí asi metr za sekundu a její hloubka se pohybovala někde mezi výškou kotníku a hýždí dospělého člověka. Nastiňuje to velikost přenesených částeček písku.

Výšková mapa místa přistání Curiosity, ukazující dávný směr toku vody. Autor: NASA
Výšková mapa místa přistání Curiosity, ukazující dávný směr toku vody.
Autor: NASA
Ostatně dřívější činnost vody v kráteru Gale, kde Curiosity pracuje, byla již víceméně potvrzena dříve snímkováním sondami na marťanské orbitě, v podstatě i proto byl Curiosity vysazen právě zde, aby pátral po obyvatelném prostředí. Snímky ukazují vějíř naplaveného materiálu, "spláchnutého" z okraje kráteru, pruhovaného mnoha dalšími někdejšími toky. Zakulacený tvar většiny fragmentů obou stmelenin, zkoumaných roverem, dokazuje poměrně dlouhou díky vodě uraženou vzdálenost z míst nad okrajem kráteru, kde do dotyčného "vějíře" směřuje vyschlá řeka Peace Vallis. Četnost zdejších kanálů také napovídá, že tok vody zde probíhal nebo se opakoval po dlouhou dobu, nešlo o přechodnou vzácnost.

Curiosity se možná zaměří i na studium materiálu, který drží mozaiky Hottah a Link pohromadě, což může prozradit i další zajímavosti o zdejším kdysi mokrém prostředí, jež kusy horniny vytvořilo. Oba slepené kusy nabízejí i vzorky hornin, připlavené vodou z oblasti nad stěnami kráteru, takže se vědci mohou dozvědět něco o geologii zdejší široké oblasti.

I přes tento úspěch však zůstává hlavním cílem Curiosity svah 5 kilometrů vysoké hory Aeolis Mons uprostřed kráteru Gale. Hlína a sulfáty, obsažené ve vrstvách hornin na svahu, mohou skrývat organické látky na uhlíkovém základu, potenciální ingredience pro vznik života.

"Dlouhá řeka může být obyvatelné prostředí. Přesto to není náš hlavní favorit pro zachování stop po organismech. Míříme k Aeolis Mons ale již alespoň máme vědomí, že jsme našli první možná obyvatelné prostředí", prohlásil John Grotzinger z California Institute of Technology v Pasadeně.

Zdroj:

NASA 27/9/2012




O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Další články autora (335)

Štítky: Mars, Curiosity

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »