Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  HST vyfotografoval rozpadlou kometu

HST vyfotografoval rozpadlou kometu

Rozpad komety 332P/Ikeya-Murakami na snímku z HST
Autor: NASA, ESA, and D. Jewitt (UCLA)

Hubbleův kosmický dalekohled HST uskutečnil nejostřejší a nejdetailnější pozorování komety rozpadlé na kusy, k čemuž došlo ve vzdálenosti 108 miliónů kilometrů od Země. Na sérii snímků pořízených v rozpětí tří dnů v lednu 2016 Hubbleův dalekohled odhalil 25 úlomků velikosti domu včetně směsi ledu a prachu, které směřovaly pryč od komety velice pomalu, přibližně rychlostí chůze dospělého člověka.

Z pozorování vyplývá, že přibližně 4,5 miliardy roků stará kometa pojmenovaná 332P/Ikeya-Murakami (zkráceně kometa 332P) mohla rotovat tak rychle, že se z jejího povrchu uvolňoval materiál. Tyto uvolněné částice jsou nyní rozptýleny podél 4 800 kilometrů dlouhé trajektorie, delší než je šířka amerického kontinentu.

Tato pozorování poskytla pohled do nestálého chování komet; jak se přibližují ke Slunci, začínají se vypařovat a působit dynamické síly. Kometa 332P byla 240 miliónů kilometrů od Slunce, nepatrně za dráhou planety Mars, když kosmický dalekohled HST zaregistroval její rozpad.

Víme, že občas dochází k rozpadu komet, avšak zatím nevíme nic o tom, proč a jak k tomu dochází,“ vysvětluje vedoucí týmu vědců David Jewitt z University of California v Los Angeles. „Problém je v tom, že k tomu dojde rychle a bez varování, a tak nemáme mnoho příležitostí získat potřebná data. Díky mimořádné rozlišovací schopnosti kosmického dalekohledu HST nejen že skutečně vidíme drobné a slabé úlomky komety, ale můžeme pozorovat jejich změny ze dne na den. A to nám umožnilo uskutečnit nejlepší měření, jaká kdy byla u takovýchto objektů provedena.“

Třídenní pozorování odhalila, že úlomky komety se rozzářily a následně pohasínaly, jak ledové skvrny na jejich povrchu byly díky rotaci střídavě osvětlovány Sluncem a následně se dostaly do stínu. Pozůstatky ledu představují přibližně 4 % hmotnosti mateřské komety, jejich velikosti byly v rozmezí 20 až 60 metrů. Úlomky se vzdalují navzájem jeden od druhého rychlostí několika kilometrů za hodinu.

Snímky z kosmického dalekohledu ukázaly, že mateřská kometa rovněž cyklicky měnila svoji jasnost, což odpovídá rotaci jádra v periodě dvě až čtyři hodiny. Návštěvník na povrchu komety by pozoroval východ a západ Slunce v odstupu necelé hodiny. Kometa je také mnohem menší, než se astronomové domnívali. Průměr jádra odhadují přibližně na 480 metrů.

Kometa 332P byla objevena v listopadu 2010 následně po prudkém zvýšení své jasnosti. Objevili ji dva japonští astronomové-amatéři Kaoru Ikeya a Shigeki Murakami.

Rozpad komety 332P/Ikeya-Murakami na snímku z HST Autor: NASA, ESA, and D. Jewitt (UCLA)
Rozpad komety 332P/Ikeya-Murakami na snímku z HST
Autor: NASA, ESA, and D. Jewitt (UCLA)
Na základě dat z kosmického dalekohledu se vědecký tým domnívá, že Slunce zahřívalo kometu, což vedlo k výtryskům plynů a prachu z jejího povrchu. Protože jádro komety je tak malé, tyto výtrysky fungují podobně jako raketové motory a zvyšují rychlost rotace komety. Rychlá rotace uvolňuje kusy materiálu, které unikají do okolního prostoru.

Vědecký tým vypočítal, že kometa pravděpodobně ztrácela materiál v průběhu několika měsíců – mezi říjnem a prosincem 2015. David Jewitt se domnívá, že dokonce některé z vyvržených úlomků mohly spadnout zpět a způsobit kaskádovou fragmentaci. „Naše analýzy ukazují, že menší fragmenty nejsou tak hojné, jak bychom mohli očekávat na základě počtu velkých úlomků,“ dodává David Jewitt. „To budí dojem, že se vyčerpaly v průběhu několika měsíců od okamžiku, kdy byly vyvrženy z mateřského tělesa. Myslíme si, že tato malá tělesa mají krátkou dobu života.“

Hubbleův detailní pohled rovněž sledoval úlomky hmoty v blízkosti komety, které mohly být první předzvěstí následujícího výbuchu. Pozůstatky ze stále probíhajících vzplanutí, ke kterým došlo v roce 2012, jsou rovněž viditelné. Fragmenty mohou být dohromady tak velké jako samotná kometa 332P, z čehož vyplývá, že se původní jádro rozpadlo na dvě poloviny. Avšak ledové pozůstatky nebyly zaznamenány až do 31. 12. 2015 při pozorování dalekohledem Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope and Rapid Response System) na Havaji a podpořené programem Near-Earth Object Observations v NASA's Planetary Defense Coordination Office. Tento objev přiměl Davida Jewitta a jeho spolupracovníky k vyžádání pozorovacího času na HST k provedení detailního snímkování komety. V průběhu tohoto časového úseku astronomové celého světa začali pozorovat oblaka prachu v blízkosti komety, kde HST později rozlišil 25 úlomků kometárního jádra.

V minulosti astronomové předpokládali, že komety umírají, když jsou zahřáté slunečním zářením, což způsobuje jednoduše vypaření zásob ledu,“ říká David Jewitt. „Avšak to je teprve začátek hledání, jak může být důležitá podobná fragmentace. U komety 332P můžeme vidět kometární fragmentaci až k téměř úplnému zničení.“

Nejlepší dřívější letmé pohledy HST na fragmentaci komet pocházejí z pozorování pomocí kamery ACS (Advanced Camera for Surveys), kdy byla v dubnu 2006 pozorována kometa 73P/Schwassmann-Wachmann 3 (73P),“ říká Harold Weaver, spolupracovník z Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory in Laurel, Maryland. „Při těchto pozorováních přinesl HST svědectví komety s více než 60 pojmenovanými úlomky. Snímky z HST ukázaly v nebývalém detailu rozpad komety 73P, avšak kometa nebyla pozorována dostatečně dlouho, aby byl zdokumentován vývoj fragmentů v čase, na rozdíl od případu komety 332P.“

Astronomové odhadli, že kometa 332P obsahuje dostatek materiálu na to, aby přežila dalších 25 výbuchů. „Jestliže má kometa epizody explozí každých šest let – což odpovídá jednomu oběhu kolem Slunce – pak může existovat ještě dalších 150 roků,“ dodává David Jewitt. „To je z astronomického hlediska pouhé mrknutí oka. Cesta do vnitřních oblastí Sluneční soustavy ji odsoudila k záhubě.“

Pozorovaný ledový návštěvník pochází z oblasti Kuiperova pásu, z rozsáhlého houfu objektů na periferii Sluneční soustavy. Tyto ledové pozůstatky jsou zbytky stavebních bloků z formování naší planetární soustavy. Po téměř 4,5 miliardy roků pobytu tohoto ledového tělesa v hlubokém mrazu, vyhodily chaotické gravitační odchylky způsobené Neptunem kometu 332P ven z oblasti Kuiperova pásu.

Jak se kometa pohybovala napříč Sluneční soustavou, byla její dráha ovlivňována gravitací planet, dokud ji Jupiter nenavedl na současnou dráhu. David Jewitt odhaduje, že nová kometa z Kuiperova pásu se dostává do vnitřních oblastí Sluneční soustavy přibližně jednou za 40 až 100 let.

Tyto závěry byly publikovány 15. 9. 2016 v časopise The Astrophysical Journal Letters.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] hubblesite.org

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: 332P/Ikeya-Murakami, HST, Rozpad komety


25. vesmírný týden 2025

25. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

NGC3718

Titul Česká astrofotografie měsíce za květen 2025 obdržel snímek „NGC 3718“, jehož autorem je astrofotograf Zdenek Vojč   12. dubna 1789 namířil astronom William Herschel svůj dalekohled směrem k souhvězdí Velké medvědice a objevil zde mimo jiné mlhavý obláček galaxie NGC 3718. Téměř přesně 236

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Orlia hmlovina M16

Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »