Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Jádro planety Jupiter může být větší

Jádro planety Jupiter může být větší

Jádro Jupiteru je dvakrát hmotnější.
Jádro Jupiteru je dvakrát hmotnější.
Nové počítačové simulace vedou k závěru, že kamenné jádro Jupiteru, obklopené ledem, může být více než dvakrát hmotnější, než se dříve předpokládalo.

"Provedli jsme počítačové simulace chování směsi vodíku a hélia při vysokém tlaku a teplotě, tj. za podmínek, jaké existují v nitru planety Jupiter. Laboratorní experimenty nemohou v žádném případě dosáhnout takovýchto extrémních tlaků," říká profesor Burkhard Militzer (University of California, Berkeley), který počítal vlastnosti vodíku a hélia pro různou teplotu, hustotu a tlak v různých vrstvách od povrchu planety až do jejího středu.

V kombinaci se známými údaji o průměru, hmotnosti, povrchové teplotě, gravitaci a zploštění planety použil spoluautor studie William Hubbard (Lunar and Planetary Laboratory, University of Arizona) tato teoretická data k vypracování nového modelu stavby vnitřních oblastí planety Jupiter.

Z nového modelu vyplývá, že jádro uvnitř planety Jupiter má dvakrát větší hmotnost, než se doposud předpokládalo. Jeho hmotnost se nyní odhaduje na 14 až 18 hmotností Země, což odpovídá jedné dvacetině celkové hmotnosti Jupiteru. Uvnitř kamenného jádra se nachází ještě kovy, především železo a nikl. Dosavadní modely předpokládaly přítomnost mnohem menšího jádra pouze o hmotnosti 7krát větší než hmotnost Země nebo dokonce se uvažovalo o tom, že Jupiter žádné jádro nemá. Počítačové simulace také napovídají, že jádro se skládá v pořadí od středu z vrstvy kovů, kamene a ledu, tvořeného zmrzlým metanem, čpavkem a vodou, zatímco v atmosféře převládá ponejvíce vodík a hélium.

"Naše simulace naznačují přítomnost velkého kamenného objektu v centru planety, obklopeného vrstvou ledu a téměř žádný led v jiných částech planety," říká Militzer. "Jedná se o zcela odlišné závěry o vnitřní struktuře Jupiteru, než uváděly dosavadní modely, které předpokládaly relativně malé nebo téměř žádné jádro a přítomnost směsi různých ledů v různých částech atmosféry."

Burkhard Militzer to vysvětluje tak, že vodík pozvolna mění své skupenství z plynné fáze ve vnějších vrstvách atmosféry až po kovový vodík hluboko v nitru planety, který má dobrou elektrickou vodivost, což umožňuje vznik silného magnetického pole Jupiteru.

Výsledky simulací pro jádro Jupiteru jsou v souladu s modely jader zbývajících obřích planet, jako jsou Saturn, Uran a Neptun. Planety Uran a Neptun jsou známy jako ledoví obři, neboť se zdá, že rovněž mají kamenné jádro obklopené zmrzlým vodíkem a héliem, avšak bez tak velké plynné obálky, jakou mají Jupiter a Saturn. Podle nového modelu planety Jupiter je led soustředěn ve vnější vrstvě jejího jádra, zatímco pouze malé množství (kolem 1 %) je součástí plynného vodíku a hélia, který představuje 95 % celkové hmotnosti planety.

Nový model podporuje představu, že Jupiter a další plynné planety vznikaly kolizemi malých kamenných těles, které se spojovaly a vytvořily jádro, jež si následně gravitačně zachytilo rozsáhlou atmosféru z vodíku a hélia v důsledku vlastní přitažlivosti. "V souladu s akrečním modelem vzniku jádra, když se původní planetární mlhovina ochladila, vzniklé planetesimály se navzájem srážely a spojovaly dohromady, což vedlo k vytvoření planetárních jader," říká Militzer. "Pokud je to pravda, pak z toho vyplývá, že planety mají velká jádra, jak je to názorné z provedených počítačových simulací. Je mnohem obtížnější vysvětlit vznik planety s malým jádrem."

Uskutečněné simulace také předpovídají, že různé oblasti nitra planety rotují rozdílnou rychlostí. Jupiter může být považován za sadu koncentrických válců, otáčejících se kolem rotační osy planety. Vnější válce - v rovníkových oblastech - rotují rychleji než vnitřní válce, což se podobá způsobu, jakým rotuje Slunce. Informace, které by měla získat kosmická sonda Juno (start v roce 2011, přílet k Jupiteru v roce 2016), by měly ověřit předcházející předpoklady, vyplývající z počítačových simulací.

Tým odborníků plánuje rovněž využití nového počítačového modelu k určení charakteru jader ostatních obřích planet a vypátrat tak počáteční podmínky formování planet ve vnějších oblastech Sluneční soustavy.

Zdroj: astronomynow
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



20. vesmírný týden 2026

20. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 11. 5. do 17. 5. 2026. Měsíc bude v novu. Na večerní obloze se pomalu jasná Venuše níže nad obzorem blíží výše ležícímu Jupiteru. Ve čtvrtek 14. 5. nastane zatmění Europy měsícem Io. Aktivita Slunce je nízká, ale mohla by se zvýšit s tím, jak se natáčí jedna docela aktivní oblast. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se objevila i v astronomickém snímku dne NASA od českých astronomů. SpaceX už se blíží dalšímu testovacímu letu Super Heavy Starship. Sonda Psyche proletí na cestě k asteroidu kolem planety Mars. Aleš Svoboda ukončil základní výcvik v ESA. K ISS se má vydat nákladní Dragon a k čínské stanici Tiangong nákladní Tianzhou 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »