Leonidy 2014 aneb dlouhé čekání na kometu Tempel-Tuttle

Předpověď činnosti v roce 2014

Podle předpovědi Mikhaila Maslova nastanou v roce 2014 dvě maxima činnosti tohoto roje, jedno (výraznější) 17. 11. 2014 ve 22:02 UT s předpokládanou ZHR mezi 15–20 meteory a druhé (méně výrazné) pak 21. 11. 2014 mezi 11–15 UT. Méně výrazné maximum produkované vlečkou z roku 1567 bude mít předpokládanou ZHR pouze kolem 3 meteorů.

Meteorické deště každých 33 let

Meteorický roj Leonidy je neobvyklý především svým periodickým charakterem. Každých 33 let Leonidy vstoupí do fáze zvýšené aktivity, jež souvisí s návratem mateřské komety. Během těchto období může aktivita vzrůst až na sto či tisíce meteorů za hodinu. Toto období nastalo naposledy v letech 1998–2002, od té doby aktivita klesá. V době aktivity meteorického roje Leonidy jsou v činnosti i další meteorické roje. Leonidu však poznáme podle toho, že se pohybuje po obloze velmi rychle. Další pomůckou může být prodloužení dráhy meteoru. Když se po prodloužení dostanete k souhvězdí Lva (hlavě Lva), jedná se o Leonidu.

Významný rok 1833

Noc z 12. na 13. listopadu roku 1833 byla velmi důležitá nejen pro objevení roje Leonid, ale také ji můžeme označit jako opravdový novodobý počátek meteorické astronomie. Pár hodin po západu Slunce 12. listopadu 1833 zaznamenali někteří astronomové na obloze neobvykle velké množství padajících hvězd. Největší překvapení však nastalo v ranních hodinách té noci. Během 4 hodin před svítáním rozzářilo nebe v Severní Americe velké množství jasných meteorů. Reakce na toto nebeské divadlo byly velmi rozdílné, od hysterie a prohlašování, že nastal soudný den, až po vzrušení vědců, když zjistili, že až tisíc meteorů za minutu vylétává ze souhvězdí Lva. Noviny z této doby udávají, že o tuto podívanou nezůstal nikdo ochuzený. Pokud ho neprobudil křik nadšených sousedů, byl probuzen záblesky světla do oken. Po této události následovalo dalších několik týdnů bádání, kdy se astronomové snažili zjistit, co se vlastně stalo. Nejpřesněji se o to pokusil D. Olmsted. I přesto, že nevysvětlil podstatu jevu úplně správně, jeho výzkum později vedl k vážnějšímu studiu meteorických rojů. Zájem astronomického světa o Leonidy se začal opět zvyšovat před předpokládaným návratem v roce 1866. Toto maximum předpověděl H. A. Newton, který zkoumal návraty roje za posledních 2000 let a také stanovil periodu návratu na 33,25 roku. Roku 1866 pak byl skutečně pozorován další meteorický déšť tohoto roje. Hlášené počty meteorů se pohybovaly od 2000 do 5000 meteorů za hodinu. O rok později byl počet meteorů snížen svitem Měsíce, i tak však bylo pozorováno 1000 meteorů za hodinu. Další silný meteorický déšť byl také v roce 1868, kdy bylo viděny přibližně stejné hodinové frekvence jako předchozí rok, tentokrát ovšem na tmavé obloze. Rok 1867 byl pro výzkum Leonid důležitý ještě z jednoho důvodu. Dva roky předtím totiž 19. prosince objevil francouzský astronom E. W. L. Tempel kometu o jasnosti 6. magnitudy v souhvězdí Velké medvědice. Nezávislý objev této komety udělal o pár dní později, 6. ledna 1868, i astronom z USA H. Tuttle. Kometa byla tedy pojmenována Tempel-Tuttle po svých objevitelích. Kometa prošla přísluním 12. ledna 1866 a poté začala z noční oblohy velmi rychle mizet.

Další silný návrat byl tedy předpovězen na rok 1899. Tento rok se však událo něco, co C. P. Olivier nazval nejhorší ránou v historii astronomie v očích veřejnosti. Všechny předpovědi v novinách totiž psaly o tom, že astronomové očekávají obrovskou meteorickou bouři. Nic z toho se však nestalo. Jediná neobvyklá aktivita se udála toho roku 14. listopadu, kdy maximum bylo asi 40 meteorů/hodinu. Pozdější výzkumy ukázaly, že vzdálenost proudu v roce 1899 byla dvakrát větší než při návratu v roce 1866. V tomto období byly Leonidy nakonec nejsilnější v roce 1901, kdy několik pozorovatelů v západní polovině Spojených Států odhadlo počet meteorů na 300–400 za hodinu.

Leonidy ve 20. století

Po tomto zklamání již další návraty nebyly očekávány s takovou jistotou jako předtím. Bylo jasné, že se něco přihodilo. Velký obrat ve studiu Leonid nastal poté v roce 1981, kdy D. K. Yeomans z Kalifornie studoval vztah mezi Leonidami a kometou Tempel-Tuttle. Zkoumal rozložení prachu kolem komety díky podrobné analýze dat z období delšího než tisíc let (902 až 1969). Zjistil, že roj bude mít optimální podmínky v roce 1989–1999, ale predikce frekvencí byly i nadále nejisté. Leonidy začaly opět poutat pozornost po roce 1990, žádná zvýšená či pozorohudná činnost se však neobjevila až do roku 1994, kdy se pohybovaly počty meteorů kolem 40 za hodinu. V roce 1998 nastaly ideální podmínky, tedy bez svitu Měsíce. Pozorovatelé v Evropě hlásili 200 až 300 meteorů za hodinu. Na Kanárských ostrovech, kde pozorovatelé dělali dvouminutové intervaly, dokonce 1000 až 2000 meteorů za hodinu.

Na začátku roku 1999 astronomové David Asher a Robert McNaught zveřejnili publikaci o tom, jak předpovídat meteorické deště pro Leonidy. Obecně se jednalo o to, že když se kometa blížila ke Slunci, produkovala velké množství částic prachu. Gravitační rušení planety Jupiter pak mírně změnilo parametry oběžné dráhy těchto částic. Výsledkem bylo, že prach z komety byl roztroušen do několika vláken, přičemž tato vlákna se mohla po určité době opět spojit. Také předpověděli návrat v roce 1999 na 18. listopadu v 02:10 UT. Jak se ukázalo, maximum nastalo v 02:06 UT, tedy pozoruhodně blízko jejich předpovědi.

Novodobé pozorování díky kamerové síti

V současné době víme o tomto roji nové informace hlavně díky databázi drah meteoroidů EDMOND. Ve stávající databázi (verze 5.0, revize 04/2014) bylo nalezeno 371 drah, které podle katalogu IAU MDC (J8) patří k tomuto meteorickému roji. Pro přiřazení jednotlivých drah k tomuto roji bylo použito Drummondova kritéria podobnosti drah (v porovnání se střední dráhou roje) s maximální hodnotou D´ < 0,1, maximum činnosti roje bylo zjištěno v solární délce (sol) 235,3 (17. 11.) s poloměrem maxima (FWHM) 3,5 dne a poloha radiantu (RA/DEC) 153,8°/21,9° se standardní odchylkou (RA/DEC) 2,3°/1,5°. Velký poloměr maxima a také velký úhlový rozměr radiantu tohoto roje je dán přítomností dat z četných outburstů, které jsme měli možnost pozorovat od roku 2000, například z outburstu v roce 2001 je v databázi registrováno celkem 74 drah, přičemž okamžik maxima činnosti se lišil od běžného maxima o 1,5 dne a taktéž poloha radiantu byla odlišná. Průměrná rychlost Leonid byla stanovena na 70,0±0,5 km/s, meteory roje tedy patří mezi nejrychlejší, které můžeme v průběhu roku pozorovat. Orbitální elementy střední dráhy proudu Leonid jsou následující: velká poloosa (a) 6,4 AU, perihélium (q) 1,0 AU, excentricita (e) 0,8, sklon (i) 162,1° (meteorický roj je retrográdní), délka výstupního uzlu (node) 235,4° a délka argumentu perihélia (peri) 172,1°. Na obrázku vlevo jsou uvedeny dráhy všech Leonid, které splňují dané Drummondovo kritérium podobnosti drah, včetně střední dráhy proudu Leonid.

Zdroj:

http://feraj.narod.ru/Radiants/Predictions/Leonids2014eng.html

http://meteorshowersonline.com/leonids.html