Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Lístky do první řady na částečné zatmění Země
Vít Straka Vytisknout článek

Lístky do první řady na částečné zatmění Země

Jeden ze záběrů Měsíce před Zemí z observatoře DSCOVR
Autor: NASA

NASA v minulém týdnu zveřejnila parádní záběry přechodu Měsíce přes disk Země, pořízené z hlubokého vesmíru kosmickým teleskopem DSCOVR. Snímky odhalily odvrácenou stranu Měsíce a zároveň Zemi v úplňku, což je opravdu netradiční pohled.

Vesmírná observatoř DSCOVR (Deep Space Climate Observatory) byla vypuštěna v únoru letošního roku raketou Falcon 9 (mimochodem jde o nejvzdálenější objekt, vynesený společností SpaceX) a 8. června dosáhla svého pracovního místa v libračním bodě L1 asi 1,5 milionu kilometrů od Země, odkud také pořídila tyto úžasné záběry.

 

Zdroj: NASA

 

Pro připomenutí: librační bod L1 se nachází oněch asi 1,5 mil. km od Země směrem ke Slunci, objekt v tomto gravitačním bodě se nachází vlastně na heliocentrické dráze, nicméně díky gravitaci Země přesně v této vzdálenosti má přesně stejnou oběžnou dobu, jako naše planeta, DSCOVR tedy stále vidí osvětlenou stranu Země, což je pro jeho poslání ideální. Jde totiž o observatoř, vyvinutou NASA, americkým vojenským letectvem a meteorology + klimatology, která sleduje zemské počasí a klima a hlavně dopady slunečního větru na toto dění.

Sérii přiložených snímků, ukazujících přechod Měsíce při pohledu na jeho odvrácenou stranu nad Tichým oceánem poblíž Severní Ameriky za plného osvětlení, pořídila observatoř během asi pěti hodin dne 16. července. Přechod Měsíce přes kotouč Země může DSCOVR pozorovat dvakrát do roka, kdy se oběžná dráha Měsíce, skloněná o něco přes 5 stupňů vůči ekliptice, promítá do jeho zorného pole.

Na snímku poutá zajisté největší pozornost odvrácená strana našeho souputníka, kterou ze Země není šance vidět, jelikož Měsíc má vůči Zemi tzv. vázanou rotaci. I když není to tak úplně pravda: délka dne a roku (obletu Země) na povrchu Měsíce není úplně stejná, což způsobuje jev zvaný „měsíční librace“ a ten čas od času dovoluje pozemskému hvězdáři spatřit až 9 % povrchu odvrácené strany Měsíce.

Na první pohled překvapí absence měsíčních moří, dominant viditelné strany. Na straně odvrácené uvidíme vlastně jen dva malinké útvary tohoto typu: na snímku z DSCOVR vlevo nahoře je Moře moskevské (to bude zřejmě připomínka sovětské sondy Luna 3, která v roce 1959 poprvé v historii ukázala člověku neznámou zadní tvář Měsíce) a vlevo dole Ciolkovského kráter.

Druhý stupeň rakety Falcon 9 vynáší DSCOVR daleko od Země Autor: SpaceX
Druhý stupeň rakety Falcon 9 vynáší DSCOVR daleko od Země
Autor: SpaceX
Na snímcích z družice DSCOVR si můžeme povšimnout u pravého okraje Měsíce takového nepřirozeného nazelenalého stínu. Ten tam skutečně nepatří, je to vedlejší produkt fotografického postupu. Kamera EPIC na sondě DSCOVR, která záběry Měsíce pořídila (původně je určená k pozorování ozónu, výšky oblačnosti a aerosolů v zemském ovzduší, svůj každodenní provoz zahájí v září), totiž tyto snímky v „přirozených barvách“ pořizovala přes červený, modrý a zelený filtr a „přepnutí“ mezi nimi zabralo při pořizování každého záběru asi 30 sekund, během kterých se Měsíc nepatrně pohnul. Na kráse těmto záběrům, které oko smrtelníka jen tak neuvidí, však rozhodně tento fakt neubírá.

„Překvapilo mě, o kolik jasnější Země v porovnání s Měsícem je,“ řekl Adam Szabo, vědec mise DSCOVR z NASA. „Naše planeta je oproti lunárnímu povrchu opravdovým briliantem v kosmické temnotě.“

Snímky pořizovala družice DSCOVR samozřejmě s užitím teleskopu, vzpomeňme si, jak malou Zemi viděli nad sebou astronauté na Měsíci, kteří nebyli ani ve třetinové vzdálenosti jako DSCOVR.

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA 5. 8. 2015



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: Země, Měsíc


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »