Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Magnetické pole Země

Magnetické pole Země

Vědcům je známo již dlouhou dobu, že magnetické póly Země nezůstávají stále na stejném místě, na rozdíl od pólů geografických. V roce 1831 se poprvé pokusil přesně určit polohu severního magnetického pólu známý polární badatel James Clark Ross. Jeho poloha však nesouhlasila se severním geografickým pólem. Magnetický pól se nacházel na severu Kanady poblíž západní části poloostrova Boothia na 70. rovnoběžce (70° 05,3 N, 96° 46 W).

nmppath2001_med.gif
Dalším vědcem, který se pokusil určit polohu severního magnetického pólu, byl významný polárník Roald Amundsen. Stalo se tak v roce 1904, tedy více než 70 let později, než svá měření uskutečnil Ross. Tehdy nějaká poloha magnetických pólů pozemšťany příliš nezajímala. Ukázalo se, že za toto období se severní magnetický pól posunul pouze o 50 km směrem k severu.

polefuture.gif
budouci trasa
Další sledování polohy zemských magnetických pólů již probíhalo na vědečtější bázi. Bylo zjištěno, že severní magnetický pól se posouvá stále k severu, přičemž se jeho pohyb částečně odklání na západ. Zpočátku činila rychlost pohybu pólu asi 10 km za jeden rok, v poslední době se pohyb zrychlil přibližně na 40 km za rok. Za posledních 100 let se severní magnetický pól posunul asi o 1 100 km. Jestli bude držet současný trend, potom zhruba za 50 let překoná Severní ledový oceán a dostane se na Sibiř.

Magnetické pole Země se nejen "posouvá" po povrchu planety, ale mění se také jeho intenzita. Za posledních 150 let poklesla asi o 10 %. Při zachování současného trendu může jeho intenzita klesnout na nulu asi za 1000 let.

magneticke pole Země
magneticke pole Země
Magnetické pole Země má dipólový charakter. Čas od času dochází k záměně severního a jižního magnetického pólu. Tyto změny jsou poměrně dobře zdokumentovány za posledních 330 miliónů roků. Během tohoto období došlo k "přepólování" zemského magnetického pole více než 400krát, tzn. že k takové události dochází v průměru jednou za 700 000 let. Bohužel (nebo bohudík) časové intervaly mezi "normálním" a "reverzním" magnetickým polem nejsou konstantní a kolísají v rozsahu 100 tisíc až 10 miliónů roků. Možná naši ne až tak vzdálení potomci budou svědky záměny polohy severního a jižního magnetického pólu a případných katastrof s tím spojených. Naposled se tak stalo přibližně před 780 000 roky. Pravděpodobnost dalšího "přepólování" zemského magnetického pole je poměrně velká.

V současné době není nikdo schopen říci, jak dlouho taková změna magnetických pólů potrvá - jak dlouho bude mít magnetické pole Země "nulovou" intenzitu. Podle jedné varianty taková situace trvá několik tisíc let, během nichž není Země chráněna magnetickým polem před nebezpečným slunečním a kosmickým zářením. Podle druhé teorie záměna magnetických pólů probíhá pouze několik týdnů.

Protože k obdobným událostem došlo v historii mnohokrát, nebude taková situace katastrofální. Svědčí o tom bohatý a rozvinutý život na naší planetě. Vždyť také sága rodu homo trvá více než onu průměrnou periodu, v níž dochází ke změně orientace a k poklesu intenzity magnetického pole naší planety.

Zdroj: spacenews.ru a www.geolab.nrcan.gc.ca




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



33. vesmírný týden 2026

33. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 10. 8. do 16. 8. 2026. Měsíc bude v novu a nastane výrazné částečné zatmění Slunce, v části Evropy jako úplné. Venuše je vidět lépe přes den a večer je velmi nízko nad západním obzorem. Po půlnoci je už vidět Saturn a Neptun, ráno uvidíme Merkur, Mars a Uran. Aktivita Slunce je nízká. Nastává maximum meteorického roje Perseid. Zjasnila kometa 220P/McNaught a je dostupná i malým triedrem. Dopad Falconu 9 na Měsíc nevyvolal nijak zásadní oblak hmoty. Před 60 lety začal mapovat Měsíc Lunar Orbiter 1.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Srpková mlhovina a Mýdlová bublina

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2026 obdržel snímek Václava Kubeše „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ „Srpková mlhovina a Mýdlová bublina“ je nejen název snímku, ale především označení objektů, s jejichž portrétem zvítězil Václav Kubeš v soutěži Česká astrofotografie měsíce. Tento

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

220P/McNaught – kométa, ktorá prekvapila druhýkrát

V skorých ranných hodinách 9. augusta 2026 som namieril ďalekohľad na krátkoperiodickú kométu 220P/McNaught, ktorá sa v uplynulých dňoch postarala o nečakané prekvapenie. Ešte koncom júla mala jasnosť približne 13.–14. magnitúdy, no začiatkom augusta prešla výrazným výbuchom aktivity a náhle zjasnela až približne na 6.–7. magnitúdu. Z nenápadného telesa určeného skôr pre fotografické pozorovania sa tak na krátky čas stal objekt dostupný aj väčším binokulárom. Zaujímavé je, že nejde o prvé podobné prekvapenie počas jej súčasného návratu k Slnku. Už na prelome mája a júna 2026 zaznamenala 220P/McNaught mimoriadne mohutný outburst, pri ktorom zjasnela približne o 9 až 10 magnitúd a dosiahla jasnosť okolo 8. magnitúdy. Počas nasledujúcich týždňov postupne zoslabla späť k 14. magnitúde, takže sa očakávalo ďalšie pozvoľné slabnutie. Namiesto toho však začiatkom augusta prišla druhá veľká erupcia, tentoraz dokonca s ešte vyššou výslednou jasnosťou. Na fotografii je dobre viditeľná rozsiahla zelenkastá plynná koma, obklopujúca veľmi jasnú a silne kondenzovanú centrálnu oblasť. Z nej vystupuje výrazná pretiahnutá štruktúra, ktorá dodáva kométe nezvyčajný kvapkovitý vzhľad. Zelené sfarbenie komy spôsobuje predovšetkým fluorescencia molekúl dvojatómového uhlíka C₂ vystavených ultrafialovému žiareniu Slnka. Pozorovania po júnovom výbuchu navyše ukázali, že 220P bola na C₂ pomerne bohatá a vykazovala aj výrazný prachový chvost. 220P/McNaught patrí medzi kométy Jupiterovej rodiny. Okolo Slnka obehne približne raz za 5,5 roka a pri tomto návrate prešla perihéliom 14. júna 2026 vo vzdialenosti približne 1,56 AU od Slnka. Objavil ju austrálsky astronóm Robert H. McNaught 20. mája 2004 na snímkach zo Siding Spring Observatory. V čase môjho fotografovania 9. augusta sa kométa nachádzala v súhvezdí Veľryby, približne 1,65 AU od Slnka a 1,22 AU od Zeme. Čo presne stojí za dvojicou takýchto výrazných výbuchov aktivity, zatiaľ nie je isté. Podobné udalosti môžu súvisieť s náhlym odkrytím čerstvého prchavého materiálu, kolapsom časti povrchu jadra alebo jeho čiastočnou fragmentáciou. Práve nepredvídateľnosť komét však robí ich pozorovanie mimoriadne zaujímavým – a 220P/McNaught v roku 2026 ukazuje, že aj zdanlivo nenápadná periodická kométa dokáže pripraviť veľmi výrazné prekvapenie. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 14x90sec. R, 12x90sec. G, 12x90sec. B, 15x60sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 9.8.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »