Na Venuši je větrno

Nejvýkonnější průzkumník atmosféry, jaký kdy byl k Venuši vyslán - sonda Venus Express - využila výhodnou oběžnou dráhu kolem planety a unikátní vědecké přístroje na své palubě. Sonda tak byla schopná proniknout svým "pohledem" skrz husté atmosférické vrstvy a pořídit kvalitní komplexní snímky.

Sonda průběžně monitorovala planetu od zahájení výzkumu v roce 2006 a vědci nyní mají dostatek dat k tomu, aby mohli začít sestavovat komplexní obraz jevů v atmosféře Venuše.

Přístroj VIRTIS (Visual and Infrared Thermal Imaging Spectrometer) zkoumal tlustou pokrývku kolem Venuše, tvořenou oblačností, shromažďováním dat o rychlosti větrů v těchto vrstvách. Oblast výzkumu zahrnovala výšky v rozmezí 45 až 70 km nad povrchem planety na celé jižní polokouli až po rovník. Výzkum byl prováděn nad jižní polokoulí proto, že zde sonda Venus Express dosahovala největší vzdálenosti od povrchu planety: kolem 66 000 km. To umožnilo sondě globální pohled na celou jižní polokouli planety.

Augustin Sanchez-Lavega (Universidad del Pais Vasco, Bilbao, Španělsko) je vedoucím týmu, který zpracovával data z přístroje VIRTIS v průběhu prvního roku činnosti sondy Venus Express. "Zaměřili jsme se na oblaka a jejich pohyb. Jejich sledování po dlouhou dobu nám poskytlo velmi přesné údaje o rychlosti větru, který způsobuje pohyb oblačnosti, a také o změnách jeho rychlosti," říká Augustin Sanchez-Lavega.

Sledování oblačnosti v různých výškách nad povrchem je možné pouze v případě, že použité přístroje jsou schopné proniknout skrz hustou oponu oblačnosti. "VIRTIS využívá záření na různých vlnových délkách, které je schopno proniknout vrstvami oblačnosti v různých vrstvách," dodává Ricardo Hueso, rovněž z Universidad del Pais Vasco v Bilbao, spoluautor vědecké studie. "Studovali jsme tři atmosférické vrstvy a sledovali jsme pohyby stovek oblaků v každé vrstvě. Takový výzkum doposud nebyl prováděn v tak velkém časovém a prostorovém měřítku, stejně tak na širokém rozsahu vlnových délek."

Celkem vědecký tým sledoval 625 oblaků ve výšce kolem 66 km, 662 oblaků ve výšce zhruba 61 km a 932 oblaků v rozsahu výšek 45 až 47 km nad povrchem planety, a to jak na denní, tak i na noční polokouli. Jednotlivé vrstvy oblačnosti byly pozorovány v průběhu několika měsíců, vždy 1 až 2 hodiny.

"Dozvěděli jsme se, že mezi rovníkem a 50. až 55. stupněm jižní šířky rychlost větru značně kolísá: ze 370 km/h ve výšce 66 km klesá na 210 km/h ve výšce 45 až 47 km," říká Augustin Sanchez-Lavega. "V planetárních šířkách větších než 65° se situace dramaticky mění - obrovský hurikánu podobný vír se rozkládá nad polární oblastí. Všechny vrstvy oblačnosti jsou hnány v průměru stejnou rychlostí větru nezávisle na výšce a jejich rychlost klesá téměř k nule uprostřed vzdušného víru."

Augustin Sanchez-Lavega se svými spolupracovníky zjistil, že rychlost zonálního proudění (které směřuje podél rovnoběžek) silně závisí na místním čase. Rozdíl v množství slunečního záření, které dopadá na Venuši v ranních či večerních hodinách - tzv. sluneční přílivový efekt - značně ovlivňuje dynamiku atmosféry, čímž vznikají silné větry právě ve večerních hodinách.

V průměru vítr znovu nabývá svoji původní hodnotu každých 5 dnů, avšak mechanismus, který má na svědomí tuto periodicitu vyžaduje další zkoumání. "Aparatura VIRTIS průběžně pokračuje ve výzkumu a během příštích několika let očekáváme, že se nám podaří porozumět mnohem detailněji, jak stabilní či proměnlivé je proudění v atmosféře Venuše, a to jak v horních, tak i ve spodních vrstvách oblačnosti," uzavírá Giuseppe Piccioni (Instituto Nazionale di Astrofizica, Řím, Itálie).

Tato data byla zjištěna na základě pozorování pomocí aparatury VIRTIS v období od dubna 2006 do června 2007. Využitím tří rozdílných vlnových délek záření byla získána "okna" k pozorování tří rozdílných atmosférických vrstev. Aparatura VIRTIS sledovala pohyb oblaků a z jejich pohybu byla určena rychlost proudění.

Pozorováním infračerveného záření na vlnové délce 1,74 mikrometru na noční polokouli planety dohlédla aparatura VIRTIS do vrstvy 45 až 47 km nad povrchem planety. Zdejší oblaka jsou pozorovatelná díky tomu, že absorbují infračervené světlo, přicházející ze žhavého povrchu planety a ze spodních vrstev atmosféry, a toto záření následně vyzařují. V této výšce, jak už bylo uvedeno, je průměrná rychlost větrů 210 km/h.

Pozorování v oboru blízkého infračerveného záření (kolem 980 nanometrů) a v oblasti ultrafialového záření (kolem 350 nanometrů) aparatura VIRTIS mohla na denní polokouli planety proniknout svým "pohledem" do vrstev atmosféry ve výšce 61 a 66 km nad povrchem (respektive pozorovat vyšší vrstvy oblačnosti). Sluneční světlo, odražené v oboru infračerveného a ultrafialového záření od oblačnosti ve dvou odlišných vrstvách umožnilo sledování pohybu oblaků v těchto výškách. Zjištěné hodnoty vanoucích větrů v těchto výškách jsou 220, respektive 370 km/h.

Zdroj: spacespin.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí