Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Nejdelší řeka na měsíci Titan

Nejdelší řeka na měsíci Titan

Radarový snímek části toku řeky na Titanu Autor: NASA/JPL–Caltech/ASI
Radarový snímek části toku řeky na Titanu
Autor: NASA/JPL–Caltech/ASI
Mezinárodní mise sondy Cassini zkoumající planetu Saturn s prstenci a jejími měsíci vedla k objevu řeky, která vypadá jako zmenšená mimozemská verze africké řeky Nil; říční koryto se nachází na Saturnově měsíci Titan a rozprostírá se v délce více než 400 km (měřeno od „pramene“ až po ústí do velkého jezera).

Jedná se o první snímek s vysokým rozlišením, na kterém byl zachycen tak obrovský říční systém – kromě naší planety.

Vědci usoudili, že tato řeka je zaplněna kapalinou, protože se na radarovém snímku s vysokým rozlišením jeví tmavá po celé své délce, což signalizuje hladký „povrch“ toku řeky. Podobně by se jevily na radarových snímcích i velké pozemské řeky.

„Ačkoliv je zde patrno několik přítoků a místních meandrů, relativně rovné koryto řeky naznačuje, že její tok sleduje trasu pravděpodobného zlomu a nakonec se vlévá do jižního okraje velkého jezera,“ říká Jani Radebaughová, členka radarového týmu sondy Cassini na Brigham Young University, USA.

Titan je jediným dalším tělesem ve Sluneční soustavě kromě Země, o kterém víme, že na jeho povrchu stabilně existuje kapalná látka. Zatímco na Zemi se hydrologický cyklus spoléhá na vodu, odpovídající cykly na Titanu zahrnují kapalné uhlovodíky, jako je etan a metan.

Snímky ve viditelném světle pořízené v průběhu roku 2010 kamerou na palubě sondy Cassini odhalily oblasti, které ztmavly následně po intenzivním dešti. Na Titanu tedy občas prší.

Vizuální pozorování a mapování pomocí infračerveného spektrometru v roce 2008 potvrdila přítomnost kapalných uhlovodíků na jižní polokouli měsíce Titan, například v jezeru pojmenovaném Ontario Lacus.

Radarový snímek toku nejdelší řeky na Titanu Autor: NASA/JPL–Caltech/ASI
Radarový snímek toku nejdelší řeky na Titanu
Autor: NASA/JPL–Caltech/ASI
„Tento radarový snímek řeky na Titanu poskytuje další skvělou momentku měnícího se tělesa, na kterém byly poprvé objeveny stopy říčních koryt na základě snímků z evropského modulu Huygens, které byly pořízeny během přistání na povrchu Saturnova měsíce v roce 2005,“ říká Nicolas Altobelli, vědecký pracovník ESA, který se podílel na projektu Cassini.

Publikovaný radarový snímek řeky byl pořízen 26. 9. 2012 na 87. těsném průletu sondy Cassini kolem měsíce Titan. Koryto této dlouhé řeky se nachází na severní polokouli měsíce a ústí do velkého jezera Ligeia Mare, jednoho ze tří největších známých jezer ve vysokých šířkách severní polokoule Titanu. Rozměry jezera jsou zhruba 420 x 350 km.

Sonda Cassini byla vypuštěna 15. 10. 1997. Po urychlení při průletu kolem planety Jupiter 30. 12. 2000 zamířila ke svému cíli – k planetě Saturn. Na oběžnou dráhu byla navedena 1. 7. 2004. Její mise byla již několikrát prodloužena – měla by fungovat až do září 2017, kdy bude navedena do atmosféry Saturnu, kde definitivně ukončí svoji existenci.

Zdroj: www.esa.int
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Sonda Cassini, Titan


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »