Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Nová analýza měsíčních hornin upřesňuje vznik zemského souputníka

Nová analýza měsíčních hornin upřesňuje vznik zemského souputníka

Představa vzniku Měsíce po srážce Země s velkým impaktorem
Autor: Illustration by William Hartmann

Nové analýzy vzorků měsíční horniny dopravené na Zemi americkými astronauty vedly ke zpřesnění teorie vzniku souputníka Země – Měsíce. Byla k tomu využita nová měření izotopů rubidia v získaných vzorcích. Většina lidí pouze narazila na rubidium v podobě fialového zbarvení při ohňostrojích (tzv. zábavná pyrotechnika), avšak tento zajímavý kov pomohl astronomům z University of Chicago navrhnout novou teorii zformování Měsíce.

Profesor Nicolas Dauphas, který je průkopníkem vědeckých studií izotopů v horninách ze Země i Měsíce, prováděl v laboratoři nová měření rubidia v horninách z obou planetárních těles a vytvořil nový model vysvětlující jejich odlišnost. Průkopnická práce odhalila nový pohled na tuto záhadu týkající se vzniku Měsíce, která v uplynulé dekádě poznamenala oblast lunárních věd. Problém je znám jako „lunární izotopová krize“.

Tato krize vypukla, když nové metody testování odhalily, že Země a měsíční horniny mají překvapivě podobné hodnoty některých izotopů, avšak velmi odlišné hodnoty izotopů jiných. To bylo překvapující pro oba hlavní scénáře vzniku Měsíce: podle prvního velké těleso narazilo do Země a odneslo s sebou pořádný kus, z kterého se vytvořil budoucí Měsíc (v tomto případě by Měsíc měl mít rozhodně odlišný povrch, z největší části jako cizí těleso); druhá varianta je, že toto těleso „rozbilo“ Zemi a dvě vesmírná tělesa se nakonec vytvořila jako výsledek spojení úlomků (v tomto případě budou povrchy obou těles prakticky identické).

Je zřejmé, že zde něco chybí,“ říká Nicole Nie, devatenáctiletá doktorka přírodních věd, hlavní autorka studie nedávno publikované v časopise Astrophysical Journal Letters. Někdejší postgraduální studentka je nyní zaměstnaná na Carnegie Institution for Science.

K prověření rozdílných teorií měl Nicolas Dauphas v laboratoři soubor měsíčních hornin zapůjčených z NASA reprezentujících vzorky ze všech misí Apollo. Nicole Nie přišla s precizním způsobem ke změření izotopů rubidia – což je prvek, který nebyl nikdy důkladně studován v měsíčních horninách, protože je příliš obtížné jej izolovat od draslíku, kterému je chemicky mimořádně podobný.

Rubidium je jedním z rodiny prvků, které shodně vykazují odlišné zastoupení izotopů v měsíčních a pozemských horninách. Když Nicole Nie zkoumala měsíční horniny, zjistila, že ve skutečnosti obsahují méně lehkých izotopů rubidia a naopak více těžkých izotopů, než je v pozemských horninách.

Nicole Nie (vlevo) a Nicolas Dauphas Autor: Joe Sterbenc
Nicole Nie (vlevo) a Nicolas Dauphas
Autor: Joe Sterbenc
Ve skutečnosti zde neexistovalo žádné vysvětlení, jak k tomuto rozdílu došlo,“ říká Nicolas Dauphas, profesor na Department of Geophysical Sciences. „Tudíž jsme se rozhodli to zjistit.“

Začali od představy, že Země i přilétající těleso se po vzájemné kolizi vypařily. V tomto scénáři látka, která se stala Zemí, se pomalu spojovala a kolem ní se vytvořil prstenec z drobných úlomků hmoty. Byl neustále příliš horký s teplotou kolem 3 300 °C, a tak prstenec měl pravděpodobně lehkou vnější vrstvu par obklopujících jádro z tekutého magmatu.

Postupem doby, jak se Nicole Nie a Nicolas Dauphas domnívají, se lehčí izotopy chemických prvků jako rubidium vypařovaly mnohem snadněji. Tyto zkondenzovaly na Zemi, zatímco zbývající těžší izotopy zůstaly ve vzdálenější části prstence a nakonec se staly součástí Měsíce.

To jim prozradilo mnohé o tom, jak by pravděpodobně měl mladý Měsíc a Země vypadat. Protože přesně věděli, že se vypařilo mnohem více lehčích izotopů, postupovali zpětně k vypátrání, jak nasycené vrstvy páry byly – více nasycené rovná se pomalejší vypařování. (Uvažovali o zkoušce usušit prádlo ve velmi dusném dnu v tropech v porovnání se suchým dnem na poušti.)

To je nápomocné, protože precizní charakteristiky této rané fáze byly obtížně zjistitelné. Výsledky rovněž pěkně souhlasí s předešlými měřeními jiných izotopů v měsíčních horninách, jako je například draslík, měď a zinek. „Náš nový scénář může kvantitativně vysvětlit u lunárních hornin nedostatek nejen rubidia, ale také většiny těkavých prvků,“ vysvětluje Nicole Nie.

Tato studie je dlouho hledaným propojením vztahu mezi naměřenými izotopy a fyzikálními modely protoplanetárních těles,“ říká Nicolas Dauphas. „To bylo chybějící spojení a my doufáme, že pomůže upřesnit scénáře pro vznik Země a mladého Měsíce,“ dodává Nicolas Dauphas.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] scitechdaily.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Izotopy rubidia, Mise Apollo, Vznik Měsíce


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »