Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  O planetce s měsícem (a létajících talířích)

O planetce s měsícem (a létajících talířích)

Animace radarových "snímků".
Autor: NASA

V pondělí 26. ledna došlo k průletu blízkozemní planetky (357439) 2004 BL26 okolo Země. Z pozorování se ukázalo, že tato planetka je doprovázena malým měsícem. Planetka byla zajímavá také tím, že dosáhla na obloze deváté magnitudy a byla tak pozorovatelná i malými amatérskými dalekohledy. Také na některé české weby dorazila zpráva od zahraničních "ufologú", kteří tvrdí, že se ve skutečnosti jedná o létající talíř [1]. Protože nad lidskou hloupostí zvítězit nelze, tento článek si neklade za cíl s těmito zprávami polemizovat. Chtěl by však zvídavému čtenáři ukázat, jak snímky, na nichž je tento měsíc vidět, správně interpretovat.

Začněme zeširoka – že se jedná o planetku s měsícem, není samo o sobě nic překvapivého, protože takových planetek známe dnes ve Sluneční soustavě již přes 250 [2]. Odhaduje se dokonce, že mezi blízkozemními planetkami této velikosti má svůj měsíc každá šestá. V tomto případě má hlavní těleso průměr asi 325 metrů, měsíc má průměr asi 70 metrů a obíhá jej s periodou 13,8 hodiny.

Na animaci vidíme samotnou planetku a její pohybující se měsíc tak, jak byly pořízeny 70-m radarovou anténou v americkém Goldstonu. Při blízkých přiblíženích k Zemi se pomocí radaru podařilo objevit měsíc již u 40 planetek, tentokrát ovšem radarovým astronomům objev těsně vyfoukli astronomové optičtí, zabývající se tzv. fotometrií - měřením změn jasnosti objektu v závislosti na čase. Z pozorování pořízených v průběhu několika dnů před nejtěsnějším průletem, na jehož zpracování se podíleli i astronomové z Astronomického ústavu AVČR v Ondřejově, se ukázalo, že u objektu dochází k pravidelným poklesům jasnosti, způsobených vzájemnými zákryty a zatměními obou těles. Není bez zajímavosti, že touto metodou byla objevena téměř polovina ze zmiňovaného počtu měsíců u planetek. O tom, jak taková měření probíhají, jsme psali v článku [3].

Příklad světelné křivky planetky s měsícem. Autor: Petr Scheirich
Příklad světelné křivky planetky s měsícem.
Autor: Petr Scheirich
Nyní ale zpět k animaci z radaru (a k tomu, proč tvrzení, že okolo planetky obíhá kosmická loď, je úsměvné). "Snímky" z radaru totiž ve skutečnosti snímky nejsou, je to počítačem zpracovaná a zobrazená informace, která je podstatně jiného charakteru, než jsou snímky z optického dalekohledu. Běžný vojenský radar, tedy zařízení vybavené parabolickou anténou, které vysílá svazek rádiových vln a pak jej zpětně příjmá, dokáže o zachyceném cíli zjistit pouze několik málo informací - směr k cíli (odpovídá natočení antény), přibližnou velikost cíle (odpovídá intenzitě odraženého impulsu, ovšem za nutných předpokladů o materiálu cíle) a jeho vzdálenost (odpovídá době mezi vysláním impulsu a přijetím odezvy). Chceme-li nějakým způsobem "mapovat" tvar cíle, je třeba natáčením antény měnit její směr a dívat se tak na různá místa cíle. To lze učinit např. při mapování mořského břehu z lodi, případně tvaru terénu z letadla, ale není to možné u malého cíle (planetky), který je tak daleko, že i malé vychýlení antény způsobí, že cíl prostě zmizí ze zorného pole. Jak tedy pracuje tzv. planetární radar, pomocí nějž jsou mimo jiné studovány i planetky?

Planetární radar kromě zpoždění odraženého signálu měří také změnu frekvence přijatého signálu oproti signálu vyslanému. Tento tzv. Dopplerovský posun přímo odpovídá rychlosti vzdalování (nebo přibližování) cíle od vysílače. Ta největší přednost tohoto radaru ovšem spočívá v tom, že zároveň dokáže rozlišit jednotlivé fáze příchozího signálu, které dorazí v různých časech. Ačkoliv je vysílaný radiový impuls velice krátký, jednotlivé fáze příjmaného impulsu přicházejí s různým zpožděním v závislosti na tom, od jak vzdálené části cíle se odrazily. Pokud cíl navíc rotuje, mají i různě posunuté frekvence v závislosti na tom, jak rychle se daná část cíle od vysílače vzdaluje či přibližuje. Kompletní sada těchto informací (časové zpoždění a Dopplerovský posun) je pak spolu s intenzitou signálu, která odpovídá jasnosti daného pixelu, vykreslena do obrázku.

Na radarových snímcích narůstá vzdálenost od Země směrem dolů a rychlost vzdalování od Země směrem doprava. Autor: Petr Scheirich
Na radarových snímcích narůstá vzdálenost od Země směrem dolů a rychlost vzdalování od Země směrem doprava.
Autor: Petr Scheirich
Co přesně se zobrazuje na obrázku popíšeme na jednom z políček animace. Na svislé ose směrem dolů narůstá vzdálenost od Země, na vodorovné ose směrem doleva narůstá rychlost vzdalování od Země. Pro jednoduchost si nejprve představme, že cíl je nerotující koule. Takový předmět by se v tomto zobrazení projevil jako svislá úsečka. Ve vodorovné ose by její rozměr byl minimální, protože všechny body takové koule by se od Země vzdalovaly stejnou rychlostí (resp. nevzdalovaly by se vůbec, pokud souřadný systém přeneseme do středu této koule). Rozměr ve svislé ose pak odpovídá zhruba poloměru této koule - bod zcela nahoře je místo na cíli ležící nejblíže Zemi, bod zcela dole představuje okraj koule (hranici mezi přivrácenou a odvrácenou stranou), z něhož se ještě signál odrazí (máme zde na mysli kouli s drsným povrchem, který odráží radiový signál do všech směrů, tedy i zpět k vysílači. Hladká kovová koule se chová zcela jinak). Odvrácená strana není vidět vůbec. Přibližně tvar úsečky má v tomto zobrazení i měsíc planetky, což je dáno tím, že rotuje jen velice pomalu, a je proto jen velice málo rozmazán ve vodorovné ose. Měsíce většiny planetek mají takzvanou synchronní rotaci (podobně jako náš Měsíc), což znamená, že rotují stejnou rychlostí, jakou obíhají okolo planetky.

Pokud naši pomyslnou kouli roztočíme (tak, aby osa rotace nemířila k Zemi, v takovém případě by se na obrázku nic nezměnilo), rozmaže se ve vodorovné ose. Body na jedné straně se k Zemi přibližují, ty budou více vpravo, a na druhé straně se od Země vzdalují - ty budou více vlevo. Čím rychleji tato koule rotuje, tím je rozměr jejího obrazu ve vodorovné ose větší. Planetky ovšem nikdy nejsou přesné koule, proto i na jejich radarových "snímcích" vidíme různé podrobnosti. Vždy je však třeba mít na paměti, co tyto obrázky znázorňují, a nepodléhat iluzi, že tvar objektů na obrázku odpovídá jejich tvaru ve skutečnosti.

Zdroje:

[1] zoom.iprima.cz
[2] johnstonsarchive.net
[3] astro.cz




O autorovi

Štítky: Blízkozemní planetka


45. vesmírný týden 2025

45. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 3. 10. do 9. 11. 2025. Měsíc bude v úplňku. Saturn je dobře vidět večer, později v noci se přidává Jupiter, ráno končí viditelnost Venuše. Čeká nás poslední týden viditelnosti komety C/2025 A6 (Lemmon) a v neděli začne další okno viditelnosti slabší komety C/2025 R2 (SWAN) na tmavé večerní obloze. Z evropského kosmodromu Kourou v jihoamerické Francouzské Guayáně má startovat raketa Ariane 6 s radarovou družicí Sentinel-1D. V rámci sdílené mise Bandwagon-4 byla vynesena také česká družice CevroSat-1. Na Floridě proběhl statický zážeh velké rakety New Glenn. Před dvaceti lety začala mise sondy Venus Express jež přinesla velmi zajímavé poznatky o atmosféře Venuše.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Když se blýská v dáli

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2025 obdržel snímek „Když se blýská v dáli“, jehož autorem je astrofotograf Lukáš Veselý Měsíc září je již dávno za námi a s ním i další kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce. A tentokrát se porota opravdu „zapotila“. Ze 42 zaslaných snímků vybrat ten

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

SH2-188

SH2-188 – „Kozmická kreveta“ v Kasiopeii Planetárna hmlovina Sharpless 2-188 (Sh2-188) leží v súhvezdí Kasiopeia vo vzdialenosti zhruba 3 000 svetelných rokov. Ide o zvyšok hviezdy podobnej Slnku, ktorá pred ~22 500 rokmi odvrhla svoje vonkajšie obaly a v jej strede zostal horúci biely trpaslík (WD 0127+581). Hmlovina je zapísaná aj pod označeniami LBN 633, Simeis 22 alebo PN G128.0-4.1. Na prvý pohľad vyzerá skôr ako supernovový zvyšok – jasný červený oblúk s dlhým chvostom. Nie je to náhoda: centrálny biely trpaslík sa pohybuje medzihviezdnym plynom rýchlosťou asi 120 km/s. Pred sebou vytláča oblúk rázovej vlny, ktorý na fotografii tvorí jasnú, jemne štruktúrovanú „krevetu/kozmic­kú vlnu“. Za hviezdou sa naopak tiahne veľmi slabý oblak plynu a prachu – materiál odfúknutý dozadu ako vlajka vo vetre. Celá bublina má priemer približne 2 svetelné roky a na oblohe zaberá niekoľko oblúkových minút, pričom najslabšie časti prstenca a chvosta siahajú až do priemeru ~15′. Sh2-188 objavili v roku 1951 Vera Gaze a Grigorij Šajn na Kryme a dlho sa považovala za pozostatok supernovy. Až spektroskopické merania v 80. rokoch ukázali, že ide o planetárnu hmlovinu s typickým bohatstvom prvkov ako vodík, hélium, kyslík, dusík a síra. Neskoršie snímky z Hα prieskumu IPHAS odhalili, že oblúk je v skutočnosti súčasťou takmer uzavretého prstenca s rozsiahlym chvostom – z Sh2-188 sa tak stal učebnicový príklad toho, ako medzihviezdne prostredie dokáže zdeformovať planetárnu hmlovinu a „zjasniť“ jej náveternú stranu. Na mojej fotografii dominuje červené H-alfa žiarenie ionizovaného vodíka, ktoré kreslí tenké vláknité štruktúry rázovej vlny na pozadí hustého poľa hviezd v rovine Mliečnej cesty. Je to veľmi slabý objekt – okrem jasného oblúka sú zvyšky prstenca a chvosta viditeľné len pri dlhých expozíciách a starostlivom spracovaní dát. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBH filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 83x180sec. R, 79x180sec. G, 70x180sec. B, 84x120sec. L, 83x600sec Halpha, master bias, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 8.10. až 1.11.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »